III. ÚS 1165/12
III.ÚS 1165/12 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti A - TECHWOOD DESIGN, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1685/7, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010 č. j. 3 Cmo 318/2009-264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 11, čl. 26, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 4. 2009 č. j. 37 Cm 192/2006-212, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 4. 2009 č. j. 37 Cm 192/2006-218, zamítl stěžovatelčinu žalobu na zaplacení částky 500 000 Kč, která měla představovat přiměřené zadostiučinění z titulu specifikovaného nekalosoutěžního jednání žalované (společnosti GRS-PRAHA s. r. o., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice).

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2012 č. j. 23 Cdo 4569/2010, dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., jelikož nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 27/09 ze dne 11. 9. 2001 - poukazující též na nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 - tím, že opomenuly zde uplatněný závěr, že § 44 obch. zák. je nutno se zřetelem k čl. 26 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") vykládat tak, že obecným soudům ukládá povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže. Ve stěžovatelčině věci obecné soudy toto pravidlo nerespektovaly, neboť nezohlednily, že sjednaný zákaz jednání (čl. V. bod 4 rámcové smlouvy), které "ohrožuje zájmy smluvních stran", a závazek (čl. V bod 2 téže smlouvy) "zacházet důvěrně s veškerými obchodními a provozními tajemstvími a jinými informacemi, které pro ně vyšly ve známost v souvislosti s uzavřením a plněním této smlouvy a neposkytovat je třetím osobám bez předchozího písemného souhlasu druhé smluvní strany", vedlejší účastnice porušila tím, že podala konkurenční nabídku (ve výběrovém řízení vyhlášeném společností IKEA ČR, s.r.o.), kterou navíc "opřela o konkrétní zkušenosti získané na základě dosavadní spolupráce" a takto dovozenou "alespoň přibližnou" znalost její nabídky. Obecné soudy též "striktně rozlišovaly" mezi porušením "smluvní povinnosti" a "obecných povinností" podle § 44 a násl. obch. zák. a nebraly v potaz podmíněnost "získání" a "zneužití" výhod v hospodářské soutěži uzavřením předmětné smlouvy.

Stěžovatelka má rovněž za to, že odvolací soud též pochybil tím, že "nereagoval" na její návrh na doplnění dokazování o soudem prvního stupně "opomenutý" důkaz zprávou společnosti IKEA ČR, s. r. o.

Dále stěžovatelka vytýká, že obecné soudy odmítly coby nepřípustnou novotu odkaz na čl. VII bod 5 rámcové smlouvy, ačkoli tato smlouva "byla v celém svém rozsahu navrhována včas a provedena k důkazu před soudem prvního stupně". Zdůrazňuje, že nemohla předvídat, k jakému ujednání smlouvy soud prvního stupně přihlédne, přičemž zásada koncentrace řízení v pojetí soudu prvního stupně a odvolacího soudu "fakticky vylučovala i použití odvolacího důvodu dle ust. § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř." a odporovala i právu na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Tak by tomu bylo v situaci flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobně je tomu i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti (resp. její první části) jde tedy o to, zda takové následky nenastaly užitým výkladem a aplikací ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák.

Podle § 44 odst. 1 obch. zák. je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.

Úvaha založená na aplikaci ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. musí být v každém projednávaném případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že předmětné jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže skutečně je, přičemž posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům soutěže přísluší zásadně soudům obecným.

"Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998, U 14/10 SbNU 383, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 32 Odo 189/2005).

Výklad rozhodných podmínek závěru, že konkretizované jednání stojí "v rozporu s dobrými mravy soutěže", je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. v širších souvislostech - k § 3 odst. 1 obč. zák. - nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99 ze dne 28. 8. 2001, N 126/23 SbNU 217). Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to zpravidla jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, je-li k dispozici spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).

Vzhledem k výše vymezeným zásadám přezkumu ústavněprávního je důvodem k zásahu Ústavního soudu pak až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

V takto vymezeném ústavněprávním rámci však proti závěrům, které učinily obecné soudy (včetně soudu odvolacího), není přesvědčivých námitek.

V jednotlivostech se patří zaznamenat následující:

Obecné soudy podaly řadu konkrétních údajů odůvodňujících závěr, že vedlejší účastnice podmínky generální klauzule nekalé soutěže (§ 44 odst. 1 obch. zák.) nenaplnila a rámcovou smlouvu (co do jejích ustanovení čl. V. body 2 a 4) neporušila. Především argumentovaly dostupností podstatných informací z otevřených zdrojů ("informace o tvorbě cen" stěžovatelky obsahoval uveřejněný ceník, formy plateb vycházely z písemných požadavků na zpracování nabídky, k parametrům "fungování logistického centra" stěžovatelka neuvedla odlišnosti jejího řešení oproti postupům běžně užívaným apod.) a poukázaly i na "dlouhodobou nespokojenost společnosti IKEA" s činností stěžovatelky. V tomto kontextu pak - nikoli neobhajitelně - dovodily, že jednání vedlejší účastnice se sjednaným zákazem "ohrožování zájmů smluvních stran" nekolidovalo.

Relevanci, natožpak ústavněprávní, nelze přisoudit ani námitce vztahující se údajnému nerozlišování mezi povinnostmi smluvními a odvíjejícími se bezprostředně z § 44 odst. 1 obch. zák.; stojí za zaznamenání, že ačkoli předmětem řízení byl nárok na přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 53 obch. zák., nikoli nárok z porušení smluvních povinností, obecné soudy se funkčními vazbami mezi předmětnými smluvními povinnostmi (čl. V. body 2 a 4 rámcové smlouvy) a § 44 odst. 1 obch. zák. zjevně zabývaly.

Těmito závěry není způsobilá otřást ani "interní komunikace" společnosti IKEA (faxová zpráva "bez data"), která podle stěžovatelky představuje opomenutý důkaz, podle níž se stěžovatelka ve výběrovém řízení umístila na druhém (a nikoli třetím) místě.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla proto posouzena stěžovatelova stížnost co do výše specifikovaných výhrad jako zjevně neopodstatněná.

Co do námitek spojených stěžovatelkou s dokazováním ve vztahu k čl. VII bod 5 rámcové smlouvy se patří zdůraznit, že je v odvolání ani dovolání relevantně nevznesla, čímž způsobila, že tyto námitky, nyní vtělené do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu) je totiž nevyhnutelné je hodnotit jako nepřípustné (z judikatury Ústavního soudu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 484/07 ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. III. ÚS 1058/07 ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 697/06 ze dne 10. 4. 2008, popř. též nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, N 95/8 SbNU 367, usnesení sp. zn. I. ÚS 650/99 ze dne 14. 3. 2000, usnesení sp. zn. IV. ÚS 92/04 ze dne 8. 6. 2004 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1479/08 ze dne 25. 9. 2008).

Je namístě tudíž uzavřít, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je i tak odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a ve zbývajícím rozsahu návrhem nepřípustným. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.