III. ÚS 129/05
III.ÚS 129/05 ze dne 15. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. H. a 2) R. H., oba právně zastoupeni Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem AK se sídlem Vlašská 13, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 6. 2003 č. j. 33 T 136/2002-519, a dále proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 61 To 476/2003, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 4, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, a 4) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 8. 3. 2005, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 129/05, se stěžovatel D. H. s odvoláním na porušení článku 1 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 6. 2003 č. j. 33 T 136/2002-519, a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 61 To 476/2003.

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou taktéž dne 8. 3. 2005, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 127/05, se stěžovatelka R. H. s odvoláním na porušení článku 1 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny domáhá zrušení stejných rozhodnutí, a to rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 6. 2003 č. j. 33 T 136/2002-519, a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 61 To 476/2003.

Vzhledem k tomu, že obě označené věci, v nichž stěžovatelé podali obsahově shodné návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti, které směřují proti stejným výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, a týkají se tedy týchž účastníků a skutkově spolu souvisejí, bylo z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení před Ústavním soudem rozhodnuto podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o jejich spojení ke společnému řízení. Obě věci jsou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 129/05.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 6. 2003 č. j. 33 T 136/2002-519, byli R. H. a D. H. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") uznáni vinnými spácháním trestného činu týrání svěřené osoby podle ust. § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona ve formě spolupachatelství podle ust. § 9 odst. 2 tr. zákona. R. H. byla podle ust. § 215 odst. 2 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a D. H. byl podle ust. § 215 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, a pro výkon tohoto trestu byli oba obžalovaní podle ust. § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazeni pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku soudu prvního stupně se oba stěžovatelé odvolali. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 61 To 476/2003, byla podle ust. § 256 tr. řádu obě odvolání zamítnuta.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 61 To 476/2003, napadli stěžovatelé dále dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1481/2004 tak, že dovolání obviněných R. H. a D. H. podle ust. § 265 odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že ačkoliv většina důkazů svědčila v jejich prospěch, soud rozhodl pouze na základě výpovědi nezletilých dětí, které navíc po skončení řízení před obecnými soudy samy o své vůli svá tvrzení zpochybnily a vyvrátily. Stěžovatelé mají za to, že ve smyslu již judikovaných nálezů Ústavního soudu z rozhodnutí obecných soudů musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy. Stěžovatelé mají za to, že právě k výše uvedenému v napadených rozhodnutích obecných soudů došlo a předmětný nesoulad spatřují v následujícím:

Stěžovatelé namítají, že u výpovědi nezletilých dětí nebyla vůbec zkoumána věrohodnost. Tyto výpovědi byly vzaty za naprosto věrohodné a tvoří základní pilíř obžaloby. Jiný přímý důkaz neexistuje. Stěžovatelé poukazují na to, že oba nezletilí zaslali soudu písemné vyjádření, kterým vzali svá tvrzení zpět a vysvětlují svoje důvody, které je k tomu vedly. Na základě těchto přípisů byl podán návrh na obnovu řízení, který však byl zamítnut s odůvodněním, že nelze tomuto postoji poškozených uvěřit. Stěžovatelé poukazují na vypracované znalecké posudky: Stěžovatel vychází ve znaleckém posudku jako nadprůměrně inteligentní, neagresivní, nedeviantní, s normální hodnotovou stupnicí, o děti se staral, vychovával je, učil je apod. Nebyla zjištěna jeho závislost na manželce, jak tvrdí obžaloba. Stěžovatelka vychází v posudku sice jako osobnost spontánní, nezdrženlivá apod., nicméně jednání kladené jí za vinu hovoří o skutcích promyšlených, rafinovaných, hraničních se sadismem; nic takového znalecký posudek podle stěžovatelky nenaznačuje. Výpověď nezletilé Jany (jdná se o pseudonym) soud hodnotil jako nevěrohodnou.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatelé napadají především hodnocení důkazů provedené obecným soudem: V souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.

Dle odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 6. 2003 č. j. 33 T 136/2002-519, soud prvního stupně svůj závěr o vině obou obžalovaných opřel o zjištění, že trestné jednání obou obžalovaných bylo v provedeném řízení prokázáno, a to zejména výpověďmi obou poškozených dětí, s nimiž korespondovaly závěry znaleckých posudků a dále výpověďmi svědkyň M., R., D., PhDr. T., Mgr. N. jakož i spolužáků dětí. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednání obou obžalovaných bylo prokázáno. Obžalovaní svým jednáním naplnili jak po stránce subjektivní, tak po stránce objektivní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle ust. § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, když týrali nezletilé děti, které měli ve své péči a v páchání takového činu pokračovali po delší dobu. Stupeň společenské nebezpečnosti trestného jednání obou obžalovaných shledal obvodní soud velmi vysokým. Tento je dán chráněným objektem uvedeného trestného činu a je zvyšován délkou doby, po kterou se obžalovaní dopouštěli trestné činnosti, jakož i možnými následky pro nezletilé, které nelze vyloučit.

Stěžovateli podaná odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 61 To 476/2003, zamítl, když ověřil, že v přípravném řízení ani v řízení před soudem nebyla žádným způsobem porušena procesní ustanovení a že právo obžalovaných na obhajobu bylo plně zachováno. Důkazní řízení bylo provedeno v souladu s trestním řádem a vyčerpávajícím způsobem. Provedené důkazy pak soud prvního stupně hodnotil v souladu s pravidlem obsaženým v ust. § 2 odst. 6 tr. řádu, vypořádal se se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně shledal odvolací soud jako úplná, která mají oporu v provedených důkazech. V řízení předcházejícím napadenému rozsudku odvolací soud neshledal žádné vady, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu prvního stupně.

Ke klíčovým požadavkům kladeným na trestní řízení, patří transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (ust. § 125 tr. řádu).

V projednávané věci soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vylíčil, které důkazy v řízení provedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení provedených důkazů, na základě kterých důkazů byl zjištěn skutkový stav věci. Takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně také odpovídajícím způsobem právně posoudil. Se závěry soudu prvního stupně se pak ztotožnil i soud odvolací. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí výše uvedeným ustanovením trestního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.