III. ÚS 128/12
III.ÚS 128/12 ze dne 18. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky Alpine Bau GmbH, se sídlem A-5071 Wals bei Salzburg, Alte Bundesstraße 10, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 47/73, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. 29 Cdo 3105/2010-587, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010 č. j. 18 Co 492/2009-536 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 7. 2009 č. j. 19 C 183/2004-478, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Obvodní soud pro Prahu 9 shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalovaným Adamu Sigmundovi, správci konkursní podstaty úpadkyně UNO - CENTER, s. r. o., a společností Best Properties South, a.s. (v řízení před Ústavním soudem prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici) domáhala určení, že kupní smlouva, sjednaná mezi L. S. (právní předchůdce prvního vedlejšího účastníka, dále jen "původní správce konkursní podstaty") jako prodávajícím a druhou vedlejší účastnicí coby kupující dne 21. 12. 2004, je neplatná, a dále určení, že nemovitosti (resp. zařízení staveniště, projektová dokumentace a prováděcí projekty stavby) blíže specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen "sporné nemovitosti") jsou ve vlastnictví úpadkyně UNO - CENTER, s. r. o.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrdil jako věcně správné (§ 219 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že původní správce konkursní podstaty zpeněžil sporné nemovitosti prodejem v rámci konkursního řízení mimo dražbu neplatně. Neplatnost kupní smlouvy a jejího dodatku stěžovatelka identifikuje s nesplněním podmínek daných zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."), jakož i usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. 89 K 35/2003-475, resp. rozporem s ustanovením § 39 obč. zák., neboť uzavřením kupní smlouvy mělo dojít k obcházení zákona, jednání proti dobrým mravům i pravidlům poctivého obchodního styku, a je v kolizi i s cílem a účelem konkursního řízení. Uvádí, že sporné nemovitosti nebyly bezprostředně ohroženy zkázou nebo znehodnocením, v důsledku čehož nebyl aplikovatelný postup předvídaný v § 19 odst. 3 a § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.; předpokladům prodeje mimo dražbu podle § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. původní správce konkursní podstaty rovněž nedostál absencí souhlasu konkursního soudu, resp. porušením podmínek stanovených usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. 89 K 35/2003-475, a do kupní smlouvy byly přitom neplatně zahrnuty i pozemky ve vlastnictví společnosti Altmark, s. r. o. Stěžovatelka upozorňuje též na vady výběrového řízení na prodej sporných nemovitostí (sedmidenní lhůta pro podání nabídek, kauce ve výši 50 000 000 Kč, přičemž striktní - další zájemce odrazující - podmínky jejího vrácení byly bezprostředně po realizaci obchodu prominuty, dosažená kupní cena výrazně nižší než hodnota sporných nemovitostí stanovená znaleckými posudky atd.), na jejichž podkladě vyslovuje podezření, že původní správce konkursní podstaty postupoval úmyslně a prodej předmětných nemovitostí s druhou vedlejší účastnicí měl již "předem domluvený". Dovozuje, že postup původního správce konkursní podstaty odporoval požadavkům proporcionality, formulovaným kupř. nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/02 ze dne 18. 7. 2002.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů stran nedostatku její aktivní legitimace k podání žaloby proti správci konkursní podstaty o určení, že úpadce je vlastníkem sporných nemovitostí, přičemž směřuje k úsudku, že se dopustily odepření spravedlnosti. Předesílá, že coby konkursní věřitel je bezprostředně zainteresována na rozsahu, resp. hodnotě majetku konkursní podstaty, a vymezuje se proti poukazu Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu na existenci odlišných procesních prostředků. Žaloba o náhradu škody směřující vůči správci konkursní podstaty (řízení o ní je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 364/2006 a v současné době je podle sdělení stěžovatelky přerušeno) nemůže vést k úhradě oprávněných požadavků, a to vzhledem k rozsahu majetku tohoto žalovaného a obvyklé výluce z plnění pojišťovny v případě škody vzniklé z hrubé nedbalosti nebo úmyslně způsobené. Stejně tak dohled soudu podle § 12 zákona č. 328/1991 Sb. pokládá za neúčinný, neboť správce konkursní podstaty podmínky stanovené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. 89 K 35/2003-475 ignoroval, a za obdobně neefektivní pokládá vyjádření věřitelského výboru k soupisu nemovitostí podle § 18 zákona č. 328/1991 Sb. Praktický význam institutu námitek podle § 29 zákona č. 328/1991 Sb. je podle stěžovatelky v nastalých souvislostech eliminován tím, že neumožňuje soudu rozhodnout o neplatnosti kupní smlouvy. Posléze stěžovatelka zdůrazňuje, že jí uplatňovaný procesní prostředek, tj. určovací žaloba směřující proti (původnímu) správci konkursní podstaty nalézá oporu též v odborné literatuře (v publikaci Kozel, R.: Problémy konkursního řízení a jejich řešení. 2. rozšířené a doplněné vydání. Praha: Linde, 2003, str. 176). Konečně má za to, že neobstojí ani konstatování soudu prvního stupně, podle něhož nebyl dán naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení. Rozhodnutí obecných soudů tudíž stěžovatelka považuje za formalistické a míní, že soudy nesplnily požadavek učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoli se to může jevit složité, traktovaný nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010. Proti formalistickému přístupu se vyslovil Ústavní soud např. k nálezu sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je v dané věci rozhodující, neboť i argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení, z nějž vzešla rozhodnutí, napadená ústavní stížností.

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly v dané věci obecnými soudy (resp. Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem) uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit ani výkladový exces či nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by zde mohlo být významné při ústavněprávním přezkumu v řízení podané interpretace rozhodného podústavního práva. Obecné soudy své právní názory náležitě odůvodnily a jimi přijaté závěry jsou zcela konzistentní s dlouhodobě ustálenou soudní praxí (srov. Nejvyšším soudem citovanou vlastní judikaturu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 29 Odo 1194/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 160/2007, rozsudek ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 29 Odo 867/2006 a usnesení ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. 29 Odo 922/2006), kterou Ústavní shledal ústavněprávně konformní v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2290/10 ze dne 23. 11. 2010, a od tohoto hodnocení není důvod se odchýlit.

Obecným soudům lze též přisvědčit, že zákon č. 328/1991 Sb. konkursním věřitelům poskytoval jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle než žalobu na určení vlastnického práva úpadce, v důsledku čehož nelze jimi uplatněný výklad chápat jako denegatio iustitiae.

Stěžovatelčina výtka, že původní správce konkursní podstaty podmínky stanovené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. 89 K 35/2003-475 ignoroval, není způsobilá zpochybnit konstatování Nejvyššího soudu, podle něhož mohla především navrhnout konkursnímu soudu, aby při výkonu své dohlédací činnosti (§ 12 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb.) uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi (znovu) zapsat nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.

Stěžovatelkou sledovanou problematiku adekvátně reflektují též poukazy obecných soudů na možnost požádat věřitelský výbor, aby se k otázce soupisu nemovitostí vyjádřil podle § 18 zákona č. 328/1991 Sb., resp. na dispozice § 29 odst. 2 a 3 téhož zákona. Obdobný úsudek je namístě uplatnit též vůči argumentaci rozhodujících soudů žalobou na náhradu škody proti původnímu správci konkursní podstaty; související stěžovatelčiny námitky (k předpokládaným omezením plnění z tohoto zdroje) lze považovat za jen hypotetické.

Stěžovatelčina kritika napadených rozhodnutí nenachází přesvědčivou oporu ani v jí citované judikatuře Ústavního soudu již proto, že se o srovnatelné žalobní nároky nejednalo. Nálezem sp. zn. IV. ÚS 89/02 ze dne 18. 7. 2002, N 97/27 SbNU 115, Ústavní soud zrušil usnesení, kterými konkursní soud vyslovil souhlas s prodejem předmětných nemovitostí mimo dražbu, resp. upřesnil jeho podmínky, nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010, N 187/58 SbNU 647, vychází z problematiky tzv. vylučovací žaloby a konečně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010, N 119/57 SbNU 467, směřuje k ústavně konformní interpretaci nájemní smlouvy.

V důsledku interpretace uplatněné obecnými soudy byl - nevyhnutelně - stěžovatelce uzavřen procesní prostor k věcnému projednání její oponentury k jednotlivým vadám kontraktačního procesu, připomenuté v první části ústavní stížnosti.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ze shora řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.