III. ÚS 116/10
III.ÚS 116/10 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRORESTA, s. r. o., se sídlem Příbram II, Evropská 678, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou v Příbrami, ul. 28. října 184, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 2009 č. j. 32 Cdo 3974/2008-149, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008 č. j. 64 Co 82/2008-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 12. 2007 č. j. 11 C 440/2003-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 14. 1. 2010, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 1. 2010, stěžovatelka navrhla zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o 157.710,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 724.057,- Kč, v němž vystupovala na straně žalobce. Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejších účastnících zaplacení částky 157.710,- Kč, která odpovídá rozdílu skutečně stěžovatelkou odvedených prací při rekonstrukci v ústavní stížnosti specifikované budovy, a částky, která byla vedlejšími účastníky stěžovatelce fakticky zaplacena. Vedlejší účastníci uplatnili vzájemnou žalobu vůči stěžovatelce na zaplacení smluvní pokuty podle smlouvy o dílo. Porušení uvedených základních práv stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že obecné soudy při svém rozhodování diskriminujícím způsobem učinily veškeré právní závěry z provedeného dokazování pouze a výlučně ve prospěch žalovaných, ačkoli tomu neodpovídal obsah důkazů. Dále stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že ze strany obecných soudů nebylo při aplikaci práva uplatněno tzv. moderační právo ve vztahu k neúměrně vysokým smluvním pokutám, které v rámci řízení vedlejší účastníci vůči stěžovatelce uplatňovali.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Důvodem k odmítnutí návrhu je také zjištění, že byl podán po lhůtě k tomu stanovené [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do základních práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud s odkazem na námitkami vymezený dovolací důvod, na znění § 237 odst. 1 písm. b) a c), § 237 odst. 3, § 242 odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, opodstatněně dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Svůj závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný prostředek přípustný, dovolací soud řádným a dostatečným způsobem odůvodnil. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný.

Návrh směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze byl pak podán po lhůtě k tomu stanovené, neboť pro běh lhůty, s ohledem na důvody odmítnutí dovolání, nebylo lze aplikovat ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v takovém případě je však pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.