III. ÚS 1273/12
III.ÚS 1273/12 ze dne 31. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. K. K., zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem v Příbrami III, Na Flusárně 168, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. února 2010 č. j. 12 C 252/2009-92, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010 č. j. 30 Co 325/2010-138 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011 č. j. 29 Cdo 1335/2011-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 5. dubna 2012, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. dubna 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a rovněž práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny).

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010 č. j. 30 Co 325/2010-138 potvrdil rozsudek ze dne 25. února 2010 č. j. 12 C 252/2009-92, kterým Okresní soud v Příbrami určil, že smlouva o převodu obchodního podílu ve společnosti ZBRANEX, s. r. o., ze dne 5. září 2006, na jejímž základě převedla M. L. svůj obchodní podíl ve jmenované společnosti na stěžovatelku, je vůči vedlejšímu účastníkovi právně neúčinná.

Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. prosince č. j. 29 Cdo 1335/2011-160 odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné, jelikož nedospěl k závěru, že by předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Praze mělo po právní stránce zásadní význam.

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřuje zejména v následujících skutečnostech. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu neshledal právně významným, protože je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Toto tvrzení je podle stěžovatelky ve zřetelném nesouladu se skutečností. Dále stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy všech stupňů rozhodly v předmětné věci hrubě v rozporu s hmotným právem a rovněž to, že projednávají určité otázky v souvisejícím exekučním řízení již neúměrně dlouho.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tudíž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základních práv či svobod, zaručených ústavním pořádkem (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Otázka přípustnosti dovolání však ústavněprávní dimenzi obecně nabýt může.

Z výše uvedeného shrnutí skutkového stavu vyplývá, že dovolání stěžovatelky mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy za předpokladu, že napadený rozsudek odvolacího soudu měl ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Posouzení existence otázky zásadního právního významu je podle ustálené judikatury Ústavního soudu věcí uvážení dovolacího soudu (viz např. nález IV. ÚS 379/01, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Nicméně platí, že i v tomto případě musí být dbáno povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám účastníků řízení, přičemž ani dovolací soud se při svém hodnocení nesmí dopustit svévole nebo jiného postupu, v jehož důsledku by došlo k jejich porušení.

O takovýto případ se však v dané věci nejedná. Nejvyšší soud ve svém usnesení konstatoval, že se ke všem řešeným otázkám již vyjádřil ve svých dřívějších (veřejně dostupných) rozhodnutích, a odkázal na ně [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněné pod číslem 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; sp. zn. 21 Cdo 2662/99 a sp. zn. 30 Cdo 2684/2007]. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se od nich soudy nižších stupňů relevantním způsobem odchýlily. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí celkově logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů dovolání stěžovatelky odmítl, a jeho postupu nelze podle přesvědčení Ústavního soudu nic vytýkat.

Neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, týkající se průtahů v řízení. Přípustnost ústavní stížnosti jako subsidiárního prostředku ochrany práva je totiž zásadně podmíněna vyčerpáním všech právních (procesních) prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou proto - i v případě tvrzených průtahů v řízení - omezeny až na situace, když náprava nebyla zjednána jiným způsobem - v tomto případě ani na základě instrumentu zakotveného v § 174a zákona o soudech a soudcích, jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu.

Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" podle tohoto ustanovení považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů, směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy, což lze doložit i odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 588/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06 a další (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Z obsahu ústavní stížnosti, ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal, i z napadených rozhodnutí však vyplývá, že stěžovatelka návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích nepodala, a tudíž její argument ohledně průtahů v řízení nelze označit za důvodný.

Závěrem lze konstatovat, že napadená rozhodnutí obecných soudů v konkrétní projednávané věci nelze označit jako svévolné či excesivní a jimi provedenou interpretaci podústavního práva lze tudíž považovat za ústavně konformní. Obecné soudy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, jejichž porušení se v ústavní stížnosti dovolávala.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.