III. ÚS 1309/12
III.ÚS 1309/12 ze dne 12. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. B., zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, 728 95 Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. srpna 2011 č. j. 5 E 93/2011-20 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2012 č. j. 56 Co 564/2011-37, za účasti 1) Okresního soudu ve Vsetíně a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. dubna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. srpna 2011 č. j. 5 E 93/2011-20, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2012 č. j. 56 Co 564/2011-37, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 12. srpna 2011 č. j. 5 E 93/2011- 20 zastavil řízení (výrok pod bodem I) a povinnému uložil povinnost zaplatit oprávněnému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 4.000,- Kč (výrok pod bodem II). Proti usnesení soudu prvního stupně podal oprávněný odvolání, jímž brojil pouze proti nákladovému výroku.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2012 č. j. 56 Co 564/2011-37 bylo usnesení okresního soudu v napadené části, tj. ve výroku pod bodem II změněno tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok pod bodem I) a oprávněnému byla uložena povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.600,- Kč (výrok pod bodem II).

V souzené věci krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že podkladové rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. června 2011. Třídenní lhůta k plnění skončila povinnému dne 27. června 2011. Jestliže advokát oprávněného sepsal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí stejného dne, učinil tak před uplynutím lhůty k plnění. Povinný přitom dluh splnil dne 28. června 2011, kdy byla peněžní částka vložena v hotovosti na příslušný bankovní účet. Z uvedeného hlediska byly náklady související se zastupováním oprávněného, v jehož rámci advokát dne 27. června 2011 sepsal návrh a podal jej poště k přepravě, vynaloženy předčasně. Za analogického použití § 142 odst. 1 o. s. ř. proto odvolací soud uzavřel, že nejde o náklady potřebné k účelnému uplatňování práva; jejich náhrada proto oprávněnému nenáleží.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud svůj závěr odůvodnil tak, že náklady na právní zastoupení byly vynaloženy předčasně a nikoliv účelně, pokud byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podán dne 27. června 2011, kdy měl povinný ještě poslední den k zaplacení. Tento závěr je podle stěžovatele chybný a nepřesvědčivý. Není podstatné, kdy byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí sepsán a odeslán k poštovní přepravě, nýbrž, kdy byl doručen soudu, protože až dnem doručení soudu nastávají účinky spojené se zahájením řízení. Návrh byl soudu doručen dne 28. června 2011 v 7.30 hodin, tedy v době, kdy již byl exekuční titul vykonatelný a nebylo na něj povinným plněno. Povinný plnil až dne 28. června 2011 ve 13.38 hodin, kdy již bylo vykonávací řízení důvodně zahájeno. Podle stěžovatele tedy není pravdou, že by náklady vykonávacího řízení byly ze strany stěžovatele vynaloženy předčasně či neúčelně. Stěžovatel je proto přesvědčen, že mu soud měl náklady vykonávacího řízení vůči povinnému přiznat. Jde-li o výši nákladů vykonávacího řízení, je prý potřeba rozlišovat zastavení již nařízeného výkonu rozhodnutí, kdy se odměna přiznává dle ust. § 12 odst. 1) písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., a zastavení vykonávacího řízení, kdy výkon rozhodnutí ještě nařízen nebyl, přičemž v tomto případě se odměna přiznává dle ust. § 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. V daném případě je prý nutno aplikovat ust. § 3 a nikoliv ust. § 12, což ostatně konstatoval i odvolací soud. Náklady řízení před soudem prvního stupně mu proto měly být přiznány v účtované výši 11.932,- Kč. Byť okresní soud považoval návrh na nařízení výkonu rozhodnutí za důvodný a zavázal povinného k úhradě nákladů vykonávacího řízení, chybně aplikoval podzákonnou právní normu při výpočtu jejich výše. Podle stěžovatele je proto nutno obě napadená rozhodnutí zrušit pro porušení článku 36 Listiny.
III.

Ačkoli v ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu ve Vsetíně jako celku, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí pouze proti výroku pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neboť výrokem pod bodem I bylo řízení k jeho návrhu zastaveno. Ostatně výrok pod bodem I usnesení okresního soudu stěžovatel nenapadl ani odvoláním. Ve vztahu k výroku pod bodem I usnesení okresního soudu proto posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou.

Ve zbývající části se Ústavní soud zaměřil na posouzení ústavní stížnosti pouze ve vztahu k napadenému výroku pod bodem II usnesení Okresního soudu ve Vsetíně a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ostravě.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Je proto třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady nákladů řízení, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.

Při shrnutí výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které bylo zastaveno v důsledku zpětvzetí návrhu stěžovatele, nevybočily ze standardního výkladu ustanovení občanského soudního řádu. V podrobnostech stačí odkázat zejména na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž tento soud srozumitelně objasnil, z jakých důvodů považoval návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí za nedůvodný. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení mělo charakter takového procesního excesu, v jehož důsledku by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele. Navíc předmětná výše náhrady nákladů řízení se pohybuje na hranici tzv. bagatelních částek, které zpravidla pro svůj význam (výši) nejsou schopny dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že uvedené principy, týkající se přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení a tzv. bagatelních částek, vyplývají z jeho konstantní judikatury (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 1308/12).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve vztahu k výroku pod bodem I napadeného usnesení Okresního soudu ve Vsetíně odmítl podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako nepřípustnou, ve vztahu k výroku pod bodem II usnesení Okresního soudu ve Vsetíně a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.