III. ÚS 1211/13
III.ÚS 1211/13 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky United Energy, a. s. IČ 273 09 959, se sídlem Komořany, Teplárenská 2, 434 03 Most, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, 400 01 Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. ledna 2011 č. j. 10 C 332/2005-181, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2011 č. j. 14 Co 294/2011-209 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2013 č. j. 25 Cdo 282/2012-257, za účasti 1) Okresního soudu v Mostě, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. dubna 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 26 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 10. ledna 2011 č. j. 10 C 332/2005-181 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci - Lesům České republiky, s. p. částku 2.177.726,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a znalečném. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná při provozu teplárny Komořany, výtopny Proboštov, kotelen Duchcov, Bíliny - PP I a PP II exhalovala v roce 2000 látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (celkem 8.280,38 tun SO2 a 2.207,37 tun NOx) a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR, k nimž žalobce vykonával právo hospodaření. Žalovaná proto odpovídá žalobci podle ust. § 420a obč. zák. za škodu, jejíž výši soud určil na podkladě znaleckého posudku Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i. a posudku zpracovaného RNDr. Pavlem Hadašem za použití metodiky opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody, a dospěl k závěru, že množství žalovanou vyprodukovaných emisí v roce 2000 odpovídá podílu na celkové imisní škodě způsobené více škůdci ve výši 2.177.726,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. července 2011 č. j. 14 Co 294/2011- 209 k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek krajského soudu napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. ledna 2013 č. j. 25 Cdo 282/2012-257 jako nepřípustné odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že při hodnocení důkazů, zjišťování skutkového stavu věci a při právním posouzení soudy obou stupňů postupovaly tak, že porušily výše citovaná ustanovení Listiny, neboť odepřely stěžovatelce ochranu vlastnického práva a svobody podnikání, k čemuž mělo dojít extrémním porušením norem občanského zákoníku a dále také vyvoláním extrémního nesouladu skutkových zjištění a právního posouzení věci a neprovedením důkazů navržených stěžovatelkou či nevyvozením absolutně žádných závěrů z těch důkazů, které stěžovatelka předložila a které byly provedeny a paušálním odmítnutím důkazů dalších s tím, že jsou nadbytečné, aniž je blíže takový postup odůvodněn.

Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud, stejně tak soud prvého stupně, posuzovaly nároky žalobce dle ust. § 420a obč. zák. Z předpokladů pro povinnost k náhradě škody na straně stěžovatelky je nesporným a byl prokázán v řízení před soudy obou stupňů pouze jeden předpoklad, a to, že stěžovatelka vyvíjí provozní činnost. Nesprávně však odvolací soud i soud prvního stupně posoudily další nutné předpoklady pro povinnost k náhradě škody. Ani druhý nezbytný předpoklad pro povinnost k náhradě škody, tedy vznik škody, nebyl podle stěžovatelky soudy správně posouzen. Odvolací soud podle stěžovatelky nesprávně posoudil její námitku, že s lesy hospodaří na uvedených pozemcích nejen žalobce, ale také obce a soukromé subjekty. Nesprávně podle stěžovatelky posoudil odvolací soud také to, že stěžovatelka vykonává provozní činnost, avšak ta nezpůsobila žalobci škodu. Podle názoru stěžovatelky, jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, měly řízení přerušit, neboť zákon, jehož má být použito při projednávání nebo rozhodování v ust. § 420a obč. zák., je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny.

Nesprávně se prý odvolací soud také vypořádal s otázkou vzniku škody působením provozní činnosti stěžovatelky a vznikem samotné škody, pokud odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně vychází pouze ze znaleckého posudku znalce RNDr. Hadaše a ze znaleckého posudku Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Odvolací soud se prý nevypořádal s řadou námitek stěžovatelky v tom směru, že již vstupní údaje pro tzv. rozptylovou studii a veškeré další údaje byly již nesprávně zadány a poté i matematickým modelem chybně spočítány, a to bez vyjádření vlivu starých ekologických zátěží, vlivu dalších ekologických znečišťovatelů, včetně vlastní činnosti žalobce, který vyvíjí také svým provozem pro lesní porosty zatěžující provozní činnost a dále včetně toho, že žalobce vůbec neprokázal vznik škody právě za žalované období roku 2000. Zcela nesprávný právní závěr prý zaujal odvolací soud při hodnocení otázky výše škody a při aplikaci ust. § 443 obč. zák. Stěžovatelka poukazuje na pouhý odkaz soudů na správnost závěrů znaleckých posudků, aniž se vypořádaly se znaleckými posudky a vyjádřeními, která v řízení předložila stěžovatelka jako žalovaná, neboť tyto jí předložené znalecké posudky byly v řízení čteny, avšak jako s důkazy s nimi nebylo zacházeno ze strany odvolacího soudu ani ze strany soudu prvního stupně. Tyto soudy jen konstatují jejich přečtení, aniž však z nich dovozují jakékoliv závěry. Konečně ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani odvolacího soudu není zřejmé, z jakých důvodů pokládají neprovedení téměř všech důkazů navržených stěžovatelkou za nadbytečné.

Dále stěžovatelka namítá, že ze strany odvolacího soudu nebylo vůbec aplikováno ust. § 438 obč. zák. o společné odpovědnosti více škůdců, ani ust. § 441 obč. zák. o zavinění poškozeného, byť je ze skutkových zjištění zřejmé, že na lesní porosty měla vliv řada provozovatelů, a to včetně samotného žalobce. Tato skutečnost však nijak nebyla zohledněna odvolacím soudem, a to ani v části poměrné odpovědnosti poškozeného a nenašla svého vyjádření ani v aplikaci moderačního práva při snížení škody soudem dle ust. § 450 obč. zák. Stěžovatelka poukazuje na to, že vyvíjí za splnění naprosto všech podmínek daných legislativou ČR dovolenou provozní činnost ve veřejném zájmu.

Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem dále stěžovatelka spatřuje i v tom, že soud nepřerušil řízení za použití ust. § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť mezi shodnými účastníky řízení probíhají další řízení, v nichž se ve stejném procesním postavení žalobce domáhá uložení náhrady škody stěžovatelce jako žalované ze stejného právního důvodu, tedy odpovědnosti dle ust. § 420a obč. zák., avšak za období před rokem 2000.

Ústavně zaručená práva byla podle stěžovatelky porušena i usnesením Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl s odkazem na to, že nejde o věc zásadního právního významu.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. § 153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, avšak neuvádí, konkrétně které důkazy navrhované stěžovatelkou soudy neprovedly.

Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93). Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Pokud stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým tento soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, je třeba uvést, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.