III. ÚS 1285/12
III.ÚS 1285/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou v Olomouci, Blanická 19, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2012 č. j. 5 A 200/2010-63-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 7. 4. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na rovnost účastníků řízení před soudem podle čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva podle čl. 3 odst. 3 a čl. 11 Listiny.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného Ministerstva kultury ze dne 22. 7. 2010 č. j. MK 11985/2010 OPP, vydané ve věci stěžovatelčiny žádosti o informace, která byla podána u Národního památkového ústavu (dále jen "NPÚ"), a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení (výrok I), dále pak stěžovatelce (coby žalobkyni) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II), a to s poukazem na ustanovení § 60 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na důvody podání své žádosti o informace, jakož i na důvody podání žaloby s tím, že neměla možnost požadované informace získat jiným způsobem a NPÚ nesplnil svou právní povinnost, přičemž v reakci na argumentaci městského soudu odmítá, že by mohlo být relevantní, že tutéž žádost podaly dva různé subjekty (míněna stěžovatelka a "O.PO.RA, odborová organizace"), což zdůvodňuje v podstatě tím, že právní situace je (může být) v případě každého z těchto subjektů odlišná. Dle stěžovatelčina názoru ji městský soud "trestá" za to, že se domáhá svých práv, resp. že jeho rozhodnutí o nákladech řízení není výrazem nestranného poměru soudu. V této souvislosti poukazuje na to, že dne 13. 1. 2012 doručila soudu svou námitku podjatosti senátu 5 A, neboť ten nadržoval žalovanému, když činil obstrukce se zasláním doložky vykonatelnosti na usnesení ze dne 21. 11. 2011 č. j. 5 A 6/2011-36, a tím jí bránil podat návrh na nařízení exekuce vůči žalovanému správnímu orgánu k vymožení nezaplacených nákladů řízení. Negativnímu poměru soudu k její osobě má prý svědčit způsob, jakým soud přistoupil k dokazování, a zejména způsob hodnocení skutečností soudu známých z jeho úřední činnosti, konkrétně že odůvodnění svého rozhodnutí opřel o usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2800/09, přičemž namítá, že toto rozhodnutí nemohlo být městskému soudu známo z jeho úřední činnosti ani nešlo o notorietu, resp. že uvedený soud ji s touto, údajně jemu z úřední činnosti známou skutečností neseznámil, a že tato nebyla předmětem dokazování, čímž účastníkům upřel právo vyjádřit se k dané skutečnosti a případně navrhnout provedení důkazů k prokázání svých odlišných tvrzení. Z tohoto důvodu má být daný postup v rozporu se zákazem překvapivých rozhodnutí, a tudíž s principy spravedlivého procesu. Městský soud měl záměrně pominout rovnost účastníků před zákonem, neboť ignoroval rozsah a četnost porušení práva ze strany orgánů veřejné moci, protože nezjistil počet soudních rozhodnutí dokládajících toto nezákonné jednání, necitoval z judikatury v neprospěch žalovaného a povinného subjektu a nevyvodil z této "skutečnosti známé mu z úřední činnosti" žádné závěry o vadném výkonu práva orgánů veřejné moci.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutí obecného soudu, na jehož základě jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, jejíž výši vyčíslila částkou 20 043 Kč. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v obecné rovině uznává, že otázka nákladů řízení je "integrální součástí soudního řízení jako celku". To ve svém důsledku znamená, že obecné soudy mají povinnost v průběhu soudního řízení (a také po jeho skončení) tyto otázky v souladu s příslušnými procesními předpisy řešit, přičemž jejich procesní postup může mít v některých případech bezprostřední dopady v ústavněprávní oblasti, neboť zde existuje úzká souvislost mezi takovým postupem a právem na spravedlivý proces, resp. právem na přístup k soudu. Ovšem v případě náhrad nákladů řízení, kde rozhodují soudy až zpravidla po skončení řízení, jimi vydaná rozhodnutí (jako taková) ústavněprávní povahu nemají. Jedná se totiž o rozhodnutí o "běžných" právech a povinnostech fyzických či právnických osob (konkrétně o jejich finančních nárocích), a to podle norem tzv. jednoduchého práva, byť tyto normy mají procesní povahu. Již dříve Ústavní soud opakovaně konstatoval, že i když rozhodnutími o nákladech mohou někdy být účastníci řízení citelně dotčeni, není možné tato stavět na roveň rozhodnutím ve věci samé (viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, všechna dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). To zřetelně plyne z kvalitativní stránky daného rozhodování, jež má vedlejší, akcesorickou povahu (míněno vůči rozhodování o věci samé). V procesní rovině se tato skutečnost projevuje tím, že na "řízení o nákladech řízení" dopadají jen některé z principů spravedlivého procesu (a ty často v modifikované podobě). Jde-li o samotná rozhodnutí, je nepochybné, že stejně jako jiná rozhodnutí musí splňovat základní požadavky, jež jsou vyvozovány z pravidel spravedlivého procesu. Na straně druhé při hodnocení případných vad je třeba zohlednit výše zmíněnou povahu těchto rozhodnutí s tím, že jen skutečně zcela zásadní pochybení mohou vést k porušení ústavnosti. Pokud tedy Ústavní soud v rámci ústavněprávního přezkumu soudních rozhodnutí opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), a že jej (proto) nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí, tím spíše uvedené musí platit ve vztahu k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení.

Jde-li o tu část ústavní stížnosti, kde stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s důvody, ze kterých městský soud aplikoval ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s., nutno v souladu s výše uvedenými principy a konstantní judikaturou Ústavního soudu připomenout, že namítaná (či zjištěná) nesprávnost v interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení coby "jednoduchého" práva není referenčním bodem ústavněprávního přezkumu, ledaže by s ní bylo spojeno i porušení nějakého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zde pak (primárně) práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (a tedy nikoliv Ústavní soud), kdo má povinnost v rámci svého volného uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu, mohlo by k porušení daného ústavně zaručeného právo dojít, pokud by dané rozhodování obecného soudu bylo zatíženo prvkem libovůle (svévole). Tak by tomu mohlo být v zásadě ve dvou (kvalitativně poněkud odlišných) situacích - první zahrnuje případy tzv. nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, kdy soud své závěry buď vůbec, nebo dostatečně srozumitelně a v (alespoň elementárním) souladu s pravidly logického myšlení neodůvodní, druhou pak případy, kdy soud extrémním způsobem vykročí z rámce obecně (právní teorií či soudní praxí) respektovaných interpretačních standardů a existenci "důvodů zvláštního zřetele hodných" vyvodí např. ze skutečností, které zcela zjevně žádnou relevanci nemohou mít.

Pochybení této povahy však Ústavní soud nezjistil. Městský soud své rozhodnutí o tom, že stěžovatelce nelze náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni přiznat, řádně zdůvodnil. "Důvody zvláštního zřetele hodné" spatřoval v podstatě v tom, že stěžovatelka soustavně zneužívá svá práva, přičemž tento svůj závěr opřel o konkrétní skutečnosti, jimiž mělo být množství a povaha sporů, které stěžovatelka či "její" odborové organizace vedou nebo vedly před městským soudem (s tím, že obdobná situace je i u dalších soudů), jakož i účelovost stěžovatelčina postupu v daném případě, kdy totožnou žádost o informace stěžovatelka uplatnila jak jménem svým, tak "své" odborové organizace, načež vyvolala soudní spor o to, zda povinný subjekt, resp. žalovaný musí reagovat na obě žádosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje pouze na to, že se jedná o dva právně samostatné subjekty s tím, že u každého z nich mohou být podmínky prokázání zájmu na žádané informaci různé, aniž by ovšem brala v úvahu argumentaci městského soudu, který si byl této skutečnosti plně vědom, nicméně pokládal za potřebné akcentovat nikoliv formálně právní, ale faktickou stránku věci, konkrétně skutečnost, že stěžovatelčino jednání "racionálně ... postrádá ... smysl". Že by tomu mělo být jinak, tedy proč bylo konkrétně v daném případě skutečně nezbytné postupovat daným způsobem, resp. jaký skutečný význam to pro ni má, stěžovatelka v ústavní stížnosti neobjasňuje, přičemž ani Ústavní soud na závěru městského soudu nic závadného (extrémního) neshledal, zvláště vezme-li v úvahu, jaký je vztah mezi stěžovatelkou a "odborovou organizací", která také žádost podala (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 2800/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti namítá, že městský soud nezjistil a nezohlednil porušení, kterých se orgány veřejné moci vůči ní dopustily. Městskému soudu (stejně jako stěžovatelce samotné) bylo nepochybně známo, v kolika soudních sporech shledal porušení zákona ze strany správního orgánu, za významné to však nepokládal. Tento postup Ústavní soud za vadný označit nemůže, neboť samotná skutečnost, že stěžovatelka byla v některých případech "úspěšná", ještě se závěry o šikanózním uplatňování práv z její strany nestojí v rozporu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká rovněž městskému soudu vadu v důkazním řízení, která měla vzniknout tak, že uvedený soud vycházel ze skutečnosti známé mu z jeho úřední činnosti - usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 2800/09, aniž by prováděl dokazování a umožnil stěžovatelce se k tomu vyjádřit. Ani zde Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit nemůže, neboť usnesení samotné představuje (v zákonem stanoveném rozsahu) závazné rozhodnutí a současně jde o tzv. judikát, kterým (resp. v něm obsaženou argumentací, týkající se "stěžovatelčiny" odborové organizace) městský soud podpořil své právní závěry ohledně nákladového výroku. V tomto smyslu tak nejde o skutečnost, kterou je či není (podle § 121 občanského soudního řádu) třeba dokazovat.

Uvádí-li stěžovatelka, že dne 13. 1. 2012 vznesla proti senátu 5 A námitku pojatosti, a to kvůli údajnému nadržování žalovanému, již odůvodnila tím, že jí soud včas nezaslal doložku vykonatelnosti jiného jeho usnesení (a vyvozuje-li z toho, že v posuzované věci uvedený senát postupoval zaujatě), Ústavní soud danou námitku považuje za neodůvodněnou a účelovou. Stěžovatelka svou žádost, jak plyne z ústavní stížnosti, podala odpoledne dne 12. 1. 2012, tedy necelý den před tím, než vznesla údajnou námitku podjatosti, navíc si musela být vědoma toho, že jde o administrativní záležitost, kde přisuzování vzniku možných průtahů právě soudci (či dokonce všem soudcům daného senátu) se nejeví jako racionální, a tudíž ani - bez dalšího - jako jakkoliv opodstatněné. Jde-li o vlastní postup městského soudu, pakliže stěžovatelka zaslala přípis obsahující námitku podjatosti několik minut před jednáním soudu, nemohla reálně očekávat, že v každém případě bude takový přípis do příslušného spisu zařazen "včas", resp. toto se dle názoru Ústavního soudu již vymyká rozumným požadavkům na vnitřní organizaci a řádné fungování obecného soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.