III. ÚS 1143/13
III.ÚS 1143/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele P. V. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Svatoplukova 1209, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2013 č. j. 4 Tmo 135/2012-353 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 3. 10. 2012 č. j. 7 Tm 18/2012-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku byl stěžovatel uznán vinným jednak proviněním pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a jednak proviněním ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 40 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákona o soudnictví ve věcech mládeže) k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy vycházely pouze z části výpovědi poškozené nezl. E. K. /jedná se o pseudonym/ (pro další jí tvrzené skutky odsouzen nebyl), a to, že uvěřily poškozené jen zčásti, vyvolává pochybnosti, a to též v konfrontaci s posudkem znalkyň PhDr. Heleny Khulové a MUDr. Dany Skřontové, které ji označily za věrohodnou (návrh, aby jejich závěry byly podrobeny reviznímu znaleckému posudku soudy zamítly). Stěžovatel je přesvědčen, že znalkyně v rámci psychologického interview pokládaly poškozené manipulativní a sugestivní otázky, nevzaly v potaz možnou motivaci křivé výpovědi poškozené situovanou v jejím vztahu k J. Č. a partnerských vztazích její matky, a ani nevyvodily závěry ohledně věrohodnosti ze zjištění problematických osobnostních rysů poškozené (syndrom ADHD, psychická deprivace, schizoidní rysy osobnosti atd.), jakož i znaků jejích výpovědí (chybějící spontánnost, sociální zkušenost a schopnost seberegulace).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu protiprávní činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely relevantní údaje ohledně stíhaného jednání stěžovatele, které založily na dostatečně důkladném dokazování (včetně znaleckého), jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů.

Obecným soudům nelze vytýkat (natožpak v rovině ústavněprávní), jestliže položily důraz na SMS zprávu (v níž stěžovatel žádal svědka J. Č., aby nevolal policii, "že je úplně na dně, bojí se a ať udělal cokoliv, nikdy to už neudělá, že nechce zbytek života strávit ve vězení, je ochoten udělat cokoliv, aby to napravil"), resp. že odmítly možnost, že takové sdělení stěžovatel mohl vztahovat k "nějakému rozbitému oknu" či dalším majetkovým škodám, jak tvrdila obhajoba.

Obecné soudy se na argumentované bázi vypořádaly i se stěžovatelovými námitkami proti znaleckému posudku, a to včetně výhrad vůči závěrům ohledně věrohodnosti poškozené, přičemž vysvětlily, z jakých důvodů by bylo vypracování revizního posudku nadbytečné.

Přijatá skutková zjištění tedy mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. Výtky stěžovatele k posouzení existence kritických skutků jsou jen pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Závěrem se sluší uvést, že nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu mu výsledek řízení nesvědčí; měl-li stěžovatel na mysli náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem dle § 83 zákona o Ústavním soudu, mohlo by mu být vyhověno jen tehdy, nebyla-li by ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.