III. ÚS 1232/09
III.ÚS 1232/09 ze dne 21. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. W., právně zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem 736 01 Havířov-Město, Dělnická ulice č. 1a/434, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2008 č. j. 5 To 159/2008-607, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2009 sp. zn. 11 Tdo 1131/2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 5. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, uvedené v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát, zakotvené v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a v článku 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod.

Porušení těchto ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že­ v odsuzujícím rozsudku byl uznán vinným dvěma skutky trestných činů, ačkoliv pro tyto skutky byl policejními orgány prošetřován postupem před zahájením trestního stíhání a věc byla odložena podle ust. § 158a tr. řádu; dva skutky byly v odsuzujícím rozsudku přísněji kvalifikovány jako trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zák."), tj. jakoby byly páchány na svědkovi, ačkoliv poškozená L. P. neměla procesní postavení svědka;­ obecné soudy podle názoru stěžovatele opřely odsuzující rozsudek o absolutně neúčinný důkaz (výsledky nezákonně provedené domovní prohlídky), některé důkazy prý nesprávně hodnotily (konkrétně výpověď svědkyně L. P., svědkyně V. M. a znalecký posudek PhDr. M.).

II.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 3. 3. 2008, č. j. 103 T 239/2007-553, byl stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") uznám vinným ze spáchání šesti skutků, kvalifikovaných jako trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a nedovolené ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, trestných činů proti svobodě a trestného činu nedovoleného ozbrojování se dopustil (zkráceně řečeno) tím, že v letech 2006 a 2007 v okresech Karviná a Ostrava fyzicky a slovně napadal opakovaně poškozenou L. P., bil ji pěstmi a kopáním, omezoval ji na svobodě, vyhrožoval ji zohyzděním, násilně ji dohola ostříhal vlasy, s mačetou přiloženou na krku ji donutil podepsat směnku na částku 1.200.000,- Kč a neoprávněně držel střelnou zbraň - pistoli vzor ČZ 70. Obžalovaný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu dvou let a šesti měsíců ve věznici s dozorem a k propadnutí zajištěných věcí.

O odvolání obžalovaného a státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že odvolání obžalovaného zamítl podle ust. § 256 tr. řádu, odvolání státního zástupce proti výroku o trestu vyhověl a nově uložil obžalovanému trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s ostrahou a trest propadnutí zajištěných věcí.

Dovolání podané obžalovaným odmítl Nejvyšší soud ČR podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nynější ústavní stížnost směřuje pro v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu.
IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné na zdůvodnění rozhodnutí těchto soudů, s nímž se ztotožňuje, odkázat.

V podrobnostech lze k námitkám stěžovatele uvést:

1. Stěžovatelova námitka, že "stěžovatel byl uznán vinným z trestných činů dle bodu 1 a 3 obžaloby, ačkoliv pro totéž jednání byl již dříve prověřován a vedení trestního stihání bylo pravomocným rozhodnutím shledáno nepřípustným", v čemž stěžovatel spatřuje překážku věci rozhodnuté, neobstojí.

Touto námitkou rei iudicatae se velmi důkladně zabýval zejména dovolací soud, který přesvědčivě vysvětlil, že odložení věci policejním orgánem před zahájením trestního stíhání podle § 159a odst. 2 tr. řádu nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Shodný názor zastává též obecně respektovaná judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Tdo 1183/2007) i právní nauka (srov. např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář, I. díl. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 1196). Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům z ústavněprávního hlediska vytknul. Již dovolací soud správně upozornil na to, že rozhodnutí policejních orgánů o odložení věci ve stadiu před zahájením trestního stíhání se začasté opírá o neúplná a nepřesná skutková zjištění; tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy policejní orgány postupně prověřovaly dílčí skutky, které byly dalším šetřením doplněny a upřesněny o nová skutková zjištění a došlo též ke změně právní kvalifikace skutků. V posuzovaném případě v počáteční etapě prošetřování odepřela poškozená udělit souhlas k trestnímu stíhání ve vztahu ke skutkům, u nichž takový souhlas byl podle ust. § 163 tr. řádu nezbytný; později však, po doplnění nových skutkových zjištění, bylo trestní stíhání rozšířeno též o skutky, u nichž se souhlas poškozeného s trestním stíháním ve smyslu § 163a tr. řádu nevyžaduje. Za této situace nic nebránilo tomu, aby trestní stíhání bylo zahájeno a aby obžalovaný byl za tyto trestné činy odsouzen.

2. Rovněž stěžovatelově námitce proti právní kvalifikaci dvou stíhaných skutků jako trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona, tj. jako útoků spáchaných "na svědkovi", nelze přisvědčit.

Také touto námitkou se důkladně zabýval již dovolací soud, který vysvětlil, že v materiálním slova smyslu je třeba za svědka považovat nejen osobu, která již byla předvolána jako svědek, nýbrž i osobu, "kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, ... přičemž jednání pachatel je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu". Dovolací soud opřel tento závěr též o názor, vyslovený ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, zveřejněného pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr.

Ústavní soud respektuje pravomoc Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu interpretací zákonů přispívat ke sjednocování judikatury (srov. ust. § 14 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, v platném znění) a shledává takový výklad ústavně konformním.

3. Ústavní soud posoudil také stěžovatelovy námitky vznesené proti dokazování.

V mnoha svých předchozích judikátech vyslovil, že jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, dost. 5 tr. řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět.

V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy požadavkům spravedlivého procesu dostály.

Neobstojí stěžovatelova námitka, že odsuzující rozsudek je opřen o výsledky nezákonně provedené domovní prohlídky v bytě jeho bývalé manželky K. W. Je skutečností, že tato domovní prohlídka byla napadena ústavní stížností K. W., které bylo Ústavním soudem vyhověno a nálezem sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 byl zrušen soudní příkaz k této domovní prohlídce; stalo se tak proto, že příkaz neobsahoval náležité odůvodnění, proč byla domovní prohlídka posuzována jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Pro nyní posuzovanou věc je však podstatná ta skutečnost, že závěr o stěžovatelově vině se neopírá o výsledky této domovní prohlídky, nýbrž o komplex jiných důkazů shromážděných v trestním řízení, m. j. o výpověď svědkyně L. P., o listinné důkazy a fotodokumentaci (viz rozbor těchto důkazů na str. 12 usnesení Nejvyššího soudu).

Také stěžovatelovy výtky, směřující proti hodnocení dalších důkazů (proti svědecké výpovědi L. P., údajnému nepřihlédnutí ke svědecké výpovědi V. M. a proti znaleckému posudku PhDr. M.), jsou pouhou důkazní polemikou, vycházející z verze zastávané obžalovaným. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se obecné soudy těmito důkazy řádně zabývaly a své závěry o jejich relevanci náležitě zdůvodnily. Žádné excesy, dosahující ústavněprávní roviny, Ústavní soud neshledal.

Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.