III. ÚS 123/09
III.ÚS 123/09 ze dne 19. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. B., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem, AK se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2008 č. j. 6 As 51/2007-228, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. ledna 2009, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 21. ledna 2009 a dne 10. března 2009, se stěžovatel domáhal zrušení výroků pod body I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2008 č. j. 6 As 51/2007-228, ato pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby z důvodu jeho osobních a majetkových poměrů Ústavní soud rozhodl, že náklady jeho právního zastoupení nese ve smyslu ust. § 83 zákona o Ústavním soudu stát.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněnípozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2006 č. j. 29 Ca 56/2004-138 byla zamítnuta žaloba žalobců a) Ing. F. B. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), b) H. B. a c) F. N. proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 25. listopadu 2003 č. j. KUJI 18511/2003 ODSH KUJIP004Y1ZM, kterým bylo v rámci odvolacího řízení potvrzeno stavební povolení Městského úřadu Moravské Budějovice, odboru dopravy a silničního hospodářství, kterým byla povolena stavba označená jako "Rekonstrukce povrchu místní komunikace ulice Veverkova a části ulice Peroutka v Moravských Budějovicích" na pozemcích p. č. 4259/1 a p. č. 4259/3 k. ú. Moravské Budějovice. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2008 č. j. 6 As 51/2007-228 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2006 č. j. 29 Ca 56/2004-138 (výrok pod bodem I.) a žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že ustanovené zástupkyni všech stěžovatelů se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí neprovedly jím navržené důkazy, zejména listinné, aniž by neprovedení navržených důkazů odůvodnily, když Nejvyšší správní soud tato pochybení krajského soudu svým rozhodnutím nenapravil. Stěžovatel konkrétně namítá, že nebyl proveden důkaz katastrální mapou založenou u Katastrálního úřadu kraje Vysočina zachycující šířkové rozměry ulice Veverkovy v Moravských Budějovicích, ač se stěžovatel provedení tohoto důkazu v tomto řízení domáhal. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je prý potom zřejmé, že Nejvyšší správní soud tento důkaz v řízení nejen neprovedl, ale žádným způsobem ani nezdůvodnil, proč tomu tak bylo. Obdobně v předcházejícím řízení o správní žalobě i Krajský soud v Brně (sp. zn. 29 Ca 56/2004) zcela pominul stěžovatelem navrhované a předkládané důkazy, a sice listinu "Zápis z provedeného měření na ulici Veverkova ze dne 26. srpna 2003" a listinu "Ověřená návrhová situace", která byla přílohou prvně uvedené listiny. Rovněž v tomto případě krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí prý nijak nezdůvodnil neprovedení těchto navrhovaných důkazů.

Rovněž v řízení před správním orgánem (Městský úřad v Městských Budějovicích), na které výše uvedená řízení navazovala, byla podle názoru stěžovatele upřena jeho základní práva účastníka řízení, neboť tento správní orgán odmítl sepsat protokol o ústním jednání, které se uskutečnilo dne 27. června 2003, ač mu to zákon ukládá, a tím stěžovateli odňal zákonem zaručenou možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a způsobu jejich zjištění a možnost navrhnout doplnění takových podkladů.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nadrozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se výše uvedenými námitkami stěžovatele zabýval, přičemž tyto námitky neshledal důvodnými. U námitek, které se týkaly potřeby přeměřování šířky vozovky a rozměrů stavby, Nejvyšší správní soud považoval za zásadní, že okruh těchto námitek nebyl uplatněn v koncentrační lhůtě, neboť námitky stěžovatele uplatněné ve lhůtě se věnovaly zcela jinému okruhu tvrzení. Nejvyšší správní soud uvedl, že součástí uplatněných námitek nebyly požadavky na přeměřování šířky vozovky, ani zpochybňování údajů navrhované stavby. Nejvyšší správní soud konečně poznamenal, že v daném případě měl stavební úřad k dispozici příslušnou projektovou dokumentaci, a tedy dostatečné technické podklady pro své rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí vyjádřil i k námitce, že při šetření dne 27. června 2003 nebyla splněna povinnost sepsat protokol dle ust. § 22 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád"), jakož i k námitce, že správní orgán prvního stupně nerespektoval svoji povinnost danou ustanovením § 33 odst. 2 správního řádu, když nedal stěžovateli možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá výslovně rovněž druhý výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, ačkoli v ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto výroku žádnou ústavněprávní argumentaci nepodává.

Ústavní soud k této námitce uvádí, že Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/0, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené se vztahuje i na nyní projednávaný případ.

Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.

Při shrnutí Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bezpřítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.