III. ÚS 1146/08
III.ÚS 1146/08 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Brno, Pellicova 8a, proti rozsudku Nejvyššího soudu v Brně ze dne 30. ledna 2008 č. j. 21 Cdo 1854/2006-124, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2005 č. j. 54 Co 430/2003-106, a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. února 2003 č. j. 11 C 885/2001-80, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadá všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými údajně došlo k porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu čl.11 odst. 1, čl. 36, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje jak průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení o určení vlastnictví k nemovitostem zapsaným na LV č. 525 pro katastrální území a obec Omice, okres Brno-venkov, u Katastrálního úřadu Brno-venkov, a to domu čp. 88, včetně zastavěného pozemku a zahrady (dále jen "předmětné nemovitosti"), tak i řízení předcházejících, a uvádí, že původní vlastnice předmětných nemovitostí - A. N., která zemřela dne XX. XX. XXXX, sepsala dne 30. 11. 1985 ve prospěch stěžovatele závěť. Uvedené závěti předcházela závěť ze dne 12. 10. 1985, ve které ustanovila dědici veškerého svého majetku rovným dílem děti své sestry. Tito dědicové se v rámci probíhajícího dědického řízení žalobou domáhali určení neplatnosti závěti sepsané dne 30. 11. 1985. Z podnětu stěžovatele podal generální prokurátor ČR stížnost pro porušení zákona, v jejímž důsledku Nejvyšší soud ČR zrušil oba, v té době již pravomocné rozsudky obecných soudů vyznívající v neprospěch stěžovatele s tím, že o žalobě bylo dále jednáno až dne 29. 3. 2001. V tomto řízení byla žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců, neboť po právní moci později zrušených rozsudků byla rozhodnutím Státního notářství Brno-venkov ze dne 12. 2. 1990 č. j. D 2526/85-121 schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po A. N., na jejímž základě nabyla veškerý majetek zůstavitelky Z. T. Ta později sporné nemovitosti prodala Mgr. Z. L. a J. L. a L. Š. (dále jen "žalovaným").

Stěžovatel se proto domáhal žalobou podanou k Okresnímu soudu Brno - venkov určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť jejich původní vlastnice - zůstavitelka ohledně nich ve prospěch stěžovatele sepsala poslední vůli.

Oběma obecným soudům, které rozhodovaly o jeho určovací žalobě, stěžovatel vytýká, že dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a z nich pak vyvodily rovněž nesprávné právní závěry, a to v souvislosti s otázkou dobré víry žalovaných při nabytí předmětných nemovitostí. Stěžovatel polemizuje i se závěrem odvolacího soudu o promlčení jeho nároku, a dovozuje, že v projednávané věci jde o bezdůvodné obohacení na straně neoprávněného dědice, přičemž běh promlčecí lhůty odvíjí od okamžiku, "v němž se dozvěděl o tom, kdo se na jeho úkor obohatil".

Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že sice posoudil jeho dovolání jako přípustné, ale dovolání shledal neopodstatněným s poukazem na konkrétní rozhodnutí, které účastníka původního dědického řízení z práva na vydání dědictví podle ustanovení § 485 o. z. vylučuje.

Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že mu soudy všech stupňů "nepřiznaly právo vlastnit majetek, který mu odkázala zůstavitelka" (článek 11 odst. 1 Listiny), porušily jeho právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (článek 38 odst. 2 Listiny), neboť žaloba o neplatnost závěti byla zamítnuta až v roce 2001. Postupu všech tří soudů stěžovatel vytýká, že mu odepřely právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny, článek 6 odst. 1 Úmluvy a článek 90 Ústavy).

Současně stěžovatel žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

II. Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 18. 2. 2003 č. j. 11 C 885/2001-80 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se proti žalovaným domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I.).

Soud prvního stupně po obsáhlém dokazování mimo jiné zjistil, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti od prodávající Z. T. kupní smlouvou ze dne 18. 10. 1991, přičemž ta předmětné nemovitosti nabyla rozhodnutím Státního notářství Brno-venkov ze dne 12. 2. 1990 č. j. D 2526/85-121 (nabylo právní moci dne 6. 3. 1990). Soud prvního stupně rozhodl jak výše uvedeno, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel na požadovaném určení neprokázal naléhavý právní zájem; určovací žaloba podle jeho názoru nemůže být opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.

Rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2005 sp. zn. 54 Co 430/2003 (výrok I.).

Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel nežaloval Z. T. jako neoprávněnou dědičku, ale její právní nástupce, kteří předmětné nemovitosti od ní koupili; v takovém případě musí žalobce prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ten se podle názoru odvolacího soudu stěžovateli prokázat podařilo. Zároveň však s odvoláním na ustanovení § 486 občanského zákoníku, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., odvolací soud konstatoval, že žalovaní jsou chráněni dobrou vírou, která nebyla žádným důkazem v řízení zpochybněna. Žalovaní podle názoru odvolacího soudu neměli žádný důvod pochybovat o tom, že předmětné nemovitosti nabyli od oprávněné dědičky v době, v níž bylo v její prospěch, resp. ve prospěch zákonných dědiců pravomocně skončeno řízení o určení neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 30. 11. 1985. Protože nárok stěžovatele na vydání předmětných nemovitostí nebylo možné s úspěchem uplatnit po žalovaných, mohl se stěžovatel, podle názoru odvolacího soudu, domáhat pouze peněžité náhrady po neoprávněné dědičce Z. T. (§ 485 odst. 1 o. z.).

Ve věci rozhodoval rovněž Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 30. 1. 2008 č. j. 21 Cdo 1854/2006-124 jinak přípustné dovolání stěžovatele zamítl jako neopodstatněné (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Dovolací soud v projednávané věci konstatoval, že občanský zákoník neposkytuje dědicům, jejichž právo nebylo deklarováno rozhodnutím soudu v řízení o dědictví, stejnou ochranu jako skutečným vlastníkům; jejich právo na vydání dědictví se promlčuje ve tříleté promlčecí lhůtě, která počíná běžet dnem právní moci usnesení o dědictví.

Podle názoru dovolacího soudu právo na vydání dědictví podle ustanovení § 485 o. z. nemá ta osoba, která se účastnila původního řízení o dědictví, i když byla na svém dědickém právu zkrácena; nápravy se může taková osoba domáhat na rozdíl od opomenutého dědice cestou opravných prostředků (řádných i mimořádných).
III. Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud ve vztahu k napadeným rozhodnutím při zvážení tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod jako zjevně neopodstatněnou.

Nejprve je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (článek 81, článek 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Výše uvedené platí jen potud, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností v plném rozsahu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Stěžovatel oponuje především závěru odvolacího soudu o existenci dobré víry na straně žalovaných a poukazuje na skutečnost, že mezi žalovanými a jejich právní předchůdkyní je příbuzenský poměr, pro který jim měla být údajně známa možnost změny pravomocného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti závěti ze dne 30. 11. 1985. Tato argumentace je však jen opakováním námitek uplatněných již v řízení dovolacím, navíc se jeví jako lichá a v důsledku uplatněné námitky promlčení (§ 105 občanského zákoníku) není relevantní.

Tvrzení stěžovatele, že se stal "na základě platné závěti vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž vlastnictví se podle ustanovení § 100 občanského zákoníku nepromlčuje" neodpovídá ani skutečnosti, ani platné právní úpravě institutu dědění. Dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele, k jeho nabytí je však nezbytná ingerence státu. Toto "zasahování státu" předpokládá, že dědictví po zůstaviteli bude soudem projednáno a řádně o něm rozhodnuto. Což se v případě stěžovatele nestalo. Jeho dědické právo nebylo založeno žádným soudním rozhodnutím (či podle dříve platné právní úpravy rozhodnutím příslušného státního notářství). Proto i z pohledu ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku nelze v projednávané věci srovnávat vlastnické právo, které je nepromlčitelné, s právem oprávněného dědice na vydání dědictví (§ 485 občanského zákoníku), které se promlčuje v tříleté promlčecí době (§ 101 ve vztahu k § 105 občanského zákoníku).

Dovolací soud správně upozornil stěžovatele na platné právo, resp. judikaturu (R 19/1986), podle níž návrh na obnovu dědického řízení může s úspěchem podat jen ten, kdo byl účastníkem řízení dědictví, o jehož obnovu jde. Záleží proto jen na stěžovateli, zda tohoto procesního prostředku využije či nikoliv.

Ústavní soud v napadených rozhodnutích stěžovatelem uváděné zásahy do jeho základních práv a svobod nezjistil, proto s ohledem na výše uvedené důvody ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal a meritorně ji projednal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu učiněného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.