III. ÚS 1283/12
III.ÚS 1283/12 ze dne 26. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Opava 6, Bílovecká 62, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 1150/2010-77 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2009 č. j. 8 Co 544/2009-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle jejího článku 11 zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem (žalovaným).

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 6 C 207/2008 se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 10. 2009 č. j. 8 Co 544/2009-54 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5. 2009 č. j. 6 C 207/2008-33, jímž bylo proti stěžovateli určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky ve výroku rozsudku blíže specifikované parcely č. X, neboť přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že byly splněny předpoklady, aby žalobci vlastnické právo k této parcele (byť zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele) vydrželi.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo přesvědčení, že je nutno chránit naopak jeho dobrou víru, jednal-li v důvěře v údaje v katastru nemovitostí při nabývání sporného pozemku, a ty samy o sobě musí "anulovat jakoukoli dobrou víru eventuálních držitelů". Držitelé se podle jeho názoru nadto nemohou domáhat vydržení proti němu, jestliže není osobou, vůči které držba byla vykonávána. Zpochybňuje dále závěr obecných soudů o držbě pozemku žalobci, jelikož je založen v mnohém na jejich "účelových tvrzeních", zatímco jeho předchůdci ze sporné parcely platili daň z nemovitostí.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, které vyložily v duchu ustálené soudní praxe, a dostatečně podrobně vyložily důvody k učiněnému závěru o existenci držby sporného pozemku, dobré víry žalobců a tomu odpovídajících právních důsledků, včetně specifického průmětu do vlastnictví, zapsaného v katastru nemovitostí. Uplatněné názory mají racionální základnu, jsou výstižné a srozumitelné, ozřejmené odkazy na předchozí soudní praxi, a zejména na úplné a přesvědčivé odůvodnění usnesení dovolacího soudu postačí bezezbytku odkázat. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde tudíž nejde, a to evidentně.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.