III. ÚS 1155/17
III.ÚS 1155/17 ze dne 4. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Kašpárkové, zastoupené Mgr. Kateřinou Jakovidu Velkou, advokátkou, sídlem U Staré elektrárny 291/11, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 4650/2016-301, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2016 č. j. 56 Co 85/2016-221, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. září 2015 č. j. 37 C 110/2011-198 a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 14. února 2014 č. j. SPU 063215/2014/Pš, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Ostravě a Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, jako účastníků řízení, a a) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a b) statutárního města Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka převedla v roce 1975 na stát kupní smlouvou řadu pozemků (dále také "nemovité věci"), na jejichž vydání uplatnila restituční nárok v roce 1991 podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále také "zákon o půdě"). Napadeným rozhodnutím Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "pozemkový úřad") rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitých věcí, neboť se na ně nevztahuje § 1 zákona o půdě, protože v době výkupu již nebyly zemědělským majetkem.

3. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, aby vyslovil, že je vlastnicí nemovitých věcí. Skutkový stav byl ve správním řízení zjištěn řádně, nicméně správní rozhodnutí považoval okresní soud za správné z jiného právního důvodu. Dospěl k závěru, že nemovité věci tvořily zemědělský půdní fond, stěžovatelka ale netvrdila skutečnosti dokládající stav nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy v roce 1975. Podle ustálené judikatury nemůže spočívat předpoklad naplnění nápadně nevýhodných podmínek toliko ve výši kupní ceny, sjednané podle tehdy platného cenového předpisu, ač šlo o cenu nízkou, je nutno hodnotit další aspekty kupní smlouvy, které ve svých důsledcích prodávající zjevně a významně znevýhodňují v porovnání s předsmluvním stavem. Stěžovatelka však žádné další relevantní skutečnosti netvrdila, neprokázala tedy, že by kupní smlouvu uzavřela za nápadně nevýhodných podmínek.

4. Krajský soud v Ostravě (dále také "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Dodal navíc, že z rozhodnutí pozemkového úřadu se podává, že stěžovatelka obdržela za nemovité věci cenu, jež byla vyšší, než určovala v rozhodné době platná cenová vyhláška. Okresní soud se řídil konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, již také v odůvodnění citoval.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky. Připomněl ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k restitučními předpisy užívanému pojmu "nápadně nevýhodné podmínky" a dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil věc souladně s touto judikaturou. Stěžovatelkou předkládaná argumentace byla relevantní pouze pro vyhodnocení, zda smlouvu uzavřela ve stavu tísně, což však odvolací soud nijak nezpochybňoval.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka zdůrazňuje svou specifickou situaci, že po předchozí perzekuci byla nucena prodat pozemky za státem stanovenou nereálně nízkou a vysoce podhodnocenou cenu, bez jakékoli možnosti ji ovlivnit.

7. Dále stěžovatelka podotýká, že jí byla zcela odňata jakákoli možnost zmírnění majetkových křivd. Výklad předestřený soudy se příčí elementárním principům spravedlnosti, účelu a smyslu restitučních zákonů. Odvolání se na dřívější judikaturu s jinými skutkovými okolnostmi považuje za přepjatý formalismus. Tento výklad představuje přepjatý formalismus, protože bývalí vlastníci byli donuceni prodat své nemovité věci pod pohrůžkami jejich zabavení bez náhrady za šikanózní státní cenu.

8. Závěrem stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 168/95 (N 79/6 SbNU 63, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle nějž v případech, kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy, a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Nález vychází z toho, že objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu.

9. Okresní soud se podle stěžovatelky vůbec nezabýval tím, že byla přinucena kupní cenu vrátit, z čehož je zřejmé, že smlouva byla od počátku uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a že neadekvátnost peněžitého plnění je zjevná i z dřívějšího ekonomicko-politického pojetí vlastnictví a skutkových okolností.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadeným soudním rozhodnutím byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána tato soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

11. Stěžovatelka v petitu své ústavní stížnosti výslovně navrhla toliko zrušení rozhodnutí okresního soudu a pozemkového úřadu, byť lze z obsahu ústavní stížnosti dovodit, že se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu také nesouhlasí, a tato rozhodnutí k ústavní stížnosti přiložila. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

13. Ústavní stížnost je založena především na nesouhlasu stěžovatelky s tím, jak obecné soudy vyložily § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Jak i stěžovatelka připomíná, Ústavní soud již ve výše citovaném nálezu konstatoval, že pojmem "v tísni za nápadně nevýhodných podmínek", užívaným v restitučních zákonech, se rozumí především rozpor s cenovými předpisy v té době platnými, neadekvátnost peněžitého plnění však může nastat i s přihlédnutím k jiným skutečnostem, vždy konkrétně podle okolností daného případu. Na obdobných východiscích staví i pozdější judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3710/2010) nebo Ústavního soudu [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2758/10 (N 73/65 SbNU 27)], byť akcentuje zejména hodnotu prodávané nemovité věci.

14. Obecné soudy se k tomuto výkladu v napadených rozhodnutích výslovně hlásí a stěžovatelčinu nároku nevyhověly právě z důvodu, že neprokázala žádné další relevantní skutečnosti, dokládající nápadnou nevýhodnost podmínek kupní smlouvy. Nejen, že je tento výklad souladný s ustálenou judikaturou, dává také stěžovatelce příležitost tvrdit ony jedinečné individuální okolnosti, k nimž by měly soudy přihlížet. Proto ho jistě nelze označit za přepjatě formalistní. Stěžovatelka však tuto příležitost podle obecných soudů nevyužila, bližší okolnosti, dokládající nevýhodnost kupní smlouvy, nerozvedla ani ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud naopak upozorňuje na fakt, že stěžovatelka podle krajského soudu obdržela za nemovité věci cenu vyšší, než určovala v rozhodné době platná cenová vyhláška, jejíž ustanovení dopadala na všechny takto dotčené subjekty (tzv. kolektivní osud).

15. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit ani tvrzení, že by stěžovatelce byla zcela odňata jakákoli možnost zmírnění majetkových křivd. Jejím nárokem se vedle pozemkového úřadu zabývaly obecné soudy na třech stupních. Stěžovatelka se však omezila na námitky pouze vůči rozhodnutím pozemkovému úřadu a okresního soudu. Proto se Ústavní soud ani nemůže vyjádřit k otázce vrácení kupní ceny, jíž se údajně okresní soud nezabýval, neboť stěžovatelka měla možnost se proti tomuto postupu okresního soudu bránit před soudem odvolacím.

16. Závěrem nezbývá, než konstatovat, že rozhodnutí obecných soudů nevykazují nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se věcí zabýval meritorně Ústavní soud, napadená rozhodnutí jsou odůvodněna adekvátně a s odkazem na přiléhavou judikaturu.

17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.