III. ÚS 1212/12
III.ÚS 1212/12 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1492/2011, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 7 To 168/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2011 sp. zn. 1 T 207/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 a čl. 14 odst. 1 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Stěžovatelka byla shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznána vinnou trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"). Soud s poukazem na § 25 tr. zákona upustil od potrestání a podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku jí uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.

Odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, Městský soud v Praze výše specifikovaným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.

V ústavní stížnosti (sepsané advokátem Mgr. Robertem Cholenským, jejím tehdejším zástupcem v řízení před Ústavním soudem) stěžovatelka namítala, že Nejvyšší soud formalisticky aplikoval rozhodnou procesní úpravu tím, že nevzal v potaz podání, které sepsala sama, a dokonce odmítl doplnění dovolání zaslané obhájcem, neboť je považoval za zpracované "výlučně obviněnou". Obhájce jí byl Nejvyšším soudem ustanoven jen 3 dny před uplynutím lhůty k podání dovolání, což neodpovídalo složitosti věci. Poté, co se seznámila s obsahem dovolání podaného tímto obhájcem, snažila se podání doplnit o další relevantní skutečnosti včetně dovolacích důvodů. Její možnost obhajoby byla omezena rovněž tím, že se během řízení nacházela na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny (kde ji "ani jednou" obhájce nenavštívil) s možností jen krátkodobě opustit areál tohoto zdravotnického zařízení. V tomto rámci kontaktovala svého obhájce, jenž soudu zaslal její vyjádření bez toho, aby je vhodným způsobem "doplnil" tak, aby toto podání mohlo být Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako "doplnění dovolání". Za situace, kdy - jak se domnívá - nebyla efektivně zastoupena, představuje povinné zastoupení obviněného v dovolacím řízení zamezení přístupu ke spravedlnosti.

Dále stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že soud prvního stupně a odvolací soud podaly ústavně nekonformní interpretaci § 206 odst. 1 a 2 tr. zákona; inkriminované jednání nemělo být podřazeno těmto zákonným ustanovením, resp. soudy měly přihlédnout k nízké společenské nebezpečnosti jejího jednání. Exces, porušení zásad proporcionality a subsidiarity, jakož i základních práv představuje uložení ochranného léčení v ústavní (tj. nejvíce restriktivní) formě, na dobu předem nespecifikovanou. Tímto rozhodnutím byla zbavena osobní svobody a došlo též k zásahům do její tělesné a duševní integrity (včetně aplikace "depotních injekcí"), jakož i do dalších práv.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že požadavek na zastoupení stěžovatelky v dovolacím řízení vycházel z § 265d odst. 2 tr. řádu. Dále uvedl, že ji obhájce neustanovil a k zasahování do způsobu výkonu obhajoby nebyl povolán. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze vyjádření nepodaly.

V replice k tomuto vyjádření stěžovatelka na svých námitkách v ústavní stížnosti setrvala. Doplnila, že nebyla vyslechnuta v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 ani Městského soudu v Praze. Zdůraznila, že dovolací soud nedocenil její "reálnou situaci" danou pobytem v psychiatrické léčebně, resp. odtud vyplývající značně zhoršenou možnost komunikace se svým obhájcem a soudem. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 5. 1980 ve věci Artico v. Itálie, stížnost č. 6694/74. Dovozuje, že omezení přístupu k Nejvyššímu soudu vedlo k narušení podstaty práva na spravedlivý proces. V rámci své repliky stěžovatelka upozornila na zveřejněnou informaci o trestním stíhání JUDr. Tomáše Liptáka (jehož podle zjištění rozhodujících soudů nepravdivě označila za konfidenta a spolupracovníka Státní bezpečnosti), který se měl podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z pozice prokurátora počátkem 50. let 20. století podílet na nezákonném vystěhování rodiny zemědělce Václava Basaře z obce Újezd. Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu pomluvy též uvedla, že k ohrožení pověsti JUDr. T. Liptáka nemohlo dojít proto, že ke dni 1. 1. 2011, tj. ještě před vydáním soudního rozhodnutí, byl vyškrtnut ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Závěrem stěžovatelka zopakovala svoje přesvědčení, že došlo k uložení nepřiměřené trestní sankce, což bylo následně napraveno Obvodním soudem pro Prahu 8, který ji dne 9. 5. 2012 propustil z ochranného léčení "bez nutnosti další léčby".

Stěžovatelka Ústavnímu soudu adresovala též četná vlastní podání sepsaná mimo rámec povinného zastoupení advokátem. V těchto podáních Ústavnímu soudu přiblížila širší kontext její právní věci a navrhla též doplnění dokazování o spisový materiál ve věci trestního stíhání JUDr. Tomáše Liptáka.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Dovolací soud požadavkům vyplývajícím z práva na obhajobu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i související judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dostál (viz rozsudky ze dne 13. 5. 1980 ve věci Artico v. Itálie, stížnost č. 6694/74, ze dne 9. 4. 1984 ve věci Goddi v. Itálie, stížnost č. 8966/80, ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88) a totéž platí i o judikatuře Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996, usnesení sp. zn. II. ÚS 688/05 ze dne 7. 9. 2006, a usnesení sp. zn. III. ÚS 744/10 ze dne 14. 10. 2010).

Není pochyb, že soudem uložené ochranné léčení v ústavní formě se vyznačuje omezujícími dopady do sféry komunikace odsouzeného s obhájcem; bylo však na něm, aby jí adekvátními postupy zajistil efektivní výkon práva na obhajobu.

Ústavní soud z vyžádaného procesního spisu zjistil, že stěžovatelka formulovala již v průběhu dovolacího řízení výhrady vůči zastoupení ustanoveným advokátem Mgr. Markem Dolečkem, resp. vůči samotnému institutu povinného zastoupení advokátem.

Vzhledem k jen všeobecné povaze této oponentury (srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, odst. 41) však nelze vytýkat Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jestliže přípisem ze dne 21. 10. 2011 (proti němuž stěžovatelka v petitu nyní projednávané ústavní stížnosti nebrojí) sdělil Mgr. Marku Dolečkovi, že neshledal důvody pro jeho žádost o zproštění ustanovení obhájcem stěžovatelky (procesní spis, č. l. 1555 a 1668). Z rozsudku ESLP ze dne 14. 1. 2003 ve věci Lagerblom v. Švédsko, stížnost č. 26891/95, odst. 54-55, vyplývá, že právo na změnu právního zástupce nemá absolutní povahu a může být omezeno požadavkem na nezbytnost v zájmu spravedlnosti.

Stojí za zaznamenání, že v průběhu dovolacího řízení byl stěžovatelce Českou advokátní komorou určen postupem podle § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v rozhodném znění, právní zástupce Mgr. Hynek Mareček, a to k posouzení právního stavu ve věci podaného dovolání, příp. sepisu podání (procesní spis, č. l. 1634).

Výtky obsažené v ústavní stížnosti, podle nichž ji zástupce v průběhu léčby nenavštívil, resp. jinak nekontaktoval za účelem získání informací potřebných pro sepsání dovolání, tudíž nemohou zpochybnit ústavněprávní konformitu rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud nepochybil ani ve vztahu k hodnocení postupu advokáta, který - jak stěžovatelka uvádí - mu zaslal její vyjádření bez toho, aby je vhodným způsobem "doplnil" či korigoval. Ku podpoře úsudku, že uvedená metoda požadavkům vycházejícím z § 265d odst. 2 tr. řádu nemůže dostát, lze připomenout též přiměřeně aplikovatelná usnesení sp. zn. II. ÚS 3132/08 ze dne 17. 3. 2009 či sp. zn. III. ÚS 2652/08 ze dne 28. 1. 2009, v nichž Ústavní soud uvedl, že právě sepis návrhu je "základním úkolem advokáta, jehož účast má jednak vyloučit bezpředmětná podání a chránit občany před zbytečnými vydáními, jednak má vést k tomu, aby již v podání byly kvalifikovaně a srozumitelně vyhodnoceny skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, a to za dodržení zákonem předepsaných náležitostí", a dále dodal, že "Ústavní soud je vázán zákonem a nemůže se spokojit toliko s formálním zastoupením stěžovatele advokátem, aniž by takový advokát v řízení účinně vystupoval". Že povinné zastoupení obviněného advokátem není bez dalšího neslučitelné s Úmluvou, dovodil ESLP kupř. v rozsudku ze dne 25. 9. 1992 ve věci Croissant v. Spolková republika Německo, stížnost č. 13611/88, odst. 27.

Ústavní soud mezi nosné důvody nálezu sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 začlenil závěr vyslovený též Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99, podle kterého platí, že posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedená omezení - ve spojení se shora traktovanými hledisky ústavněprávního přezkumu - se uplatní ve vztahu k rozhodování Ústavního soudu, který není povolán k hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky, resp. k posouzení otázky, zda vzhledem k němu mělo být (případně) uloženo ochranné léčení ve formě ústavní či toliko ambulantní. Je však namístě zaznamenat, že způsob utváření finálního znaleckého závěru, jakož i podoba odůvodnění formy uloženého ochranného léčení vyvolává nikoli nevýznamné pochybnosti, a z pohledu ústavněprávního je výsledek na samé hranici únosnosti; jeho akcenty jsou též zmírněny okolností, že stav takto založený byl již ukončen.

Samotný způsob výkonu tohoto ochranného léčení, resp. jeho trvání stojí mimo dosah petitu ústavní stížnosti, jímž je přezkum Ústavního soudu limitován.

Ústavněprávní dimenzi postrádá stěžovatelčina výtka ohledně vyškrtnutí JUDr. Tomáše Liptáka ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou ještě před vydáním předmětných soudních rozhodnutí.

Ústavní soud si též vyžádal spisový materiál v trestní věci JUDr. Liptáka (konkrétně dozorový spis vedený Okresním státním zastupitelstvím v Mělníku sp. zn. ZT 363/2011 a vyšetřovací spis policejního orgánu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV sp. zn. ÚDV-21/TČ-2010-009011); ověřil, že zahrnuje skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutími, proti nimž směřuje nyní projednávaná ústavní stížnost (sp. zn. III. ÚS 1212/12), v důsledku čehož stěžovatelčiny námitky, obracející pozornost k (vyšetřovanému) represivnímu působení JUDr. Tomáše Liptáka v pozici prokurátora počátkem 50. let 20. století, nejsou způsobilé diskvalifikovat ústavní stížností napadená rozhodnutí.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Závěrem se sluší uvést, že nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jí výsledek řízení nesvědčí; měla-li stěžovatelka na mysli náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem dle § 83 zákona o Ústavním soudu, mohlo by jí být vyhověno jen tehdy, nebyla-li by ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.