III. ÚS 1286/13
III.ÚS 1286/13 ze dne 30. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Litery, zastoupeného Mgr. Michalem Burčkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Klánovická 487, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 3 Ads 3/2013-30 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 11. 2012 č. j. 62 Ad 6/2012-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Krajský soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu usnesením ze dne 22. 11. 2012 č. j. 62 Ad 6/2012-54 odmítl jako opožděnou žalobu stěžovatele proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, neboť napadené rozhodnutí mu bylo oznámeno doručením písemného vyhotovení dne 29. 9. 2011 a žaloba byla podána dne 18. 5. 2012.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost a současně navrhl, aby mu byl pro řízení ustanoven zástupce.

Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 3. 2013 č. j. 3 Ads 3/2013-23 tento návrh zamítl; usnesení odůvodnil tím, že není splněna podmínka ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s., aby ustanovení zástupce bylo "nezbytně třeba" k ochraně účastníkových zájmů. Žaloba, proti jejímuž odmítnutí stížnost směřuje, byla podána "po bezmála 8 měsících od doručení správního rozhodnutí", čímž je zřejmé, že "celá věc" je zatížena vadou, kterou již nelze odstranit, o kasační stížnosti lze rozhodnout jen na základě listin soustředěných v procesním spisu a dalšího dokazování není třeba. Stěžovateli soud současně uložil, aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení usnesení předložil plnou moc zvoleného advokáta, který jej bude v řízení zastupovat.

Na usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatel reagoval přípisem, v němž uvedl, že právní zastoupení si pro svoji finanční situaci nemůže dovolit, a nadále setrval v názoru, že zákonné podmínky pro ustanovení zástupce splňuje.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl. V odůvodnění vyslovil, že správní žaloba byla podána vskutku opožděně (po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty) a tudíž krajský soud nemohl rozhodnout jinak, než ji odmítnout, přičemž "vada spočívající ve zmeškání lhůty pro podání správní žaloby nemůže být v řízení o kasační stížnosti zhojena", a tato okolnost se stala rozhodnou i pro zamítnutí návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce. Protože stěžovatel ani v dodatečně stanovené lhůtě (usnesením ze dne 15. 3. 2013) podmínku danou § 105 odst. 2 s. ř. s. nesplnil (nedoložil, že by sám měl předepsané právnické vzdělání a nepředložil ani plnou moc zastupujícímu advokátu, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než kasační stížnost podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítnout.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími soudů bylo zasaženo do jeho práv zakotvených v čl. 37 odst. 2 a čl. 36, jakož i v čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Porušení práva na právní pomoc shledává v tom, že se mu ze strany správního orgánu nedostalo poučení ohledně možnosti podat proti rozhodnutí správního orgánu žalobu, ačkoliv takovou poučovací povinnost lze podle jeho mínění dovodit z ustanovení § 4 odst. 1, 2 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád); správní orgán měl tudíž "sám vyvinout potřebnou iniciativu", aby mu zajistil všechny potřebné informace týkající se jeho práva na soudní ochranu. S podrobnou argumentací stěžovatel rovněž oponuje názoru Nejvyššího správního soudu, že by ustanovení advokáta nemělo v jeho případě význam pro ochranu jeho práv, neboť není možné, aby soud předem rozhodoval, kdy je zastoupení advokátem účelné a smysluplné a kdy nikoliv. Žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu (o nepřiznání doplatku na bydlení) je podle stěžovatele nezákonné, jelikož nemá oporu ve spisu, a je i nepřezkoumatelné, což plyne z nedostatku důvodů, na nichž je založeno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

I když z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

V dané věci (se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti) je tedy předmětem ústavněprávního posouzení, zda některé z vyložených podmínek pro zásah Ústavního soudu svědčí stěžovateli, pakliže - za prvé - jej správní orgán nepoučil o možnosti podat proti jeho pravomocnému rozhodnutí správní žalobu a krajský soud poté jeho žalobu odmítl jako opožděnou, a - za druhé - Nejvyšší správní soud nevyhověl návrhu na ustanovení zástupce pro kasační řízení a následně, pro nedostatek kvalifikovaného zastoupení, jeho kasační stížnost odmítl.

Oproti očekáváním stěžovatele však procesní postupy správního orgánu a následně i právní názory soudů, jež byly v dané věci užity (jmenovitě ve vztahu k ustanovením § 72 s. ř. s. a § 35 odst. 8 s. ř. s.), za protiústavní - ve výše uvedeném smyslu - mít nelze.

O zásahu do práv stěžovatele by bylo možné uvažovat tehdy, kdyby správní orgán právě takovou poučovací povinnost (ohledně správní žaloby), jíž se stěžovatel dožaduje, vskutku podle zákona měl; tak tomu však není. Povinnost poskytnout požadované poučení neplyne ani ze stěžovatelem dovolávaného ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu, neboť ta, jež je v něm zakotvená, cílí na poučení o procesních právech a povinnostech dotčených osob (§ 2 odst. 3 správního řádu) ve spojení s konkrétními procesními úkony správního orgánu, která vycházejí z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány, tj. řízení, v nichž je správním orgánem rozhodováno o právech a povinnostech účastníků řízení, jakož i z dalších postupů správních orgánů ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu. Princip přiměřenosti, vyjádřený v ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu, pak zaručuje, že se dotčené osobě dostane od správního orgánu poučení o jeho právech a povinnostech v takovém rozsahu a formě, jež jsou nezbytné pro uplatnění a výkon jejích práv v tom kterém konkrétním správním řízení; oproti tomu není adekvátního podkladu, aby byla rozšiřována i na práva či povinnosti v řízeních, jež povahu řízení správních již nemají (kupříkladu právě o žalobách či návrzích dle soudního řádu správního, o návrzích dle části páté občanského soudního řádu či o žalobách o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem apod.). Přiléhavě se k takto otevřené otázce (byť obecněji, a ve vztahu k ustanovení § 5 o. s. ř.) vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 63/96 tak, že "do poučovací povinnosti ... nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit".

Hodnocení krajského soudu a posléze i Nejvyššího správního soudu, že žaloba byla stěžovatelem podána zcela zjevně opožděně, je tedy procesně správné, a není důvod, aby neobstálo i v rovině ústavněprávní.

Ani druhé námitce, orientované k právu na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, přisvědčit nelze.

Z obou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zjevné, že se soud otázkou splnění podmínek pro ustanovení zástupce účastníku podle § 35 odst. 8 s. ř. s. adekvátně zabýval, a důrazu, který kladl na podmínku, aby tak "bylo třeba k ochraně jeho práv", nelze ničeho vytknout; naopak úvaha stěžovatele, že není možné, aby soud "předem rozhodoval", kdy je zastoupení "účelné a smysluplné", právě v této zákonné podmínce nalézá své limity. Shledal-li Nejvyšší správní soud, stejně jako předtím soud krajský, že žaloba byla evidentně podána opožděně, což bylo očividné již z procesního spisu, pak zastoupení stěžovatele advokátem odtud přímo plynoucí důsledky nemohlo jakkoliv ovlivnit. Jinými slovy, ani za situace, že návrhu vyhověno bylo a zástupce pro řízení o kasační stížnosti byl ustanoven, by se nikterak procesní postavení stěžovatele zlepšit nemohlo (ve smyslu "dát prostor k obhajobě", jak žádal v ústavní stížnosti), resp. nemohlo přivodit výsledek, jenž by byl pro něj příznivější.

Okolnost, že se stěžovateli nedostalo dobrodiní dle ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s., tedy kolizi s jím dovolávanými články Listiny nezakládá.

Že nedostatek povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti vede nevyhnutelně k jejímu odmítnutí, je samozřejmé, a stěžovatel takový důsledek již nenapadá.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých mohou být překročeny hranice ústavnosti, zde splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod napadenými usneseními soudů doložit nezdařilo.

K námitkám porušení práv stěžovatele nezákonností, resp. nepřezkoumatelností rozhodnutí správního orgánu se poznamenává, že se jimi Ústavní soud se zřetelem k výsledku soudního řízení správního a principům subsidiarity ústavněprávního přezkumu zabývat nemohl.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný a jako takový jej senát podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.