III. ÚS 1285/09
III.ÚS 1285/09 ze dne 12. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 17 Co 227/2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 8 C 98/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu proti obci Vyskytná nad Jihlavou o zaplacení 3 018 Kč z titulu náhrady škody, kterou mu měla žalovaná způsobit vyřezáním části potrubí vodovodní přípojky, k níž tvrdí spoluvlastnický vztah. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.

Obecné soudy v projednávané věci dospěly -s odkazem na ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, k závěru, že stěžovatel není vlastníkem (spoluvlastníkem) vodovodní přípojky, a proto se nemůže domáhat náhrady škody, která na této vodovodní přípojce vznikla.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že je vlastníkem pozemku, pod kterým předmětná vodovodní přípojka vedla, pročež je - oproti závěrům obecných soudů - i jejím spoluvlastníkem; jelikož obecné soudy nerespektovaly právní normu, na kterou samy odkazovaly, porušily jeho výše identifikovaná základní práva.

Nesouhlas vyjadřuje stěžovatel taktéž se závěrem, že žalovaná obec "neporušila žádná zákonná ustanovení"; naopak má za to, že jednala mimo zákonné zmocnění obsažené v §9 odst. 6 písm. d) shora označeného zákona o vodovodech a kanalizacích. Podřazují-li obecné soudy vyřezání "kusu potrubí" vodovodní přípojky pod dispozici tohoto zákonného ustanovení - s odůvodněním, že "žádný právní předpis nestanoví způsob, jakým má být omezení či přerušení dodávky vody ve skutečnosti proveden" - ocitají se v kolizi s principem restriktivního výkladu, jež se podává z čl. 4 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s názorem, že i v případě, že by odpovědnost žalované obce za škodu byla uvažována, nebylo by možné žalobě vyhovět, a to se zřetelem k ustanovení § 3 obč. zák. Podle jeho názoru mu totiž za vinu zřízení původní neoprávněné stavby klást nelze, neboť společně s ostatními spoluvlastníky inicioval legalizaci atechnické dokončení této stavby, a připomíná, že i vlastník nepovolené stavby má právo na ochranu svého vlastnického práva k této stavbě, a má-li být za svůj nesprávný postup sankcionován, pak jen na základě zákona, nikoliv aktem svévolného postupu či výkladu zákona.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto dovolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, jeimplicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Posuzovaná ústavní stížnost totiž de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel - zcela nepřípadně předpokládá, že na jejím základěÚstavní soud podrobí napadené rozsudky dalšímu instančnímu přezkumu; jak bylo výše řečeno, "věcná správnost" není sama o sobě kriteriem ústavněprávního přezkumu.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele-v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; obecné soudy -a to způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity -jimi vydaná rozhodnutí řádně odůvodnily, tato odůvodnění jsou racionální a srozumitelná, a odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákonao Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnostidává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.

Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Již jen nad tento - rozhodný - rámec je přiléhavé stěžovateli připomenout, že má-li se úspěšně dovolávat ústavněprávní ochrany svého vlastnického práva (v posuzované věci v souvislosti s nárokovanou náhradou škody), musí jít o vlastnické právo, jež nabyl zákonným způsobem; tak tomu není v situaci, kdy stavba, ve vztahu ku které mělo dojít ku škodě, byla stavbou nepovolenou (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 403/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, s. 453). Případná ochrana stěžovatelova tvrzeného vlastnického práva by totiž odporovala jak zásadě ex iniuria ius non oritur, tak i zásadě nemo turpitudinem suam allegare potest.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.