III. ÚS 12/05
III.ÚS 12/05 ze dne 9. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem AK se sídlem Malá ul. č. 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2004 sp. zn. 15 Co 366/2004, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 7. 1. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2004 sp. zn. 15 Co 366/2004, a to pro porušení čl. 11 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Protože Ústavní soud zjistil, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dne 4. 1. 2005 dovolání, o němž nebylo dovolacím soudem rozhodnuto, řízení před Ústavním soudem podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") usnesením ze dne 3. 2. 2005 přerušil.

Usnesením ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1059/2005 Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele podle ust. § 243b odst. 5 za použití ust. § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 4. 2004 č. j. 9 C 184/99-360 byla žalovanému B. S. uložena povinnost zaplatit žalobci V. J.(v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 491,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I.), žalobu o zaplacení 9 009,- Kč soud zamítl (výrok pod bodem II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.). Dále soud prvního stupně nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení, které v řízení platil (výrok pod bodem IV.) a žalobci vrátil částku 600,- Kč představující zaplacený soudní poplatek za odvolání (výrok pod bodem V.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2004 sp. zn. 15 Co 366/2004 rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 4. 2004 č. j. 9 C 184/99-360 v části napadené odvoláním, tj. ve výrocích pod body II., III., a IV., potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel považuje za nesprávný právní názor okresního soudu, se kterým se krajský soud ztotožnil, že žalovaný vydržel právo k traktoru domácí výroby nejpozději 20. 11. 1993, a proto nemohla mít naději na úspěch žaloba na náhradu škody v důsledku neoprávněné dispozice žalovaného s touto věcí. V posuzovaném řízení soud podle stěžovatele dospěl nesprávně k závěru, že žalovaný věc po dobu uvedenou v ust. § 134 odst. 1 obč. zák. vůbec držel. K vydržení vlastnictví ke dni 20. 11. 1993 podle stěžovatele nemohlo dojít, neboť neuplynula zákonná doba. Stěžovatel se domnívá, že okresní i krajský soud při posuzování otázky vydržení zaujaly nesprávný právní názor ve vztahu k běhu vydržecí doby i ve vztahu k posouzení oprávněné držby. Oba soudy prý dospěly k nesprávnému právnímu názoru, že teprve podání žaloby na vydání věci dobrou víru přerušuje. Stěžovatel tvrdí, že sama skutečnost, že je držitel upozorněn na neoprávněnost držby, dobrou víru ruší, event. přerušuje a podání žaloby je pak projevem přání vlastníka domoci se vlastnického práva, popř. náhrady. Nesprávný je podle stěžovatele právní názor zaujatý v této věci, že k průběhu držby postačovalo, že držitel měl možnost s věcí nakládat, ale nemusel ji mít fakticky u sebe.

II.

Ústavní soud především poukazuje na svoji konstantní judikaturu, ve které se zdůrazňuje, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Okresní soud vzal za prokázané, že žalobce byl vlastníkem traktoru domácí výroby a pluhu se železnou hřídelí, tzv. sakováku, za něž se žalobce domáhal v předmětném řízení náhrady. Soud vzal rovněž za prokázané, že mezi žalovaným a O. M. došlo v přesně nezjištěné době, v období od roku 1988 do roku 1989, k jednání, podle něhož O. M. měl žalovanému přenechat traktor, a žalovaný mu za něj poskytl částku 500,- Kč. Pokud jde o pluh se železnou hřídelí, tzv. sakovák, nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi žalovaným a O. M. Žalovaný se mohl domnívat, že tato věc byla na něj převedena v souvislosti s převodem vlastnického práva k nemovitosti v Chrástově, k němuž došlo uzavřením kupní smlouvy dne 18. 11. 1992. Do 30. 11. 1993, kdy byla podána žaloba na vydání této věci proti žalovanému, nemohla uběhnout tříletá vydržecí doba stanovená v ust. § 134 odst. 1 obč. zák., a tedy žalovaný, tehdy se svou manželkou, nemohli vlastnické právo k pluhu vydržením nabýt. Protože tato věc již fyzicky neexistuje, uložil soud žalovanému povinnost (v souladu s žalobním návrhem) zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 491,- Kč. Pokud jde o traktor domácí výroby, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovanému se podařilo prokázat, že nabyl vlastnictví k této věci vydržením. Jako vlastníka ho tedy nestíhá povinnost věc vydat žalobci, případně mu nahradit škodu, která vznikla zničením či zánikem věci.

Odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumal napadený rozsudek v části dotčené odvoláním a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně - veden návrhy účastníků - provedl důkazní řízení v rozsahu, který tvoří spolehlivý podklad pro posouzení věci. Provedené důkazy také řádně hodnotil podle zásad uvedených v ust. § 132 o. s. ř., a dospěl ke skutkovým a následně i právním závěrům, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Rovněž písemné vyhotovení rozsudku podle odvolacího soudu splňuje všechny náležitosti uvedené v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.

Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že krajský soud stejně tak jako okresní soud v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 o. s. ř. a z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2006

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.