III. ÚS 1165/13
III.ÚS 1165/13 ze dne 10. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VYSOČINA WIND, a. s., se sídlem Olomoucká 3419/7, 618 00 Brno, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013 č. j. 1 Afs 90/2012-50, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2012 č. j. 10 Af 292/2011-38 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2011 č. j. 4944/11-1200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích o stížnosti na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření za období leden až duben roku 2011. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i porušení principu rovnosti zakotveného v čl. 1 Listiny a zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání coby základních principů vymezujících kategorii právního státu.

Rozhodné závěry všech ústavní stížností napadených (a v záhlaví označených) rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, proto je netřeba rekapitulovat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala zásah do práva na pokojné užívání majetku sražením odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně (dále jen "FVE") v předmětném období dle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen "zákona"), a současně má za to, institut odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle dotčených ustanovení odporuje též principu rovnosti. Ač nesouhlasí s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, upozornila na to, že soud nevyloučil, že tato ustanovení mohou mít v jednotlivých případech protiústavní dopad (body 86 a násl.). Podle stěžovatelky tomu tak je v případech, kdy nedojde ke splnění zákonné podmínky patnáctileté doby návratnosti investice, nebo jestliže jejich okamžité účinky zasáhnou majetkovou podstatu výrobce likvidačně či rdousícím efektem. V důsledku toho již v řízení o kasační stížnosti namítala, že sražení odvodu ze slunečního záření je řetězec úkonů, které ve svém souhrnu povedou k nedodržení této doby návratnosti její investice a nesplnění garance poskytnuté v § 6 odst. 1 zákona, což bude mít za následek porušení zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání. Pakliže Nejvyšší správní soud nevyhověl jejímu návrhu na přerušení řízení, vytvořil svými úvahami začarovaný kruh, jenž vylučuje, aby se svými námitkami vůči postupu plátce odvodu ze slunečního záření uspěla i v případě, že její tvrzení o nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice bude pravdivé; na jednu stranu totiž tvrdil, že důkazy musí být předloženy v době, kdy napadne postup plátce odvodu z elektřiny za sluneční záření, na druhou stranu podle něj okamžitě předložené důkazy mohou stěží věrohodně zobrazit stav, který nastane za několik let.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud se otázkou souladu ustanovení § 7a až § 7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem zabýval v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.) a v rámci abstraktní kontroly ústavnosti dospěl k závěru kladnému.

Na tento nález proto Ústavní soud odkazuje v souvislosti s námitkou stěžovatelky o zásahu do jeho práva na pokojné užívání majetku, legitimního očekávání a porušení zákazu retroaktivity a principu rovnosti. Postačí jen připomenout, že v něm dospěl k závěru, "že jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (viz bod 90). Ústavní soud posuzoval, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení, avšak takový zájem provozovatelů FVE neshledal.

Ústavní soud ovšem připustil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení § 7a až § 7i zákona narušit základní práva a svobody jednotlivce, jestliže "v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn" (bod 88).

Ke splnění takto formulovaných podmínek ve stěžovatelčině věci však nedošlo, resp. jejich existence nebyla v řízení prokázána.

Proč se tak stalo, vysvětlil stěžovatelce podrobně Nejvyšší správní soud, s jeho závěry se nelze než ztotožnit, a proto na ně Ústavní soud bezezbytku odkazuje. Totéž platí i o té části odůvodnění, kterou reagoval na stěžovatelčin požadavek, aby řízení bylo přerušeno.

Lze již jen dodat, že vlastní posouzení toho, zda stěžovatelka unesla k výše identifikovaným okolnostem břemeno tvrzení a břemeno důkazní Ústavnímu soudu s ohledem na výše prezentované vymezení rámce jeho přezkumné působnosti zásadně nepřísluší; je naopak oprávněn toliko ověřit, zda správní orgány a posléze pak správní soudy obhajitelně a přezkoumatelným způsobem své závěry zdůvodnily. Tuto povinnost rozhodující soudy (jmenovitě Nejvyšší správní soud) očividně splnily, a o nic jiného v dané věci nešlo.

Tomu odpovídající úsudek, že stěžovatelka v řízení neprokázala, že by na ni uvalení odvodu ze slunečního záření doléhalo jako likvidační, stejně jako tvrzení, že právě v jejím (individuálním) případě má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě, je tudíž ústavněprávně konformní.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Jako zjevně neopodstatněnou proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle citovaného ustanovení mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.