III. ÚS 1310/13
III.ÚS 1310/13 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici ve Valdicích u Jičína, právně zastoupeného JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem AK v Brně, Tišnovská 143, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2012 č. j. 39 T 4/2011-1251, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2012 č. j. 5 To 49/2012-1298, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 3 Tdo 131/2013-27, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2012 č. j. 39 T 4/2011-1251 uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon" nebo "tr. zák."). Tohoto trestného činu se stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil (zkráceně řečeno) tím, že v přesně nezjištěné době v červnu 2008 na adrese svého trvalého bydliště v B. donutil poškozenou Evu S. (jedná se o pseudonym), aby s ním strpěla anální pohlavní styk poté, co ji nejprve s jejím souhlasem spoutal kovovými pouty. Vzhledem k tomu, že byl vyrušen, stěžovatel uvedeného jednání zanechal.

Za tento trestný čin a za sbíhající se zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2011 sp. zn. 39 T 4/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 5 To 63/2011, podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

V záhlaví označeným usnesením ze dne 30. 5. 2012 Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání stěžovatele proti výše citovanému rozsudku krajského soudu podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Stěžovatel toto usnesení napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod dle § 256 odst. 1 písm. g) tr. řádu, tzn., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 13. 2. 2013 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 256i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Domnívá se, že došlo "k porušení zásady volného hodnocení důkazů, včetně důkazů neprovedených". Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s výkladem ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, jejž v odůvodnění svých rozhodnutí podávají Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze. Dle názoru stěžovatele je výklad obecných soudů, pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, příliš formalistický. Argumentace obecných soudů nevystihuje složitost jeho trestní věci. Stěžovatel odkazuje na své odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, s tím, že obecné soudy neprovedly důležité důkazy, např. písemným prohlášením svědkyně M. G. a jejím výslechem. Dle názoru stěžovatele měl být proveden i důkaz revizním znaleckým posudkem z oboru psychologie.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Vyjádření obecných soudů byla stručná, označovala ústavní stížnost za nedůvodnou a odkazovala v podrobnostech na napadená rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, jež by stěžovateli nebyly známy z předchozího řízení, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat vyjádření účastníků stěžovateli k replice.

V rámci řízení o ústavní stížnosti byl dále vyžádán spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 4/2011.
III.

Na základě shromážděného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je důkazní polemika se skutkovými závěry nalézacího soudu. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že mu nepřísluší přehodnocovat důkazy, které trestní soudy v původním řízení provedly. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k judikatuře Ústavního soudu týkající se dokazování v trestních věcech viz např. podrobné shrnutí v usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08, jež je dostupné v elektronické databázi rozhodnutí NALUS).

V nyní projednávané věci lze stěžovateli dát zapravdu v tom, že výrok o vině v jeho trestní věci vychází fakticky z jediného přímého usvědčujícího důkazu, jímž je výpověď poškozené Evy S. z přípravného řízení. Jde však o důkazní situaci, která je u trestných činů sexuálního rázu poměrně běžná, zejména pokud mezi spácháním trestného činu a počátkem vyšetřování uplyne určitá doba. Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10 a III. ÚS 722/12).

V trestní věci stěžovatele je nutné přihlédnout k podmínkám, za nichž byla v přípravném řízení získána výpověď poškozené Evy S., z níž nalézací soud ve svých skutkových zjištěních vycházel poté, co tato svědkyně nebyla z důvodu značného rozrušení schopna souvisleji vypovídat u hlavního líčení. Nelze přehlédnout, že v daném případě poškozená o svém znásilnění vypovídala poté, co byla jako potenciální svědkyně vyhledána policisty při vyšetřování celé série sexuálních deliktů, jichž se stěžovatel dopouštěl na dalších dospívajících dívkách.

Nalézací soud věnoval mimořádnou pozornost otázce věrohodnosti svědkyně Evy S. a trval mimo jiné i na jejím opětovném výslechu v přítomnosti znalkyně z oboru psychologie PhDr. Zlaty Krejčí. Dle velmi podrobných výkladů znalkyně psycholožky není představitelné, aby si poškozená se svými omezenými rozumovými schopnostmi byla s to celou poměrně složitou konstrukci o znásilnění vymyslet; podrobně a logicky se znalkyně vyjádřila i k důvodům chování svědkyně v hlavním líčení, kde svědkyně nedokázala vypovídat a plakala (podrobněji viz str. 4-6 rozsudku soudu I. stupně). Stěžovatel ve svém odvolání ani v ústavní stížnosti kromě všeobecného nesouhlasu neuvádí žádnou konkrétní námitku, proč by závěry znalkyně ohledně věrohodnosti poškozené neměly být objektivní. Znalecký posudek, který byl znalkyní doplněn písemně i při výslechu v hlavním líčení, nelze označit za nejasný či neúplný, aby byly dány důvody pro přibrání dalšího znalce ke zpracování znaleckého posudku revizního. Navíc je třeba odmítnout i sám argument stěžovatele, že nalézací soud při posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené z přípravného řízení vycházel výhradně z uvedeného znaleckého posudku, neboť obecný soud závěry znalkyně hodnotil v kontextu s dalšími důkazy, mj. i s výpovědí policistů, kteří provedli výslech poškozené v přípravném řízení.

Ústavní soud považuje rovněž za důležité, že v trestní věci stěžovatele byla dodržena procesní pravidla týkající výpovědi učiněné svědkem v přípravném řízení a její použitelnosti jako důkazu v řízení před soudem. Je vhodné připomenout, že poškozená Eva S. v přípravném řízení v postavení svědkyně vypovídala za přítomnosti obhájce stěžovatele.

Zcela nedůvodné jsou z hlediska ústavně zaručených práv i námitky stěžovatele, týkající se výslechu svědkyně M. G. či provedení důkazu jejím písemným prohlášením. Tuto svědkyni nalézací soud vyslýchal a její výpovědí se podrobně zabýval na str. 7 až 8 odůvodnění napadeného rozsudku, kde ji logickým způsobem hodnotil jako účelovou, vedenou snahou pomoci stěžovateli. Uvedená svědkyně vypovídala především o takových skutečnostech, které mají jen omezenou relevanci z hlediska viny stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.