III. ÚS 117/05
III.ÚS 117/05 ze dne 14. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. S., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem Praha 5, U Nikolajky 5, proti usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Praha, ze dne 26. 10. 2004 ČTS: OKFK-84/1-1-2004 a proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. KZv 120/2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 1 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Praha, ze dne 26. 10. 2004 ČTS: OKFK-84/1-1-2004 bylo ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele (v trestním řízení "obviněný") a dále obviněných Ing. P. L., E. T. a PhDr. J. Z. pro spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Stíhaný skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že obvinění v úmyslu získat majetkový prospěch ve výši minimálně 10.000.000,- Kč umožnili odčerpání investičních státních dotací Ministerstva zahraničních věcí (dále jen "MZV") na základně nadhodnocených faktur a neprovedených či jen zčásti provedených stavebních prací; stěžovatel uvedl MZV v omyl tím, že coby vrchní ředitel provozní sekce a později generální sekretář MZV ovlivňoval schvalování dotací přidělovaných na neprovedené či jen zčásti provedené práce a nadhodnocené fakturace Konferenčnímu centru Štiřín a požadoval z takto poskytnutých dotací finanční prostředky pro sebe, přičemž vítězné firmy mu prostřednictvím E. T. a P. L. postupně předaly minimálně 10.000.000,- Kč.

Uvedené usnesení napadl stěžovatel stížností, o které rozhodla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. KZv 120/2004 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítla.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že napadenému usnesení o zahájení trestního stíhání předcházelo usnesení Policie ČR ze dne 6. 5. 2004 ČTS: OKFK-84/1-1-2004, kterým bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. spolu s dalšími spoluobviněnými. Toto usnesení však bylo ke stížnosti stěžovatele, jakož i dalších spoluobviněných usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. KZv 120/2004 podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušeno a policejní komisařce bylo uloženo ve věci znovu jednat a rozhodnout. Následně bylo policejní komisařkou vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání, které je napadeno ústavní stížností, přičemž výroková část tohoto usnesení byla přeformulována, avšak jeho odůvodnění zůstalo při srovnání se zrušeným usnesením zcela beze změn. Stěžovatel především namítá, že napadená usnesení nesplňují náležitosti uvedené v § 160 odst. 1 tr. ř. a jsou nepřezkoumatelná, neboť v nich nejsou v dostatečné míře uvedeny skutečnosti, jež odůvodňují zahájení trestného stíhání. Základním důkazem odůvodňujícím zahájení trestního stíhání je vysvětlení obžalované E. T. učiněné podle § 158 odst. 5 tr. ř., která je klíčovým usvědčujícím svědkem i v ostatních trestních kauzách stěžovatele. Výpověď této obžalované je však zcela nevěrohodná, neboť dle závěrů psychiatrických i psychologických vyšetření E. T., jež stěžovatel podrobně rekapituluje, trpí tato osoba tzv. bájnou lhavostí a její věrohodnost je velmi nízká. Stěžovatel uvádí řadu situací, ve kterých E. T. o sobě uváděla řadu nepravdivých informací a snažila se vystupovat jako významná osoba s mnoha konexemi. Stěžovatel dále namítá, že ve výrokové části usnesení není dostatečně popsána objektivní stránka věci, především vyčíslení údajné škody a rovněž není uveden úmysl stěžovatele směřující ke spáchání trestného činu. Usnesení státní zástupkyně stěžovatel vytýká, že na jeho konkrétní a podrobně specifikované námitky reagovala toliko povšechně a neurčitě, aniž by se s nimi fakticky vypořádala, a proto je toto usnesení neúplné a nepřezkoumatelné.

Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 a násl.). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp. zn. III. ÚS 539/98).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko výjimečně v situacích, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod, (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možné odčinit jinak (sp. zn. IV. ÚS 316/99) nebo kdyby při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v posuzované věci nejde.

Ústavní soud se zabýval výtkou stěžovatele, že napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, nesplňuje náležitosti § 160 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení "Nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, ... Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; ... V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání". Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a z jeho popisu zcela jednoznačně plyne forma zavinění a stejně tak je specifikována minimální výše škody, kterou měl stěžovatel svým jednáním poškozenému způsobit a sebe tak obohatit. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku. Usnesení obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. Policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovateli a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že hlavní stěžovatelovou námitkou je nedůvěryhodnost obžalované E. T., jejíž výpověď má být klíčovou skutečností odůvodňující zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu však naprosto nepřísluší hodnotit věrohodnost skutečností odůvodňujících zahájení trestního stíhání.

Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění.

Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky stěžovatele, jež zpochybňují správnost zjištěného skutkového stavu a věrohodnost výpovědi obžalované T., budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).

Napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Praze rovněž odpovídá zákonným požadavkům § 134 odst. 2 tr. ř. Ústavní soud připouští, že odůvodnění napadeného usnesení státního zastupitelství není příliš obsáhlé, nicméně se ztotožňuje se závěrem státní zástupkyně, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny a odůvodnění napadeného usnesení Policie ČR je dostatečně obsáhlé a výstižné. Ústavní soud proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatele za významné.

V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2005

JUDr. Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.