III. ÚS 131/05
III.ÚS 131/05 ze dne 4. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 131/05

Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. A.Ž. a 2. Z.Ž., obou zastoupených JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 58/16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. ledna 2005, čj. 2 As 29/2004-120, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu se týká zákonnosti doručování rozhodnutí správního orgánu (stavebního úřadu) stěžovatelům, kteří byli podle svého tvrzení zastoupeni ve správním řízení advokátem, ovšem správní orgán protizákonně doručoval toliko jim a nikoliv také jejich advokátovi. Stěžovatelé sumarizují procesní historii jejich správního případu a polemizují s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který byl podle nich ovlivněn obsahem listin, které předložil správní orgán. Nejvyšší správní soud podle nich, narozdíl od rozhodnutí Krajského soudu v Plzni čj. 10 Ca 196/2003-75, správně dovodil platnost generální plné moci jejich právního zástupce. Podle stěžovatelů však nebylo na nich, aby upozorňovali správní orgán, že jsou v řízení zastoupeni advokátem na základě plné moci. "Stanovisko Nejvyššího správního soudu, že účastník řízení má prakticky povinnost svým podáním upozornit správní orgán na toto pochybení," argumentují stěžovatelé, "nemůže obstát." Navíc prý stavební úřad pochybil úmyslně, neboť si prý musel být velmi dobře vědom založené plné moci. Nebylo třeba jej proto na tuto skutečnost znovu upozorňovat. S ohledem na to, že právnímu zástupci stěžovatelů nebylo v dané správní věci vůbec doručováno, jsou všechna rozhodnutí neplatná. Stěžovatelé dále polemizují s tím, zda oni sami se v místě doručování vůbec zdržovali. Nelze jim prý navíc přičítat k tíži neobratnost jejich právního zástupce při podání správní žaloby krajskému soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS - sv. 1, str. 123).

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se plně a ústavně konformně vypořádává se všemi námitkami stěžovatelů. Nejvyšší správní soud zejména stěžovatele upozornil, že pokud vložili generální plnou moc do spisu, týkajícího se jiné správní věci, byť u téhož správního orgánu, bylo třeba, aby správní orgán sami přinejmenším upozornili, že tato generální plná moc má být aplikována i na další správní řízení. Stěžovatelé naopak jednali v průběhu celé věci vždy sami, neohradili se, že není doručováno jejich právnímu zástupci. Teprve v průběhu správního odvolacího řízení stěžovatelé odkázali na existenci plné moci, a to v odvolání, které si opětovně sepsali sami. Na těchto úvahách Nejvyššího správního soudu Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Nelze argumentovat porušením základních práv stěžovatelů podle čl. 36 Listiny, pokud oni sami během správního řízení svá práva dostatečně nehájili v souladu se zásadou vigilantibus iura.

Narozdíl od stěžovatelů má Ústavní soud za to, že stěžovatelé nesou plnou odpovědnost za obsah a výčet žalobních bodů ve správní žalobě, byť tuto žalobu sepisoval jejich advokát. Pokud tedy určitý žalobní důvod nebyl včas a v souladu s ust. § 71 odst. 2 ve spojení s ust. § 72 odst. 1 s. ř. s. uplatněn, nelze shledat nic protiústavního na tom, pokud se správní soud odmítne zabývat žalobním důvodem doplněným až po uplynutí dvouměsíční lhůty ve smyslu citovaného ustanovení soudního řádu správního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.