III. ÚS 1189/09
III.ÚS 1189/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem v Českých Budějovicích, Čéčova 11, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2007 č. j. 1 T 89/2002-1244, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2008 č. j. 23 To 104/2008-1290 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1466/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 4. 5. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel (spolu s M. S.) uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Uvedeného trestného činu se obžalovaní dle soudu dopustili (ve stručnosti řečeno) tím, že jako zaměstnanci s hmotnou odpovědností převzali různé zboží v celkové hodnotě nejméně 593 903 Kč, po převzetí je nezanesli do skladové evidence, zaměstnavateli je nevyúčtovali ani nepředali, čímž mu způsobili škodu v uvedené výši. Stěžovatelovo následně podané odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích podle § 256 trestního řádu zamítl ústavní stížností napadeným usnesením. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, to však bylo shora označeným usnesením Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí (a soudu nalézacímu i odvolacímu jako vadu vytýká), že užitá právní kvalifikace je v rozporu se skutkovými závěry obsaženými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Dle názoru stěžovatele škoda vzniká až tím, že je se zbožím naloženo způsobem, kdy zboží nemůže být prodáno zákazníkům či předáno zpět zaměstnavateli, případně kdy finanční prostředky utržené za jeho prodej nejsou předány tomuto zaměstnavateli. Nezanesením zboží do skladové evidence, jak se uvádí ve skutkové větě, škoda na zboží ještě nevzniká, a jiné jednání, kterým byla způsobena na majetku zaměstnavatele škoda, tam a ani nikde jinde není popsáno. Dodává, že není nutné učinit skutková zjištění o tom, že se pachatel nebo někdo jiný na zboží dodaném na prodejnu obohatil, nezbytné však je učinit zjištění o tom, že konkrétním jednáním pachatele byla způsobena značná škoda na majetku poškozeného. V daném případě nebylo vůbec zjištěno, kdy a jakým způsobem škoda na zboží vznikla. Jde-li o rozhodnutí soudu dovolacího, stěžovatel namítá, že se v něm tvrdí a automaticky vychází z toho, že škoda na majetku poškozené společnosti měla být způsobena jeho jednáním, aniž by však byl takový závěr jakkoliv odůvodněn a - jak opakuje - aniž by bylo zjištěno, kdy a jakým způsobem škoda vznikla. Dané tvrzení postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety, což je při dokazování v trestním řízení nepřípustné a takovouto argumentací dochází k porušení práva na spravedlivý proces, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 81).
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci, konkrétně pak, že jeho jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, není možno kvalifikovat jako trestný čin ve smyslu § 255a odst. 1 trestního zákona. Z odůvodnění napadených usnesení odvolacího a dovolacího soudu lze přitom zjistit, že stěžovatel v podstatě tytéž námitky, jaké vznáší v ústavní stížnosti, uplatnil i v rámci svých opravných prostředků, a že se jimi zmíněné soudy podrobně a pečlivě zabývaly, načež je jako nedůvodné odmítly. Jejich závěry přitom jistě nelze označit za ústavně nekonformní, tj. neodůvodněné či sice odůvodněné, avšak zcela vadným způsobem. Ve své podstatě tak jde o stěžovatelovu pokračující polemiku s názory obecných soudů na interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, kdy se po Ústavním soudu požaduje, aby znovu jejich závěry z věcného hlediska přezkoumal. To však tomuto soudu zjevně nepřísluší a stěžovatel si je této skutečnosti, jak patrno z ústavní stížnosti, vědom.

Uvedenou polemiku zčásti přesahuje námitka, jejíž důvodnost má podpořit výše uvedený judikát Ústavního soudu, a to že Nejvyšší soud své tvrzení, že škoda na majetku poškozené společnosti vznikla jeho jednáním, odůvodnil pouze konstatováním údajné notoriety, tedy aniž by příslušná skutečnost byla prokázána (stěžovatel toto namítá dle všeho v souvislosti s konstatováním dovolacího soudu, že "šlo o povinnosti převzaté obviněným na podkladě smlouvy, přičemž povaha těchto povinností jednoznačně svědčí o jejich důležitosti, neboť v důsledku jejich porušení může obvykle a velmi snadno vzniknout škoda na spravovaném majetku, která také v posuzované věci skutečně nastala"). Ústavní soud se však s názorem, že by dovolací soud své názory odůvodnil ústavně nekonformním způsobem, nemohl ztotožnit, přičemž odkaz na citovaný nález považuje za nepřípadný. Jak totiž patrno z "dovolacího" usnesení, Nejvyšší soud se v kritizovaném bodě vyjadřoval k otázce, zda stěžovatelem převzatá povinnost byla povinností "důležitou" ve smyslu § 255a odst. 1 trestního zákona, tedy nikoliv k tomu, zda škoda způsobená na majetku poškozené společnosti byla způsobena jednáním obžalovaných, přičemž (ústavnost) posouzení této otázky předmětem ústavní stížnosti není. Jen na doplnění Ústavní soud uvádí, že protiprávní jednání, jehož se stěžovatel dopustil, mělo spočívat v neplnění určitých povinností, kteréžto byly ve skutkové větě specifikovány tak, že stěžovatel nezanesl do skladové evidence převzaté zboží, toto zboží pak následně ani nevyúčtoval, ani nepředal. Lze-li obecně charakterizovat stěžovatelovu (důležitou) povinnost řádně pečovat o svěřený majetek, pak tato v daném případě počínala zaevidováním převzatého zboží a končila vyúčtováním či předáním zboží. Porušení prvně uvedené (dílčí) povinnosti, byť představuje porušení povinnosti "obecné", nemusí představovat jednání ve smyslu citovaného ustanovení, neboť samo o sobě (zřejmě) nemá za následek vznik škody. Povinnost vyúčtovat či předat zboží je rovněž dílčí povinností, jež ovšem logicky implikuje i další (dílčí) povinnosti, v dané souvislosti zejména nakládat se svěřeným zbožím (po jeho převzetí a zaevidování) či penězi utrženými z jeho prodeje tak, aby nedošlo k jejich ztrátě. Pokud pak stěžovatel nepředal ani nevyúčtoval předmětné zboží, nutně tím tyto své povinnosti porušil a poškozené společnosti způsobil konkrétní škodu. Další specifikace "jednání", jak patrně požaduje stěžovatel, např. jakým konkrétním způsobem a v jakém okamžiku došlo ke ztrátě toho kterého zboží a co v daném okamžiku obviněný činil (či naopak nečinil), není dle názoru Ústavního soudu z hlediska dané skutkové podstaty nezbytná, resp. by takový požadavek tuto skutkovou podstatu činil prakticky nepoužitelnou.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.