III. ÚS 1221/17
III.ÚS 1221/17 ze dne 4. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Kateřiny Hainzové, zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem, sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 6976/17/5200-10424-709923 ze dne 13. 2. 2017, spojené s návrhem na vyslovení protiústavnosti § 35ca zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako účastníka řízení, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.

II. Návrh na vyslovení protiústavnosti § 35ca zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, se postupuje k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.
Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, neboť má zato, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku také princip rovnosti podle čl. 1 Listiny. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem podle § 74 zákona o Ústavním soudu, a to konkrétně s návrhem na vyslovení protiústavnosti § 35ca zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb." nebo jen "zákon o daních z příjmů").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že napadeným rozhodnutím ze dne 13. 2. 2017 č. j. 6976/17/5200-10424-709923 zamítlo Odvolací finanční ředitelství odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Středočeský kraj, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2015 ve výši 6 045 Kč, ačkoliv stěžovatelka ve svém daňovém přiznání vykazovala přeplatek ve výši 43 995 Kč. Důvodem tohoto rozdílu je zákonem stanovená nemožnost uplatnění daňového zvýhodnění na děti poplatníkem, který uplatňuje u příjmů podle § 7 nebo podle § 9 zákona č. 586/1992 Sb. výdaje paušální sazbou.

3. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma toho, že ústavní stížnost lze podat v zásadě pouze v případě vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Domnívá se však, že v daném případě je naplněna podmínka zakotvená v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodmítnutí ústavní stížnosti přes nevyčerpání opravných prostředků. Nemožnost uplatnění daňového zvýhodnění na děti nedopadá totiž jen na stěžovatelku, ale také na statisíce dalších osob, pokud uplatňují výdaje paušální sazbou podle § 7 nebo podle § 9 zákona o daních z příjmů. Proto stěžovatelka žádá Ústavní soud o přijetí její ústavní stížnosti, i když nevyčerpala všechny opravné prostředky, které by ostatně nemohly zajistit účinnou ochranu jejích práv. V daném případě by totiž správní soudy nemohly postupovat jinak, než přerušit řízení o opravném prostředku stěžovatelky a podat návrh Ústavnímu soudu na zrušení § 35ca zákona o daních z příjmů (resp. návrh na vyslovení protiústavnosti). Rozdíl by tedy byl pouze v tom, že celá věc by mohla trvat o několik let déle, což není společensky žádoucí.

4. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka ještě upozorňuje, že nedávno byl podle jejích informací přijat zákon, kterým by mělo být ústavní stížností napadené ustanovení zákona o dani z příjmu zrušeno. Proto stěžovatelka navrhuje, "aby Ústavní soud vyslovil nálezem, že ustanovení § 35ca zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2017 je protiústavní".
5. Ačkoli jsou ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení (resp. návrh na vyslovení jeho protiústavnosti) dvěma různými procesními návrhy, jsou obsahově propojeny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 738/2000 (N 180/24 SbNU 343); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz], a to do té míry, že podmínkou projednání návrhu na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení (resp. návrhu na vyslovení jeho protiústavnosti) je splnění všech podmínek pro věcný přezkum ústavní stížnosti. Pokud by tak ústavní stížnost měla být odmítnuta pro nepřípustnost či pro zjevnou neopodstatněnost, musel by stejný osud následovat i s ní spojený návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Ústavní soud proto nejdříve posoudil, zda zde nejsou dány podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti.

6. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že je-li s ústavní stížností spojen i návrh na zrušení právního předpisu podle § 74 zákona o Ústavním soudu, k jehož aplikaci při vydání napadených rozhodnutích došlo, jsou zpravidla splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti stanovené v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele - rozhodnutí Ústavního soudu tedy bude mít obecný dosah [srov. k tomu přiměřeně např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159), nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9. 10. 1996 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 30/98 ze dne 13. 10. 1999 (N 137/16 SbNU 27; 243/1999 Sb.) či nález sp. zn. IV. ÚS 204/96 ze dne 27. 2. 1997 (N 22/7 SbNU 145)].

7. Ústavní stížnost byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo, jak vyžaduje § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přesah vlastních zájmů stěžovatelky je přitom i podle Ústavního soudu v dané věci dán, když jak sama stěžovatelka uvádí, využití opravných prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, by v dané věci samo o sobě nemohlo vést k nápravě a věc by tak jako tak musela být předložena Ústavnímu soudu. Ústavní stížnost jinak splňuje všechny zákonem požadované náležitostí a nelze prima facie soudit, že by byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiného důvodu. Tím ovšem Ústavní soud nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti.

8. Je-li senátu Ústavního soudu předložena ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení (respektive s návrhem na vyslovení jeho protiústavnosti), která splňuje všechny procesní předpoklady pro meritorní posouzení, senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přeruší a návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení (resp. návrh na vyslovení jeho protiústavnosti) předloží k projednání plénu Ústavního soudu.

9. Po předběžném posouzení předložené ústavní stížnosti a s ní spojeného návrhu dle § 74 zákona o Ústavním soudu dospěl III. senát Ústavního soudu k závěru, že zde není důvodu, aby byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh odmítnuta na základě ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu. Proto III. senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přerušil a s ní spojený návrh na vyslovení protiústavnosti napadeného ustanovení zákona o daních z příjmů postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

10. V řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno poté, co plénum Ústavního soudu rozhodne o připojeném návrhu na vyslovení protiústavnosti napadeného ustanovení zákona o daních z příjmů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.