III. ÚS 1203/09
III.ÚS 1203/09 ze dne 27. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. R., CSc., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem v Brně, Zachova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 15 Co 172/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 9. 5. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále že byl porušen i čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 7 C 66/2003 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti L. M. na náhradu škody ve výši 107 957,20 Kč. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Plzni jej potvrdil rozsudkem, jenž je napaden touto ústavní stížností. Proti rozsudku soudu prvního stupně brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2009 č. j. 25 Cdo 3390/2006-269 jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Dle ustanovení § 73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle ustanovení § 73 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatel, jak patrno z ústavní stížnosti, odvozuje počátek běhu lhůty pro její podání ode dne doručení shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni poté, co nebylo shledáno přípustným podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud se ve svém usnesení zabýval mimo jiné otázkou, zda dovolání není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž poukázal na to, že je vázán dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 2 o. s. ř.) a že stěžovatel, ač výslovně uvádí, že dovolání podává z důvodů ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., námitky jím v dovolání uplatněné (ve skutečnosti) zakládají dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu dle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Stěžovatel přitom předmětné usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nenapadá (a jeho zrušení se nedomáhá).

Vzhledem k tomu, že stěžovatelem podané dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, nelze je považovat za poslední procesní prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Nelze je považovat ani za mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť předpokladem toho, aby se dovolací soud vůbec mohl zabývat otázkou, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, je to, že dovolatel uplatní adekvátní dovolací důvod; pokud se tak nestane, jako je tomu v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel uplatnil z obsahového hlediska dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (což nijak nezpochybňuje), dovolací soud žádný prostor pro uvážení, zda dovolání jako nepřípustné odmítnout, či nikoliv, nemá. Z toho plyne, že v daném případě za "poslední procesní prostředek" nutno považovat (již) odvolání, přičemž od doručení rozhodnutí o něm počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o odvolání (tj. shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni) bylo stěžovateli doručeno již v průběhu roku 2006 a ústavní stížnost byla podána dne 9. 5. 2009, je evidentní, že jde o pozdě podaný návrh.

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2009

Jiří Mucha soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.