III. ÚS 125/05
III.ÚS 125/05 ze dne 15. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 125/05

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem v Brně, Kuřimská 42, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 13 To 378/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 4. 3. 2005 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 11. 1. 2005, čj. 13 To 378/2004-171, s tím, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 24 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 8. 2004, čj. 20 T 15/2004-144, uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil - stručně řečeno - tak, že spolu s J. D. opatřil falešné potvrzení o výši příjmů zaměstnavatele, firmy V. M., pro M. N., která na základě tohoto potvrzení ve dvou případech, a to se společností Home Credit Finance, a. s., a GE Capital Multiservis, a. s., uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru na zakoupení spotřební elektroniky, přičemž po zaplacení akontace jmenovaní zakoupené zboží odvezli, čímž způsobili uvedeným společnostem škodu ve výši 16 990,- Kč, resp. 14 390,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však odvolací soud usnesením napadeným touto ústavní stížností podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že jednak nezjistily všechny relevantní skutečnosti vedoucí k následku naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu, přičemž tato jejich povinnost má vyplývat z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, že jednak nerespektovaly zásadu presumpce neviny a dále že mu neuvěřily pro jeho příslušnost k rómskému etniku; jde-li o soud odvolací, ten měl porušit svou přezkumnou povinnost. Podstata věci dle stěžovatele spočívá v tom, že odsuzující rozsudek byl vydán na základě jediné výpovědi M. N., učiněné v přípravném řízení, před soudem pak jmenovaná odmítla vypovídat. Bezprostředně poté, kdy došlo k jeho odsouzení, zaslala soudu dopis, v němž uvedla, že se stěžovatel trestného jednání nedopustil a pokud proti němu vypovídala, stalo se tak ze msty, neboť s ní odmítl žít a ona měla strach, že nedokáže věci, které si vzala na splátky, splácet. Za tohoto stavu měl odvolací soud jmenovanou předvolat a vyslechnout ji v odvolacím řízení jako svědka, neboť rozsudek nad ní byl již pravomocný. Soud tak odmítl učinit, přičemž zcela pominul procesní postavení jmenované v přípravném řízení a skutečnost, že by byla vyslechnuta jako svědkyně. Takový postup měl za následek porušení § 2 odst. 5 trestního řádu. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ustavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji přitom zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl výslech M. N. v procesním postavení svědkyně. Jak však plyne z ústavní stížnosti, stěžovateli je známa konstantní judikatura Ústavního soudu, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatel provedení důkazu výslechem jmenované navrhoval, nicméně i kdyby tomu tak nebylo, na podstatě věci se tím nic nemění. Vedení dokazování, jak již naznačují výše uvedené teze, je věcí obecných soudů a předpokladem ingerence Ústavního soudu do daného procesu je samozřejmě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Podmínky, za nichž k takovému porušování může dojít, stanovil Ústavní soud prostřednictvím své, dnes již bohaté judikatury. Z ní plyne, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na provedení důkazu, takové porušení nepředstavuje. Soud ale musí dostát své povinnosti o podaném návrhu rozhodnout a svůj postup adekvátně odůvodnit; je proto vyloučeno, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm - ve vztahu k jeho zamítnutí - nebyla zmínka žádná nebo jen okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1, včetně nálezů, na které toto usnesení odkazuje). Příslušné zdůvodnění musí být řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné (formální hledisko), navíc musí být soudem uplatněny ústavně relevantní důvody/argumenty (materiální hledisko), jak je vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 26).

V posuzované věci nelze nic vytknout ani postupu soudu nalézacího, ani odvolacího. V prvé řadě se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že by jej usvědčovala výlučně výpověď spoluobžalované M. N. Jednalo se sice o klíčový důkaz proti stěžovateli, nicméně byly zde i další důkazy a skutečnosti, jež s tímto důkazem vytvořily řetězec, na jehož základě nalézací soud dospěl k závěru o vině stěžovatele. Úvahy, jimiž byl soud při svém rozhodování veden, jsou popsány v odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž Ústavní soud žádné pochybení, natož pochybení, jež by dosahovala mezí ústavnosti, nezjistil (ostatně ani ústavní stížnost žádné výhrady v tomto směru neobsahuje).

Jde-li o samotné neprovedení důkazu (dalším) výslechem M. N., odvolací soud obdržel listinu "Dodatečné vysvětlení", v němž jmenovaná prohlašuje, že v daném trestním řízení úmyslně nepravdivě vypovídala v neprospěch stěžovatele. Jak je patrno z odůvodnění usnesení, odvolací soud podrobil obsah tohoto prohlášení pečlivé analýze a zejména v souvislosti s rozsudkem soudu prvního stupně, resp. z něho vyplývajícího zhodnocení provedených důkazů, jej shledal nevěrohodným. Vzhledem k tomu pak nepovažoval za nezbytné provedení důkazu výslechem uvedené osoby. Odůvodnění daného postupu lze považovat za řádné nejen z hlediska formálního, ale i věcného, neboť je patrné, že odvolací soud uvedený důkaz neprovedl z důvodu jeho "nadbytečnosti". Zbývá dodat, že ústavní stížnost, jde-li o úvahy soudu ohledně věrohodnosti obsahu předmětného prohlášení, žádné námitky neobsahuje. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že důvodem pro něj negativního rozhodnutí je jeho příslušnost k rómskému etniku, za daného stavu věci se jedná o ničím nepodloženou spekulaci.

Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.