III. ÚS 1214/12
III.ÚS 1214/12 ze dne 12. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 32/117, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, SKPV Odboru hospodářské kriminality, ze dne 6. října 2011 č. j. KRPC-11990-179/TČ-2010-020080 a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. 1edna 2012 č. j. ZN 5517/2010-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 2. 4. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že postupem uvedených orgánů (coby orgánů činných v trestním řízení) došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a že tato rozhodnutí porušují jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy i zásadu zakotvenou v čl. 40 odst. 1 Listiny.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením policejního orgánu byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") odložena trestní věc - podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit F. V., a to v souvislosti (mj.) s převodem členských práv a povinností k družstevnímu bytu, k němuž došlo mezi ním na straně jedné a stěžovatelem a jeho manželkou na straně druhé, s tím, že v dané věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Proti tomuto rozhodnutí podal (mj.) stěžovatel stížnost, ta však byla jako nedůvodná podle § 159a odst. 1 tr. ř. zamítnuta shora označeným usnesením státní zástupkyně.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že citovanými rozhodnutími došlo k flagrantnímu zásahu do tohoto jeho práva, resp. že mu nebyla poskytnuta Listinou garantovaná ochrana jeho vlastnického práva. Dále pak stěžovatel popisuje okolnosti, za nichž k předmětnému převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu došlo, tedy že jím měla být pouze zajištěna půjčka poskytnutá F. V. a že dle příslibu jmenovaného po jejím splacení měl být družstevní podíl převeden zpět, což se ovšem nestalo, přičemž upozorňuje, že v trestním řízení bylo prokázáno, že F. V. takto postupoval i v dalších případech. V souvislosti s jím uváděnými skutečnostmi odmítá odkaz policejního orgánu na subsidiaritu trestní represe s tvrzením, že jednání F. V. zcela jednoznačně přesáhlo hranice trestní odpovědnosti. Stejně tak mají být nesprávné závěry státní zástupkyně, že jednání mezi F. V. a poškozenými bylo na soukromoprávní bázi, a proto poškození musí nést následky toho, jaké smlouvy uzavřeli, neboť tyto jsou v rozporu s právním řádem a veškerými principy právní ochrany, resp. s právem na spravedlivý proces, a představují také zásah do práva na ochranu vlastnického práva. Orgány činné v trestním řízení v podstatě umožnily legalizaci propadné zástavy, přičemž jde o opakované, stejné znaky vykazující útoky na zájem chráněný státem. Stěžovatel je názoru, že byl porušen § 2 odst. 3 tr. ř., přičemž se dovolává usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 784/2010 i nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, resp. povinnosti veřejné moci poskytnout vlastníkovi ochranu proti rušení či omezování vlastnického práva, a namítá, že tato ochrana poskytnuta vůbec nebyla. Takto orgány činné v trestním řízení porušily i čl. 40 odst. 1 Listiny, protože jedině soud je povolán k tomu, aby rozhodoval o vině a trestu, a tyto orgány činné v trestním řízení posouzení předmětného skutku soudem znemožnily.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní stížnost má dvě vzájemně se prolínající roviny. Stěžovatel v ní totiž jednak polemizuje se závěry orgánů činných v trestním řízení, že předmětným jednáním F. V. nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu ani trestného činu jiného, a dále namítá, že se mu nedostalo ze strany těchto orgánů ochrany jeho vlastnického práva, resp. že tyto porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Jde-li o prvně uvedenou rovinou, Ústavní soud vychází z toho, že úlohou trestního práva je poskytování ochrany před kriminalitou, která útočí proti nejdůležitějším právním statkům společnosti v daném stadiu jejího vývoje, tj. nejdůležitějším chráněným právním hodnotám či společenským zájmům, mezi něž patří i práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob; trestní právo lze chápat jak ve smyslu objektivním, tak subjektivním, ve druhém případě je jeho obsahem právo státu ukládat za trestné činy prostřednictvím trestních soudů trestní sankce (viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, C. H. Beck, 2009, str. 2-4). Toto subjektivní právo přitom náleží pouze státu, a nikoliv tedy např. fyzickým či právnickým osobám; Ústavní soud také ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, přičemž žádné, natož pak ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, neexistuje [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343) nebo ze dne 8. 4. 1998 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291)]; trestní oznámení tak nemůže mít charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (§ 1 odst. 2 tr. ř.); jinak tomu není ani v případě, nachází-li se taková osoba v procesním postavení poškozeného v trestním řízení (§ 43 a násl. tr. ř.), neboť jeho procesní práva jako strany trestního řízení jsou omezena na uplatňování nároku ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř., a to (jen) za předpokladu, že je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli [srov. usnesení ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 921/06 (dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelův poukaz na čl. 40 odst. 1 Listiny nutno vzhledem k výše uvedenému odmítnout jako zcela nepřiléhavý s tím, že uvedené ustanovení zakotvuje právo obviněného, a nikoliv oznamovatele trestného činu.

Pokud jde o druhou rovinu ústavní stížnosti, obecně jistě platí, že ochranu práv a oprávněných zájmů, včetně práva vlastnického, poskytuje stát prostřednictvím svých orgánů, orgány činné v trestním řízení nevyjímaje. Otázkou však je, zda v dané věci tuto ochranu měly za povinnost poskytnout právě orgány činné v trestním řízení. Při jejím řešením je třeba vzít v úvahu, že účelem trestního řízení je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§ 1 odst. 1 tr. ř.), a je-li v jeho rámci poskytována ochrana subjektivních práv dotčené osoby (poškozeného), může se tak dít (mj.) za předpokladu, že se orgány činné v trestním řízení (vůbec) rozhodnou stíhat určitou osobu jako údajného pachatele trestného činu. Současně pokládá Ústavní soud za nezbytné dodat, že tato teze nemusí platit absolutně, neboť nutno zvažovat také situace, kdy neexistuje žádný jiný způsob, jakým by mohl dotčený subjekt efektivně hájit svá práva a oprávněné zájmy [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 2. 2012 ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice (stížnost č. 23944/04)]. Z povahy věci pak plyne, že zde (teoreticky) uvažovaná ingerence Ústavního soudu by byla značně limitována (viz také níže).

Podstatné dle názoru Ústavního soudu je, že se o takový specifický případ v nyní posuzované věci nejedná. Trestná činnost F. V. je vyvozována z občanskoprávního vztahu mezi ním a (mj.) stěžovatelem, přičemž je-li stěžovatel přesvědčen, že mu (nadále) náleží nebo má (znovu) náležet předmětný družstevní podíl, může se - jak mu zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se ostatně také dovolává - stanoveným postupem obrátit na nezávislý a nestranný soud s tím, aby o jeho právu rozhodl. Jinými slovy řečeno, ze skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení stěžovateli odepřely jím požadovanou ochranu, když nezahájily trestní stíhání F. V., nelze v souzené věci ještě vyvozovat, že stát nedostál svým povinnostem a že by tudíž bylo třeba zásahu Ústavního soudu do napadených rozhodnutí.

Na doplnění, a to v souvislosti s výše uvedenou "limitací" Ústavního soudu, možno uvést, že orgány činné v trestním řízení provedly v dané věci poměrně rozsáhlé vyšetřování, avšak po právním posouzení zjištěných skutečnostní neshledaly, že by předmětné jednání naplnilo skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu, a tento svůj závěr řádně zdůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem orgánů činných v trestním řízení, přičemž v podstatě požaduje, aby Ústavní soud věc po právní stránce znovu posoudil tak, jako by sám byl orgánem činným v trestním řízení. K tomu se ale Ústavní soud necítí být oprávněn, protože orgánem činným v trestním řízení není, resp. není soudem v systému obecné justice (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky), a nemůže proto sám rozhodovat - byť třeba jen nepřímo - o vině určité osoby (srov. čl. 89 odst. 2 a čl. 90 věta druhá Ústavy České republiky), a to navíc ještě dříve, než vůbec bylo zahájeno její trestní stíhání.

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.