III. ÚS 1155/12
III.ÚS 1155/12 ze dne 31. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele Č. Č., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem v Praze 6, Západní 31, proti exekučním příkazům soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 27. ledna 2012 č. j. 067 EX 252337/11-8 a ze dne 27. ledna 2012 č. j. 067 EX 274233/11-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení výše označených exekučních příkazů, vydaných soudním exekutorem podle § 47 odst. 1 exekučního řádu, jimiž bylo ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) a § 60 exekučního řádu rozhodnuto o provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů stěžovatele (povinného) k vymožení částky 16 706 Kč, resp. 20 597,50 Kč. Napadenými rozhodnutími došlo podle jeho názoru k porušení jeho základních práv a svobod dle čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 10, čl. 11 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatel tvrdí, že v celém řízení nebyla chráněna jeho práva dlužníka a naopak byl nepřiměřeně zvýhodněn oprávněný, který úmyslně podal dva samostatné návrhy na výkon rozhodnutí pro stejné částky ze stejného právního titulu, čímž stěžovatele úmyslně poškodil. Stejně tak poškodil stěžovatele postup soudního exekutora, který nespojil vymáhané pohledávky a v obou řízeních přiznal oprávněnému celou výši nákladů právního zastoupení. Podle stěžovatele představují napadené exekuční příkazy zjevně šikanózní výkon práva.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním procesním prostředkům, které jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální; z ní plyne, že důvodem subsidiarity je samotná kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu ústavním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla základní práva respektována ostatními orgány veřejné moci.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud se tedy nejprve zabýval podmínkami přípustnosti ústavní stížnosti proti napadeným exekučním příkazům a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je nepřípustná (ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 a § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud se v minulosti otázkou možnosti opravných prostředků proti exekučnímu příkazu zabýval. Ve svém usnesení ze dne 3. března 2009 sp. zn. Pl. ÚS 51/05 Ústavní soud konstatoval, že platná právní úprava v ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle § 55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v § 268 o. s. ř. Dále existuje možnost podat návrh na odklad exekuce ve smyslu § 54 exekučního řádu ve spojení s § 266 odst. 1 o. s. ř. Zásadní význam má i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu § 32 odst. 1 exekučního řádu. Pro úplnost lze uvést i možnost účastníka řízení podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podle § 88 odst. 3 exekučního řádu.

Pokud byl stěžovatel přesvědčen o svévolném a nepřiměřeném postupu exekutora, měl tedy možnost využít jiné prostředky k ochraně svého práva (např. návrh na zastavení exekuce, odklad exekuce), kterými by aktuálně zamezil nařízené exekuci, již považuje s ohledem na výši vymáhané pohledávky za nepřiměřenou. Skutečnost, že tyto právní prostředky stěžovatel nevyužil, neznamená, že je může pominout a domáhat se posuzování opodstatněnosti vedení exekuce způsobem, zvoleným exekutorem v tom kterém konkrétním případě, přímo Ústavním soudem (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1099/11 ze dne 12. 5. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Závěrem Ústavní soud upozorňuje, že to byl právě stěžovatel, kdo porušil svou povinnost plnit oprávněnému a vystavil se tak riziku majetkového postihu v souvislosti s vedením exekučního řízení dle exekučního řádu.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyužil důsledně všechny právní prostředky, které měl ke své obraně, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2012

Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.