III. ÚS 1264/17
III.ÚS 1264/17 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Taťány Střelcové, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 6, Praha 3 - Vinohrady, proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. března 2017 č. j. 1 VZN 1582/2017-48, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. ledna 2017 č. j. 3 KZN 1521/2016-10 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Místního oddělení Lhotka, ze dne 25. listopadu 2016 č. j. KRPA-165699-167/TČ-2015-001411 a proti postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Místního oddělení Lhotka, spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování v uvedené trestní věci, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Místního oddělení Lhotka, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň se stěžovatelka domáhala vyslovení protiústavnosti postupu uvedených orgánů činných v trestním řízení, spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování podle Listiny. Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství policie Praha IV, Místnímu oddělení Lhotka (dále jen "policejní orgán") pokračovat v tomto porušování stěžovatelčiných ústavních práv.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením policejní orgán odložil trestní věc vedenou proti manželovi stěžovatelky (dále jen "podezřelý") pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podstata vyšetřovaného jednání spočívala v tom, že podezřelý měl prostřednictvím simulovaných právních úkonů dosáhnout protiprávního vystěhování stěžovatelky a dětí (společných dětí stěžovatelky a podezřelého) z rodinného domu, jehož vlastníkem byl podezřelý a k němuž měla stěžovatelka právo bydlení. Toho měl dosáhnout buď uvedením soudního exekutora v omyl anebo dohodou s ním. Po zajištění a vyhodnocení řady důkazů dospěl policejní orgán k závěru, že právní jednání podezřelého, spočívajícího v uzavření fiktivní nájemní smlouvy s cizí osobou (dále jen "povinný"), proti níž následně vedl exekuci vyklizením domu, bylo od počátku vedeno snahou vystěhovat členy své rodiny. Klíčové rozhodnutí exekutora uvádí oprávnění vykonavatele provést vystěhování povinného a osob, které se v domě zdržují na základě práva povinného. To však rodina podezřelého nebyla a k jejímu vystěhování tak došlo pochybením vykonavatele exekuce. Jeho jednání přitom policejní orgán nekvalifikoval jako trestný čin, neboť v dané době se podle judikatury Nejvyššího soudu na vykonavatele nehledělo jako na úřední osobu a věcí se navíc zabývala Exekutorská komora České republiky. Podle policejního orgánu se nepodařilo prokázat domluvu mezi podezřelým a vykonavatelem exekutora.

3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožňuje se závěrem policejního orgánu o odložení věci. Pochybením exekutora se již není dle usnesení třeba zabývat v souladu se zásadou ultima ratio. Dále se státní zastupitelství ztotožnilo se závěrem o nevěrohodnosti výpovědi podezřelého. Nelze však dle něj uzavřít, že by nájemní smlouva byla simulovaným právním jednáním, tvrdí-li obě její strany totéž. Následné kroky podezřelého ohledně vystěhování povinného byly zcela po právu. Za rozhodnou pro posouzení trestní věci považuje usnesení skutečnost, že podezřelý sám nemohl ovlivnit průběh vyklizení domu, nebyl tomuto úkonu přítomen a tento úkon byl plně v rozhodovací moci vykonavatele. Pro tvrzení o antidatování dokumentů vykonavatelem exekutora nejsou pak ve spise důkazy.

4. S těmito závěry se pak v ústavní stížností napadeném sdělení ztotožnilo i vrchní státní zastupitelství.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka popisuje průběh celého případu, zejména velmi obsáhle poukazuje na jednotlivé časové momenty, zajištěné a provedené důkazy a jejich hodnocení ze svého pohledu. Podstatou této obsáhlé argumentace je pak stěžovatelčino tvrzení, že orgány činné v trestním řízení nepřihlédly dostatečně ke všem souvislostem daného případu, z nichž dle stěžovatelky vyplývá závěr o trestnosti jednání podezřelého, a případně rovněž soudního exekutora či jeho vykonavatele. Celé trestní řízení bylo dle stěžovatelky zdlouhavé.

6. Odložením věci pak orgány činné v trestním řízení odmítly poskytnout účinnou ochranu stěžovatelčiným ústavním právům na osobní svobodu, rodinný a soukromý život a na nedotknutelnost obydlí. Občanskoprávní ochrana je v tomto směru nedostatečná. Porušení práv jsou pak dle stěžovatelky fakticky neodčinitelná. Civilní řízení navíc dle stěžovatelky neposkytuje ani dostatečné možnosti zjištění skutkového stavu. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na závěry nálezu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13. Účinné vyšetření v dané věci provedeno nebylo dle požadavků zakotvených v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Dle nich je řádným vyšetřením pouze takové, jehož konečné hodnocení nepřehlíží důležité důkazy nebo s nimi není ve zjevném rozporu. Samotná argumentace orgánů činných v trestním řízení obsahuje podstatné rozpory, když samy přiznávají tvrzením podezřelého nevěrohodnost a účelovost jím uzavřené nájemní smlouvy. Dle stěžovatelky pak provedené nepřímé důkazy nepochybně ukazují na úmysl podezřelého. Tyto však orgány činné v trestním řízení ignorovaly. Zároveň orgány činné v trestním řízení neprovedly dostatek důkazů. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na neprovedený výslech přítelkyně podezřelého, neprovedený výslech soudní exekutorky, neobstarání exekutorského spisu. Z těchto důkazů je přitom dle stěžovatelky patrná manipulace se spisy. V celkovém hodnocení důkazy dle stěžovatelky ukazují na úmysl podezřelého. Orgány činné v trestním řízení se naopak dopustily svévolného hodnocení důkazů ve prospěch podezřelého a důkazy o jeho vině ignorovaly. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, dále vyslovil protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení a zakázal jim pokračovat v tomto porušování.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti dovolává práva na účinné vyšetřování, fakticky pak rovněž práva na ochranu svých práv při hodnocení důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Právem na účinné vyšetřování se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména meze tohoto subjektivního ústavního práva [srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Za jeho pojmový znak považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy, zakotvenými zejména v Listině, resp. Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavním soudem a Evropským soudem pro lidská práva je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestným jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce. Zároveň Ústavní soud, s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a zásadu subsidiarity trestní represe, ve své judikatuře vyzdvihuje subsidiární pojetí tohoto práva oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů.

9. Uvedené právo tak není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech záležitostí způsobujících újmu na právech, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti, způsobující zásah převážně v rovině majetkových práv, je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12). Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, sexuální důstojnost, apod.), v nichž poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).

10. K porušení těchto základních práv a svobod dle Ústavního soudu v daném případě nedošlo, a to především s ohledem na druh újmy vzniklé stěžovatelce. Judikatura Ústavního soudu, o níž stěžovatelka opírá svou argumentaci, se týkala výše uvedených nenahraditelných hodnot chráněných ústavou (zejména právo na život - souhrnně viz nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16). Přestože se stěžovatelka rovněž dovolává ochrany důležitých ústavních práv (zejména práv na nedotknutelnost obydlí a rodinný a soukromý život), nedosahuje jí způsobená újma míry, která by "aktivovala" zvláštní ochranný aspekt těchto práv, spočívající v nároku na účinné policejní vyšetřování.

11. Za rozhodující považuje Ústavní soud v tomto směru osobu podezřelého, který byl se stěžovatelkou v manželském vztahu a zároveň s ní vedl komplikované majetkové spory ohledně obydlí, v němž se stěžovatelka a jejich děti nacházely, a z nějž byly nuceni se přestěhovat do jiného bytu z "rodinného majetku". Za podstatné v tomto směru Ústavní soud považuje, že stěžovatelka se nestala obětí, která by utrpěla jakoukoliv těžkou, nenahraditelnou újmu, neboť ani nepřišla o střechu nad hlavou, ani nebyly trvale narušeny její vztahy uvnitř rodiny (zejména k dětem). Sama stěžovatelka sice uvádí, že manželské spory přesáhly rovinu pouze majetkových neshod, a ze strany podezřelého došlo dokonce i k verbálním a fyzickým napadením, blíže však nekonkretizovaným, jež navíc nebyla předmětem policejního vyšetřování. Ani z ústavní stížnosti, která tyto okolnosti popisuje, tedy nevyplývá, že by tato činnost podezřelého dosáhla takové povahy, aby zavazovala stát přijmout mimořádná bezpečnostní opatření k ochraně práv stěžovatelky v oblasti tzv. domácího násilí (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Talpis proti Itálii ze dne 2. 3. 2017 č. 41237/14). Újma, jež byla stěžovatelce bezpochyby způsobena, což uznaly i orgány činné v trestním řízení, tak nedosahuje dle Ústavního soudu takové intenzity, aby na ní bylo nezbytné reagovat prostředky trestního práva. Byť je i kupř. citové pouto k jedincovu obydlí v podstatě nenahraditelnou hodnotou, není důvodem zavedení mimořádné trestněprávní a ústavněprávní ochrany tohoto prostoru (srov. kupř. § 178 trestního zákoníku). Tím je jeho soukromý a ze strany cizích osob nenarušitelný charakter. V dané věci však není podezřelým cizí osoba, nýbrž manžel stěžovatelky a vlastník dané nemovitosti, který se stěžovatelkou o její právo bydlení a své vlastnické právo vede poměrně složitý právní spor. To dle Ústavního soudu významně relativizuje hloubku stěžovatelčiny újmy a zbavuje stát povinnosti řešit v takto komplikované situaci ochranu jejích práv cestou trestního práva. Přisvědčit pak nelze ani tvrzení, že by občanskoprávní řízení nedávalo možnosti zjistit v daném případě dostatečně skutkový stav. Za prvé celá řada důkazů byla policejním orgánem obstarána a provedena a lze je tedy využít i v občanskoprávním řízení, dále má sám soud v tomto řízení řadu možností k obstarání dalších důkazů (např. výslech svědků, jehož se stěžovatelka dovolává), a konečně u řízení s takovýmto předmětem nelze předpokládat nutnost provedení takových důkazů, jejichž obstarání by nebylo v možnostech průměrného účastníka řízení (kupř. odposlechy, obstarání biologických stop, provedení domovní prohlídky, apod.).

12. Dále se stěžovatelka dovolává porušení svých práv hodnocením provedených důkazů. Taková argumentace však důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti zásadně být nemůže. Do závěrů orgánů činných v trestním řízení o hodnocení důkazů v otázce viny může Ústavní soud zasahovat jen ve zcela výjimečných případech nejzávažnější trestné činnosti, v níž by postupy orgánů činných v trestním řízení ukazovaly zaujatost k obětem a neúctu k jejich nejdůležitějším ústavním právům, jimž způsobenou újmu nelze reparovat mimo trestní řízení (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikolova a Velichkova proti Bulharsku ze dne 20. 12. 2007 č. 7888/03). Vzhledem k výše uvedenému v otázce povahy stěžovatelce způsobené újmy nepřipadá zásah Ústavního soudu vůbec v úvahu. Jakkoliv stěžovatelčino vystěhování bylo protiprávní (i dle orgánů činných v trestním řízení), nelze nadto dle Ústavního soudu považovat za svévolnou jeho interpretaci jako především nešťastný a protiprávní důsledek vyhrocení manželských a majetkových sporů mezi hlavními účastníky.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.