III. ÚS 117/10
III.ÚS 117/10 ze dne 11. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A) B. S. a B) V. M., právně zastoupených JUDr. Klárou Veselou Samkovou Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti usnesení Policie ČR, Územní odbor SKPV Prachatice, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, ze dne 21. 10. 2009 č. j. KRPC-8237-99/TČ-2009-020671 a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Prachaticích ze dne 12. 11. 2009 č. j. 0 ZT 158/2009, za účasti Policie ČR Územního odboru SKPV Prachatice, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje a Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelky dále žádaly, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů zastoupení v řízení o ústavní stížnosti dle § 83 zákona o Ústavním soudu.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, došlo dne 11. 7. 2009 na silnici II. třídy v úseku Blažejovice-Volary k tragické dopravní nehodě - ke srážce nákladního automobilu, který řídil V. H. s motocyklem, který řídil syn stěžovatelky B. S., J. S. Následkem této srážky došlo k smrtelnému zranění řidiče motocyklu a k těžkým zraněním spolujezdkyně motocyklu - stěžovatelky V. M.

V záhlaví označeným usnesením ze dne 12. 11. 2009 zamítl státní zástupce Okresního státní zastupitelství v Prachaticích jako nedůvodnou stížnost obou stěžovatelek proti usnesení Policejního orgánu Územního odboru SKPV Prachatice, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje č. j. KRPC-8237-99/TČ-2009-020671 o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle ust. § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit zemřelý syn stěžovatelky B. S., J. S., tím, že způsobil těžké zranění své spolujezdkyni V. M.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky namítaly, že orgány činné v trestním řízení předmětný případ uzavřely s tím, že za jediného a výlučného viníka dopravní nehody označily zemřelého J. S., byť jeho vina na způsobení dopravní nehody dle názoru stěžovatelek nebyla nade vší pochybnost prokázána, ba ani nevyplývala z provedených důkazů. Toto své tvrzení stěžovatelky rozvádějí v obsáhlé kritice postupu policejního orgánu při vyšetřování dopravní nehody a v detailní polemice s jeho skutkovými závěry, které vedly k odložení věci dle § 159a odst. 2 tr. řádu ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Stěžovatelky mají za to, že orgány činné v trestním řízení nezajistily a neprovedly některé důkazy podstatné pro náležité prošetření věci, některé důkazy, o které opřely své rozhodnutí, provedly v rozporu se zákonem a v konečném důsledku nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k jejich rozhodnutí (srov. § 2 odst. 5 tr. řádu). Dle názoru stěžovatelek byl zemřelý J. S. za výlučného viníka dopravní nehody označen nespravedlivě; zemřelý se však již nemůže tomuto nespravedlivému nařčení bránit.

Obě stěžovatelky se cítí výše uvedeným postupem a zejména pak rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení dotčeny na svém právu na spravedlivé projednání věci, přičemž stěžovatelky byly dle jejich názoru tímto rozhodnutím "zbaveny svého práva zjistit skutečného viníka nehody a žádat na něm odškodnění způsobených škod na zdraví".
II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v případech obdobných jako je věc právě projednávaná opakovaně konstatoval, že usnesením o odložení trestní věci dle § 159a tr. řádu nelze jakkoli zasáhnout do základních práv osob, které podaly trestní oznámení či se považují za poškozené trestným činem.

Z článku 39 a článku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo se jej dopustil. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že nikdo nemá základní právo na to, aby byl jiný trestně stíhán. Pokud tedy stěžovatelky v ústavní stížnosti naznačují, že tragickou dopravní nehodu zavinil jiný z účastníků nehody než zemřelý J. S., konkrétně řidič nákladního automobilu V. H., Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na svá četná předchozí rozhodnutí, jimiž pro zjevnou neopodstatněnost odmítl obdobné ústavní stížnosti oznamovatelů údajných trestných činů směřující proti usnesením policie o odložení věci dle § 159a tr. řádu a proti navazujícím rozhodnutím dozorujícího státního zástupce o zamítnutí příslušného opravného prostředku (viz namátkou usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 445/05, III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 585/07, III. ÚS 264/08, III. ÚS 221/08, I. ÚS 2794/09, I. ÚS 3040/09 a další, dostupná v databázi NALUS).

V projednávaném případě je navíc vhodné připomenout, že usnesení o odložení věci není rozhodnutím o vině v rámci trestního stíhání, a to ani tehdy, byla-li věc odložena podle § 159a odst. 2 s odkazem na ust. 11 odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle nějž je nepřípustné trestní stíhání osoby, jež zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou. Takové rozhodnutí nemá vůči zemřelé osobě difamujícího účinku, srovnatelného s dopady pravomocného odsuzujícího trestního rozsudku (rozhodně ne v případě nedbalostního zavinění), natož aby na ně bylo možné hledět jako na zásah do práv pozůstalých osob, proti němuž by bylo možné brojit cestou ústavní stížnosti. Postup pozůstalých v analogii k ust. § 15 občanského zákoníku není v případě základních práv ani myslitelný již s ohledem na znění § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 968/07 a další rozhodnutí tam citovaná, podle nichž se ústavní stížností nelze domáhat ochrany "základních práv" zemřelé osoby).

Pro výše uvedené byla ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný, jejž byl Ústavní soud nucen podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání usnesením odmítnout. Z dikce ust. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nelze vyhovět ani návrhu stěžovatelek na přiznání nároku na náhradu nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.