III. ÚS 1242/17
III.ÚS 1242/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, zastoupené Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou, sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2017 č. j. 7 Tdo 1678/2016-32, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2016 č. j. 6 To 279/2016-425 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 14. dubna 2016 č. j. 101 T 7/2016-393, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že dne 5. 10. 2015 stěžovatelka spolu s N. P. v Havířově-Městě po vzájemné předchozí dohodě spáchali zvlášť závažný zločin loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, a to tak, že nejprve N. P. přistoupil k poškozenému, a vyzval jej, aby mu vydal mobilní telefon či finanční prostředky a ihned poté jej fyzicky napadl. Stěžovatelka v průběhu napadení zezadu přistoupila k poškozenému, otevřela mu batoh a z něj odcizila několik věcí v celkové hodnotě 3 048 Kč, a z místa činu utekla. Za toto jednání byla stěžovatelka napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání 5 let nepodmíněně, přičemž pro výkon trestu byla zařazena do věznice s ostrahou. Zároveň byla stěžovatelce a N. P. napadeným rozsudkem uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně Jiřímu Jadamusovi škodu ve výši 3 000 Kč.

3. Stěžovatelka rozsudek okresního soudu napadla odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že jej napadeným usnesením jako nedůvodné dle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Dovolání stěžovatelky proti zamítavému usnesení krajského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka uvádí, že jako dovolací důvod ve svém dovolání uvedla důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, přičemž Nejvyšší soud její dovolání odmítl s odkazem na § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy, že bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Stěžovatelka však s tímto postupem nesouhlasí a uvádí, že právní posouzení skutku spočívá v hodnocení naplnění všech zákonných znaků vytýkaného trestného činu, přičemž Nejvyšší soud se tímto nesporně nemůže řádně zabývat bez přihlédnutí ke skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších instancí. Stěžovatelka má za to, že okresní soud učinil závěr o průběhu skutku na základě skutečností, které z provedeného dokazování nevyplynuly, resp. nerespektoval při své činnosti platné základní zásady trestního řízení (zejména zásadu in dubio pro reo) a platné zásady právního řádu obecně (např. požadavky, které jsou kladeny na řádnost a přiléhavost odůvodnění závěru o neprovedení navržených důkazů). Postup soudu I. stupně, který je, dle názoru stěžovatelky, nesprávný a nezákonný, následně "posvětil" odvolací soud, který navíc sám procesně pochybil. Kdyby okresní soud a krajský soud vše popsané respektovaly, musely by dospět k náležitým skutkovým zjištěním, resp. zjištěním odůvodňujícím závěr o tom, že nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že se stěžovatelka žalovaného jednání skutečně dopustila. S odkazem na § 2 odst. 5 trestního řádu je nesporné, že nalézací soudy nejsou oprávněny provádět toliko důkazy ve prospěch obžaloby a ostatní nikoli. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tedy nelze vykládat restriktivně a na úkor smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Je sice nepochybné, že samotná existence dovolání nepožívá ústavněprávní ochrany, resp. není povinností státu, aby takový opravný prostředek zřídil, avšak to, že tento existuje, nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku tak, aby byly dodrženy maximy práva na spravedlivý proces. Ústavní soud ostatně tento restriktivní výklad již kritizoval (viz nález ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/04). Stěžovatelka na základě výše uvedeného dodává, že v její věci je dán extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a tím, jak obecné soudy zhodnotily skutkový stav. Okresní soud a krajský soud tedy dle závěrů stěžovatelky nedostály požadavku důsledného, řádného a objektivního zhodnocení všech provedených důkazů a skutkový stav bez důvodných pochybností zjištěn nebyl. Nadto nebylo odůvodněno, proč nebyly provedeny všechny navržené důkazy.

6. Stěžovatelka taktéž uvádí, že trest, který jí byl uložen, v žádném případě není přiměřený okolnostem případu.

7. Stěžovatelka dále namítá, že v její věci byly toliko dva přímé důkazy (výpověď poškozeného a výpověď Víta Štěpánka), kdy ve výpovědi poškozeného byly patrny rozpory a poškozený se navíc několikrát nedostavil k hlavnímu líčení, což k jeho věrohodnosti nepřispívá. Poškozený nebyl schopen objasnit, kdo mu vlastně vytáhl věci z batohu. Stěžovatelka připomněla, že ze znaleckého zkoumání poškozeného vyplynulo, že poškozený je povrchní a má tendenci se stavět do lepšího světla. Stěžovatelka uvádí, že si sama není vědoma toho, jak při své výšce 160 cm mohla poškozenému vysokému 200 cm vytáhnout z batohu nějaké věci. Stěžovatelka taktéž zdůrazňuje, že poškozený je osobou několikrát soudně trestanou se závislostí na omamných látkách, kdy nelze z jeho strany vyloučit ani mstivý motiv vůči stěžovatelce. Stěžovatelka se taktéž domnívá, že postupem okresního soudu, který odmítl vyslechnout svědky v její prospěch, došlo ke zkrácení jejích práv obhajoby, neboť tito svědci mohli dosvědčit, že poškozený měl důvod vypovídat účelově proti stěžovatelce. Naproti tomu svědek Vít Štěpánek, jehož výpovědi soud neuvěřil, je osobou zcela nezávislou a nestrannou, u níž nebyla prokázána jakákoliv nadstandardní vazba ke komukoliv ze zúčastněných. Stěžovatelka, jakož i N. P., pak vypovídali stejně jako tento svědek. Stěžovatelka dodává, že výpovědi obviněných nelze bez dalšího hodnotit jako účelové, zvlášť když jsou podloženy dalšími důkazy ve věci provedenými.

8. Stěžovatelka na závěr ke své trestní věci dodává, že skutkový děj tak, jak jej zrekonstruovaly obecné soudy, by nebyl z hlediska stěžovatelky ani racionální, neboť se nacházela v době, kdy byl skutek spáchán, ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro skutek se stejnou právní kvalifikací, navíc je matkou nezletilého dítěte, a proto si lze jen stěží představit, že by se dalším trestným jednáním vystavovala nebezpečí povinnosti vykonat zbylou část trestu. Stěžovatelka taktéž uvádí, že poškozený chtěl dát věci, jež mu byly údajně odcizeny, do zástavy N. P., který to však odmítl. Stěžovatelka taktéž poukazuje na to, že po roztržce mezi N. P. a poškozeným zůstala v baru a po příchodu policistů tyto dobrovolně následovala na služebnu za účelem podání svědecké výpovědi. Stěžovatelka taktéž popírá, že by se předmětných věcí zbavila na toaletě baru, neboť to jednak neučinila a jednak, i kdyby se těch věcí opravdu zmocnila, rozhodně by se jich nezbavovala de facto na místě činu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a věrohodnosti svědeckých výpovědí tak, jak to činí stěžovatelka ve své ústavní stížnosti.

13. Námitky stěžovatelky Ústavní soud shledává námitkami převážně skutkového charakteru, které stěžovatelka následně navazuje na způsob hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, kam lze podřadit i zpochybnění úplnosti provedeného dokazování či námitky stran posuzování věrohodnosti svědků. Stěžovatelka se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v její trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatelka namítá, které však v projednávané věci Ústavním soudem nebylo shledáno.

14. Pokud jde o první námitku stěžovatelky namítající formalistický přístup Nejvyššího soudu k interpretaci podmínek připuštění dovolacích důvodů, jejichž naplnění stěžovatelka v dovolání udávala, Ústavní soud ji považuje za nedůvodnou a ztotožňuje se se závěry, jež v napadeném usnesení dovolací soud uvádí. Stěžovatelka v mimořádném opravném prostředku totiž namítala vadná skutková zjištění okresního soudu a krajského soudu, jakož i údajně vadný způsob hodnocení důkazů, avšak Nejvyšší soud k přezkumu těchto námitek není povolán, jelikož tyto námitky nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Nejvyšší soud by byl k takovému přezkumu povolán pouze za zcela mimořádných okolností, kdy by byl dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a mezi důkazy, avšak takový rozpor jednoznačně dán není. Ostatně tento závěr v projednávané věci podporuje i Ústavní soud a v postupu Nejvyššího soudu nespatřuje žádný formalismus spočívající v restriktivním výkladu dovolacích důvodů, jak namítá stěžovatelka.

15. Stěžovatelka taktéž namítá existenci toliko dvou přímých důkazů v její věci, jakož i nevěrohodnost klíčového svědka, tedy poškozeného. Ústavní soud i tuto námitku považuje za nedůvodnou, a to zejména s odkazem na výše uvedený bod 13 odůvodnění tohoto usnesení, neboť Ústavní soud stejně jako dovolací soud není povolán k přezkumu okolností, jež namítá stěžovatelka, ledaže by došlo k již zmiňovanému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a mezi důkazy ve věci provedenými. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, tento rozpor v předmětné věci nenastal, neboť skutkový děj tak, jak je popsán zejména v napadeném rozsudku okresního soudu, vyplývá z výpovědi poškozeného, u něhož proběhlo i znalecké zkoumání stran jeho věrohodnosti, z něhož vyplynulo, že v dané věci je převaha faktorů, které svědčí pro věrohodnost výpovědi poškozeného a zároveň z jeho anamnézy nevyplývá, že by jednal účelově či těžil ze situací, a okresní soud pečlivě rozvedl, proč považuje výpověď poškozeného za věrohodnou. Nadto je výpověď poškozeného podporována i jinými důkazy. Provedeným dokazováním je taktéž vyvrácena skutková verze stěžovatelky, která tvrdí, že ze strategických důvodů by odcizené věci neschovala de facto na místě činu, tedy na toaletě baru, do něhož se po útoku uchýlila, neboť předmětné věci byly na této toaletě skutečně posléze nalezeny, přičemž stěžovatelka nebyla schopna dostatečně vysvětlit, proč odcizené věci, které však dle svých slov získala legálně, vyhodila v baru do záchodové mísy a do koše. Pokud jde o poukaz na existenci toliko dvou přímých důkazů, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka je zcela irelevantní, neboť důležité kritérium spočívá v naplnění § 2 odst. 5 trestního řádu, tedy aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro vydání rozhodnutí. Je tedy nepodstatné, zda nalézací soud k dostatečnému objasnění věci dospěje na základě skromného počtu důkazů, ať již přímých či nepřímých, neboť důležité je, aby tyto důkazy na sebe navazovaly a utvořily ucelený řetězec, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak se skutkový děj skutečně udál, k čemuž v projednávané věci, dle názoru Ústavního soudu, došlo.

16. Námitka stěžovatelky ohledně nepřiměřenosti trestu, který jí byl uložen, není blíže specifikována, avšak Ústavní soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, který k výměře trestu uvedl, že stěžovatelka se vytýkaného jednání dopustila ve zkušební době krátce poté, co byla podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody a navíc v té době již byla opakovaně soudně trestána pro úmyslnou trestnou činnost, přičemž okresní soud dospěl k závěru, že k nápravě stěžovatelky je zapotřebí nepodmíněného trestu odnětí svobody přibližně v polovině trestní sazby.

17. Ústavní soud taktéž nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že obecné soudy se nijak nevypořádaly s doplňujícími důkazními návrhy na podporu stěžovatelky, které byly odmítnuty. Z napadeného rozsudku okresního soudu totiž vyplývá, že okresní soud tyto důkazní návrhy odmítl s poukazem na jejich nadbytečnost, neboť navrhovaní svědci předmětnému trestnému jednání stěžovatelky nebyli přítomni, nadto šlo převážně o osoby pohybující se v komunitě uživatelů pervitinu.

18. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.

19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. července 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.