III. ÚS 1299/09
III.ÚS 1299/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. L. a 2. Ing. P. P., zastoupených doc. JUDr. Otakarem Ellerem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Heinrichova 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, č.j. 28 Cdo 5221/2007-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím podle jejich názoru mělo dojít k porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 7. 2006, č. j. 34 C 78/99-173, poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen usnesením odvolacího soudu, zamítl žalobu stěžovatelů, aby žalované Úrazové nemocnici v Brně (dále též "vedlejší účastnici") bylo uloženo vyklidit a stěžovatelům předat jí užívanou "část domu or. č. 47 na ulici Koliště v Brně, k. ú. Zábrdovice, která přiléhá k domu č. 10 v ulici Ponávka, a to ve všech podlažích, vymezenou jako část původního jednopokojového bytu při vstupu do domu v ulici Koliště č. 47 ze dvora vlevo od vchodu (od schodiště) do křídla domu, kolmého k ulici Koliště" (s dalším ve výroku specifikovaným upřesněním).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 20 Co 564/2006-196, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Odvolací soud shledal pro výsledek sporu určujícím, že vedlejší účastnice získala v roce 1986 hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku obytný dům s pozemkem v Brně, Ponávka č. 10 (o rozloze 1261 m2), včetně sporné tzv. spojovací části, a že po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb.), bylo ujednáno, že oprávněné osoby (právní předchůdci stěžovatelů) obdrží od státu za tyto nemovitosti finanční náhradu. Povinná organizace Sdružení zdravotnických zařízení III Brno vydala oprávněným osobám (právním předchůdcům stěžovatelů) smlouvou o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. nemovitost Koliště č. 47, avšak nemohla tak učinit co do "prostor zbývajících částí" v plošně větším rozsahu, než měla v operativní správě; "tím spíše nemohlo dojít k vydání části objektu (Ponávka č. 10), za nějž byla poskytnuta v konečném důsledku finanční náhrada".

O dovolání stěžovatelů rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.

Dovolací soud přisvědčil závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelé (jejich právní předchůdci) z důvodu restituce objektu č. 47 Koliště v Brně nabyli v žalobě uváděný "společný dvorní trakt", a podle jeho názoru tvrzený dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není. Konstatoval též, že stěžovatelé posléze sami ve svém dovolání dospívali k úvaze, že "není vyloučeno, že částka za spornou část budovy Koliště č. 47 v Brně byla součástí finanční náhrady za budovu Ponávka č. 10, což ale žalobci nemohli vědět".

Stěžovatelé v ústavní stížnosti setrvávají v přesvědčení, že "spojovací trakt C) náleží k budově Koliště č. or. 47", a je tedy zřejmé, že "když byla tato budova restituentkám vydána, muselo se tak nezbytně stát včetně zmíněného spojovacího traktu". Uvádí, že v rozporu s rozhodovacími důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08 a čl. 4 Ústavy, soudy v jejich věci uplatnily "formalistický přístup", ačkoli "by žalovaný měl nést odpovědnost ve vyšší míře", a nikoli "těžit z chyb ve smlouvě, kterou sám připravoval" ("nepřesnosti dohody v tom, jaká část byla restituentkám přesně vydána"), resp. z aplikace zásady vigilantibus iura výlučně k tíži stěžovatelů. Obecné soudy též podle názoru stěžovatelů porušily "zásadu kontradiktornosti", a to "zcela jednostranným přístupem" spočívajícím v tom, že "zohlednily" výpovědi svědků MUDr. P.D., J. K. a J. R., kteří "vzhledem ke svým vazbám na žalovaného vypověděli svorně, že spojovací trakt C) vždy považovali za součást budovy Ponávka 10", aniž by vzaly v potaz, že stěžovatelé "neměli možnost tyto svědecké výpovědi nijak vyvrátit nebo na ně reagovat, neboť původní restituentky již v té době byly po smrti"; nevypořádaly se ani s tvrzením stěžovatele Ing. P. P., že "měl vždy zato, že spojovací trakt C) náleží budově Koliště or. č. 47", jakož i tomu odpovídající výpovědí svědka Ing. J. N. Soudu prvního stupně stěžovatelé vytýkají, že "zcela ignoroval znalecké posudky Ing. arch. M. B.", proti soudu odvolacímu vznáší námitku, že "své rozhodnutí odůvodnil argumentací, která se neopírala o žádný z provedených důkazů".

Rozhodnutí obou soudů pokládají stěžovatelé za "nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněná", jelikož se nevypořádaly s "podstatným tvrzením žalobce, že příslušenství následuje právní osud věci hlavní, které lze dovodit z ustanovení § 120 občanského zákoníku", a namísto právní argumentace odkázaly na znalecký posudek "znalce L.", byť "znalecký posudek je způsobilý zodpovědět pouze otázku skutkovou".

Stěžovatelé zpochybňují dodržení "zásady dvojinstančnosti řízení" námitkou, že teprve odvolací soud se "bez opory v provedeném dokazování" vyslovil, že "u prostor, které byly restituentům fyzicky vydány, tedy prostor souhrnně označený jako prostory zbývající, nemohlo dojít k vydání plošně větší části objektu, než měla vydávající organizace v operativní správě, tím spíše k vydání části, za niž byla poskytnuta v konečném důsledku finanční náhrada".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ve skutkové rovině pak může být posouzena pouze otázka, zda soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 a násl. o. s. ř.) nebo zda hodnocení důkazů není zatíženo zjevným logický omylem, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu v provedených důkazech (není-li zde tzv. "opomenutých důkazů"), a zda obecnými soudy učiněné závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu". Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

K uvedenému je lze připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

Posuzována z vyložených hledisek tzv. spravedlivého procesu, k jehož tvrzenému nedostatku stěžovatelé podstatou vznesených námitek výlučně směřují, ústavní stížnost neobstojí.

Ústavnímu soudu přísluší soustředit se k úsudku, že nemá rozumnou oporu názor, že ve skutkových zjištěních ohledně věcného dosahu dohody o vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. je zahrnut prvek libovůle; obecné soudy se s námitkami stěžovatelů vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní. Že výsledek řízení je založen na "extrémním nesouladu" mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, ostatně stěžovatelé ani netvrdí.

Stěžovatelům lze přisvědčit potud, že Ústavní soud se vyslovuje, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§ 1 odst. 1), a že z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98, N 81/14 SbNU 167). Uvedené zásady Ústavní soud odůvodnil rovněž konstatováním, že ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo.

V posuzované věci však nejde o interpretaci restitučních předpisů ani o hodnocení okolností odnětí majetku, nýbrž především o rozlišení majetku, který byl jejich pozitivním uplatněním, na základě dohod o navrácení majetku, vydán, a za který byla poskytnuta finanční náhrada. Přitom se již prosadí standardní zásada, že interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 546/03, N 12/32 SbNU 107; sp. zn. III. ÚS 232/05, III. ÚS 14/06); zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají, a tyto podmínky zde splněny nejsou.

Nelze nevidět, že oponenturu "formalistického přístupu" stěžovatelé formulují pouze v obecné poloze. Jisté "ztížení možností" představují procesní pravidla už z povahy věci, což je však vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec. Procesní neúspěch založený neunesením důkazního břemene ohledně sporného "spojovacího traktu" není možné bez dalšího ztotožňovat ani s tím "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud v minulosti vícekrát vyslovil. Výsledek řízení přitom není též v kolizi s rozhodovacími důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 617/08, jestliže sami stěžovatelé připustili, že v rámci restitučního procesu jim byla za sporný "spojovací trakt" vyplacena finanční náhrada.

Skutkový stav byl zjištěn převážně na podkladě důkazů listinných, a nikoli výpovědí svědků, resp. účastníka o tom, ke které budově - podle jejich přesvědčení - "spojovací trakt" náležel.

Neobstojí též tvrzení, že obecné soudy porušily právo stěžovatelů seznamovat se s předloženými důkazy a vyjádřeními a oponovat jim. Dostupnost výpovědí "původních restituentek" byla určena především okamžikem podání žaloby; stanovisko Dr. F. O. a R. P. (kteří nabyli spoluvlastnické podíly vymezených nemovitostí v rozsahu id. 9/16 na základě dohod o vydání věci) bylo přitom obsahem tohoto návrhu na zahájení řízení zprostředkováno. Pozdější důkazní obtíže - vzhledem k věku restituentů nikoli nepředvídatelné - byly založené objektivně, a procesně reflektují nevyhnutelné postupy podle § 107 o. s. ř. Rámec právního posouzení věci se naznačoval již z "vyjádření žalovaného k návrhu žaloby o vyklizení části nemovitosti" (procesní spis, č.l. 13 a násl.).

Oproti výtkám stěžovatelů se znaleckým posudkem Ing. arch. M. B. soudy zabývaly, dospěly však k závěru, že určující je, že Sdružení zdravotnických zařízení III Brno vydalo oprávněným osobám (právním předchůdcům stěžovatelů) smlouvou o vydání věci nemovitost Koliště č. 47, avšak nemohlo tak učinit co do "prostor zbývajících částí" v plošně větším rozsahu, než mělo v operativní správě. Ze znaleckého posudku Ing. J. L. pak učinily zjištění (z hlediska výsledku sporu jen podpůrného významu) o rozsahu majetku, za který byla poskytnuta finanční náhrada.

Dovozují-li stěžovatelé, že tím byla porušena zásada "dvojinstančnosti řízení", pomíjejí, že úsudek odvolacího soudu (že "nemohlo dojít k vydání plošně větší části objektu, než měla vydávající organizace v operativní správě"), představuje parafrázi právní zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet, a není ani v kolizi s úvahami již soudu prvního stupně (procesní spis, č.l. 176, 176 p.v.).

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že stěžovatelé, ač argumentují odkazy na ústavněprávní hlediska, fakticky kritizují procesní a věcnou správnost napadených rozhodnutí, a od Ústavního soudu (nepřípadně) očekávají, že je podrobí dalšímu přezkumu; jak bylo již výše zaznamenáno, takové postavení mu však nepřísluší.

Tím se dokládá, co bylo již předznačeno, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; stěžovatelům se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, což implikuje posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.