III. ÚS 1138/17
III.ÚS 1138/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Radka Matlacha, zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem Vítkovická 3276/2A, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. února 2017, sp. zn. 7 ZT 10/2017, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen: "Listina") a současně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen: "Úmluva"), čl. 40 odst. 2 Listiny a současně čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 39 Listiny a současně čl. 7 odst. 1 Úmluvy, čl. 8 odst. 2 Listiny a současně čl. 13 Úmluvy, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II. Posouzení splnění procesních předpokladů

2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje [k tomu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467) či nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž z http://nalus.usoud.cz], a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

3. Proti stěžovateli bylo usnesením Policie České republiky, Městským ředitelstvím policie Ostrava, Územním odborem Služby kriminální policie a vyšetřování, 10. oddělením obecné kriminality ze dne 1. 2. 2017, č. j. KRPT-284680-13/TČ-2016-070741-1077, zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle ustanovení § 346 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "usnesení policejního orgánu"). Tohoto trestného činu se měl stěžovatel podle orgánů činných v trestním řízení dopustit jako soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, tím, že v jiném trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy vypracoval účelový znalecký posudek ohledně příčin smrti dvou osob údajně proto, aby znepřehlednil důkazní situaci ve snaze napomoci obviněnému se vyvinit. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, o níž rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "státní zástupkyně") v záhlaví specifikovaným usnesením tak, že ji zamítla jako nedůvodnou. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasil, a proto je napadl ústavní stížností.

IV. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení je nesprávné z hlediska skutkového, právního i procesního. Konkrétně mu stěžovatel vytýká: nesprávné vymezení skutku, nepřezkoumatelnost, nedostatečné vypořádání se s námitkami stěžovatele, libovůli státní zástupkyně, rozhodnutí místně nepříslušného státního zastupitelství o námitce podjatosti, vyhotovení rozhodnutí dříve, než bylo rozhodnuto, odepření stěžovateli možnosti se vyjádřit, nedostatečné objasnění věci, porušení presumpce neviny, porušení stěžovatelova práva na soukromý a rodinný život tím, že je mu znemožněn výkon činnosti soudního znalce. Konkrétně stěžovatel rozvádí své námitky takto:

5. Stěžovatel se vymezuje proti tomu, jak je v usnesení policejního orgánu vymezen skutek, jenž je mu kladen za vinu. Dle názoru stěžovatele totiž v popisu skutku absentuje vyjádření subjektivní i objektivní stránky.

6. Stěžovatel napadenému usnesení vytýká nedostatečné odůvodnění, činící je v konečném důsledku nepřezkoumatelným.

7. Stěžovatel namítá, že se státní zástupkyně v napadeném usnesení nedostatečně vypořádala se všemi námitkami, které stěžovatel ve své stížnosti vznesl proti usnesení policejního orgánu. Státní zástupkyně v podstatě toliko převzala argumentaci oznamovatele trestného činu.

8. Stěžovatel považuje napadené usnesení za projev libovůle státní zástupkyně, neboť již vydání usnesení policejního orgánu bylo projevem libovůle, vůči níž státní zástupkyně napadeným usnesením nijak nezakročila. Napadené usnesení je tak nepřezkoumatelné, nedostatečně odůvodněné, nevypořádávající se se všemi námitkami stěžovatele a založené na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, kdy odkazuje toliko na obsah spisu vedeného o trestním řízení, v němž měl stěžovatel údajně vyhotovit nepravdivý znalecký posudek.

9. Stěžovatel poukazuje na to, že trestní stíhání se proti němu vede na základě trestního oznámení podaného státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Stěžovatel přitom v předmětném trestním stíhání žádal toto státní zastupitelství o výkon dohledu, přičemž dle jeho názoru jsou z jakéhokoliv rozhodování v probíhajícím trestním řízení proti němu všichni státní zástupci činní při tomto státním zastupitelství vyloučeni pro podjatost, neboť podnět k zahájení trestního řízení vzešel právě odtud.

10. Stěžovatel napadá skutečnost, že v záhlaví napadeného usnesení je jako datum jeho vydání uvedeno "21. 2. 2017", ačkoliv v jeho závěru je uvedeno, že bylo vyhotoveno "V Ostravě dne 22. 2. 2017". Z toho stěžovatel vyvozuje, že napadené usnesení bylo vyhotoveno dříve, než bylo o jeho stížnosti rozhodnuto.

11. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že v rozporu s ustanovením § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), mu před zahájením trestního stíhání proti němu byla odepřena možnost se k věci vyjádřit. Tím mu bylo zcela znemožněno uplatnit své právo na obhajobu již před zahájením trestního stíhání.

12. Stěžovatel jako další porušení svých základních práv identifikuje skutečnost, že před zahájením trestního stíhání proti němu neshromáždil policejní orgán důkazy, které by k vydání takového rozhodnutí postačovaly. Stěžovatel k tomu dále uvádí, že policejní orgán zahájil trestní stíhání pouhých patnáct dní od okamžiku, kdy byl případ přidělen konkrétnímu zpracovateli, přičemž tento následně pouze požádal o zaslání znaleckých posudků a protokolů z repitvy a vytiskl si ze sítě Internet články, na něž stěžovatel odkazoval ve svém původním znaleckém posudku. K zahájení trestního stíhání přitom došlo po sedmi dnech od okamžiku, kdy byly konkrétnímu zpracovateli vyžádané znalecké posudky doručeny. Stěžovatel proto vyjádřil podiv nad tím, za jak krátkou dobu se policejní orgán zorientoval v tak náročné problematice, týkající se soudního lékařství, a rovněž policejnímu orgánu vytkl, že neprovedl žádné další úkony za účelem objasnění věci, zejména podání vysvětlení stěžovatelem. Stěžovatel rovněž uvedl, že znalecké posudky vyhotovené v jiném trestním řízení mají vůči němu v tomto trestním řízení důkazní sílu toliko listinných důkazů, nikoliv znaleckých posudků.

13. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu své hodnocení, že jeho údajná trestná činnost je pro policejní orgán a státní zástupkyni již prokázána, jinak by mu nebyla upřena možnost se k věci vyjádřit před zahájením trestního stíhání. Vzhledem k tomuto postoji orgánů činných v trestním řízení je pak namístě požadovat pro napadené usnesení stejnou obsahovou preciznost, jaká je požadována po obžalobě, neboť je zřejmé, že znělka podané obžaloby bude totožná se skutkovou větou napadeného rozhodnutí. Dle stěžovatele tímto přístupem porušily orgány činné v trestním řízení presumpci jeho neviny i z ní plynoucí zásadu in dubio pro reo, a to v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, např. nálezu sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293). Stěžovatel k tomu podotýká, že presumpce neviny se uplatňuje i v přípravném řízení.

14. Stěžovatel upozorňuje, že na základě ustanovení § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o znalcích"), stíhá znalce po zahájení trestního stíhání pozastavení práva výkonu znalecké činnosti, což má pro znalce citelné ekonomické dopady, a tedy jde o porušení jeho práva na soukromý a rodinný život.
V. Posouzení Ústavním soudem

15. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu státní moci, jako kterýkoliv její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

16. Ústavní soud v samotné skutečnosti zahájení trestního stíhání ani v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení nespatřuje porušení žádného základního práva či svobody stěžovatele. K tomu připomíná závěry své předchozí judikatury, podle níž připadá jeho zásah do probíhajícího přípravného řízení jen za splnění velmi přísných podmínek. Je tomu tak proto, že jde o první stádium trestního řízení, přičemž na rozhodování a postup orgánů činných v trestním řízení není možno na samotném počátku celého řízení klást takové nároky, jako na rozhodnutí a postup soudu v hlavním líčení. Taktéž v tomto stádiu není známo, zda vůbec řízení postoupí do dalšího stadia, a tedy zda se základní práva a svobody stěžovatele i nadále budou nacházet v ohrožení. Rovněž i v případě, že by se v řízení vyskytla pochybení kvalifikovatelná jako porušení základních práv či svobod, orgány činné v trestním řízení mají možnost tato zhojit v případném dalším průběhu řízení.

17. Kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení. K tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155), § 31; usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655), usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další. Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Tyto závěry dopadají plně i na nynější případ.

18. K námitkám sub 5. až 8., 12. a 13. Ústavní soud odkazuje na své judikaturní závěry popsané v předchozím odstavci s tím, že konkrétní okolnosti současné věci nevykazují žádná specifika, která by opravňovala Ústavní soud ke zrušení napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatel tvrdí, že ve vztahu k němu postupovala jak státní zástupkyně, tak policejní orgán svévolně, Ústavní soud se s tímto náhledem nemůže ztotožnit. Stěžovateli je kladeno za vinu, že v jiném trestním řízení vypracoval v rozporu s požadavky na výkon funkce znalce de lege artis účelový znalecký posudek, jehož závěry byly v rozporu s realitou, a to v úmyslu pomoci obhajobě. Tato skutečnost podle závěrů policejního orgánu vyplývá z revizního znaleckého posudku, vypracovaného v původním trestním řízení. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn přezkoumávat, zda je tato teze orgánů činných v trestním řízení pravdivá či nikoliv či zda existuje důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil trestného činu kladeného mu za vinu. Toto posouzení je totiž výlučnou doménou orgánů činných v trestním řízení.

19. Ústavní soud může tedy zkoumat pouze to, zda zahájení trestního stíhání proti stěžovateli na základě této teze vykazovalo znaky zjevné libovůle či nikoliv. Stěžovatel přitom ani ve své stížnosti netvrdí, že by v předchozím trestním řízení žádný znalecký posudek nevypracovával, případně že by revizní znalecký posudek jeho znalecké závěry nepopřel. Argumentace stěžovatele v trestním řízení vedeném proti němu se tak omezuje toliko na rozporování skutečnosti, že by jeho znalecký posudek byl vypracován účelově a v rozporu s objektivní skutečností. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže postup orgánů činných v trestním řízení označit za zjevnou libovůli. Bude otázkou dalšího důkazního vývoje, jejž Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv předjímat, zda bude zjištěno, že se obhajoba stěžovatele zakládá na pravdě či nikoliv.

20. Ani žádná z námitek procesního charakteru (nesprávné vymezení skutku, nedostatečné odůvodnění či nedostatečné vypořádání se s námitkami obhajoby) Ústavní soud ke zrušení napadeného usnesení neopravňuje. Napadené rozhodnutí i usnesení o zahájení trestního stíhání splňují veškeré ústavněprávní požadavky na formu i odůvodnění těchto typů rozhodnutí. Stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání uvádí poměrně rozsáhlou argumentaci, přičemž na některé jeho námitky reagovala státní zástupkyně toliko stručně či obecně. Tento postup ovšem nelze vnímat jako nesplnění nároků na dostatečné odůvodnění, neboť stěžovatelova argumentace podstatně přesahovala rámec usnesení o zahájení trestního stíhání a víceméně představovala již plnohodnotnou obhajobu v řízení před soudem. Usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí dostát tak vysokým nárokům jako rozsudek. Účelem tohoto rozhodnutí je totiž vymezení skutku, který je kladený obviněnému za vinu, právní kvalifikace tohoto skutku a odůvodnění toho, proč je podle orgánů činných v trestním řízení dáno důvodné podezření, že se obviněný tohoto skutku s touto právní kvalifikací dopustil.

21. Na naplnění tohoto účelu se proto omezuje i potřebný rozsah dokazování, jakož i odůvodnění tohoto rozhodnutí, které proto nemusí být zcela vyčerpávající. Policejní orgán na s. 11-15 usnesení o zahájení trestního stíhání popsal, v čemž jsou na základě revizního znaleckého posudku spatřovány účelové a nepravdivé pasáže znaleckého posudku vypracovaného stěžovatelem, přičemž tyto závěry státní zástupkyně rozvedla na s. 6-7 napadeného rozhodnutí a doplnila je o odpovídající odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1604/2015 ze dne 31. 3. 2016. Další objasňování relevantních skutečností je proto věcí až následujícího vývoje dokazování, v němž stěžovatel může plně svou obhajobu rozvinout a příslušnými procesními prostředky uplatňovat.

22. Námitce sub 9. Ústavní soud nemůže přiznat relevanci. Stěžovatel v podstatě vychází z přesvědčení, že z jakékoliv účasti na trestním řízení zahájeném na základě trestního oznámení podaného státní zástupkyní krajského státního zastupitelství jsou vyloučeni všichni státní zástupci, kteří jsou činní u stejného státního zastupitelství. To však bez dalšího neplatí. Trestní oznámení podala jiná státní zástupkyně činná u krajského státního zastupitelství, než která rozhodovala o námitce podjatosti a stěžovatel ani netvrdí žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly konkrétní domněnku, že by některý státní zástupce či některá státní zástupkyně činní u krajského státního zastupitelství naplňovali kterýkoliv z důvodů podjatosti dle ustanovení § 30 trestního řádu. Je tedy zřejmé, že trestní oznámení bylo příslušnou státní zástupkyní činnou při krajském státním zastupitelství podáno proto, že v souvislosti s jinou trestní věcí vyvstalo na základě revizního znaleckého posudku podezření, že stěžovatel podal nepravdivý znalecký posudek. V této skutečnosti nelze spatřovat žádný osobní vztah příslušné státní zástupkyně k věci ani k osobě stěžovatele či jejího zástupce, neboť tato jednala toliko v souladu se svými povinnostmi uloženými ustanovením § 8 odst. 1 věta druhá trestního řádu. Sama prostá skutečnost, že k trestnímu řízení dala podnět státní zástupkyně činná u krajského státního zastupitelství, proto podjatost celého státního zastupitelství, u nějž je činná, bez dalšího nezakládá.

23. Ostatně i případnou podjatost státní zástupkyně je možno stále zhojit v dalším průběhu řízení, pokud toto bude pokračovat [k tomu srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 784/17 ze dne 28. 4. 2017, § 12; usnesení sp. zn. I. ÚS 703/17 ze dne 28. 3. 2017, § 7; usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 134/06 ze dne 18. 4. 2006 (U 5/41 SbNU 595); usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1982/08 ze dne 4. 9. 2008; usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3830/15 ze dne 2. 2. 2016; usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2930/14 ze dne 19. 11. 2014; usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/16 ze dne 19. 1. 2016].

24. Námitku sub 10. Ústavní soud shledává ryze účelovou. Je zjevné, že jde toliko o písařskou chybu, která nikterak nevyvolává pochybnost o právní bezvadnosti napadeného rozhodnutí. Stěžovatelem prezentovaný názor, že z rozporu v obou datech je třeba vyvodit, že napadené rozhodnutí bylo vyhotoveno dříve, než bylo o jeho stížnosti rozhodnuto, je logický nonsens, neboť v takovém případě by vyvstala neřešitelná otázka, jak mohlo být vyhotoveno rozhodnutí se všemi náležitostmi, když dosud nebylo učiněno.

25. S námitkou sub 11. se Ústavní soud rovněž neztotožnil. Stěžovatel nesprávně chápe význam a funkce jednotlivých fází přípravného řízení, neboť se mylně domnívá, že osoba, proti níž se řízení vede, má právo na obhajobu, zejména v jeho složce vyjádřit se ke všem skutečnostem kladeným jí za vinu, již před zahájením trestního stíhání dle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Tak by tomu však bylo toliko ve zkráceném přípravném řízení (srov. ustanovení § 179a a násl. trestního řádu) a částečně v řízení proti mladistvému, kde se některé prvky práva na obhajobu realizují rovněž již před zahájením trestního stíhání [srov. např. ustanovení § 42 odst. 2 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů]. Žádná z těchto zvláštních právních úprav se však v předmětném trestním řízení proti stěžovateli neuplatnila, a tomu tedy vzniklo právo vyjádřit se ke všem skutečnostem až po zahájení trestního stíhání (srov. ustanovení § 33 odst. 1 trestního řádu). Do té doby měl stěžovatel postavení toliko podezřelé osoby a bylo v diskreci orgánů činných v trestním řízení, jestli je podání vysvětlení stěžovatele potřebné pro závěr, zda existuje důvodné podezření, že spáchal trestný čin. Pokud je za potřebné nepovažovaly, není tomuto postupu co vytknout.

26. Ani námitka sub 14. Ústavní soud nepřesvědčila. Předně je třeba uvést, že zákon o znalcích v ustanovení § 20 odst. 1 zakotvuje toliko možnost Ministerstva spravedlnosti, případně předsedy příslušného krajského soudu, pozastavit právo výkonu činnosti znalce, jestliže proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin, a nejedná se tedy o automatický následek. Uvedené orgány veřejné moci tak mají možnost posoudit konkrétní okolnosti každého případu a zvážit, zda je vzhledem k nim pozastavení práva vykonávat činnost znalce nutné či nikoliv. Jakákoliv případná újma spojená s tímto pozastavením tak může vzniknout teprve až okamžikem, kdy nabude právní moci rozhodnutí o tomto pozastavení, nikoliv již usnesením o zahájení trestního stíhání. Proti rozhodnutí příslušného orgánu o pozastavení práva výkonu činnosti znalce pak může dotčený znalec brojit příslušnými prostředky správního práva procesního, přičemž stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl rozhodnutí o posledním opravném prostředku k ochraně svých práv v této procesní linii. Ve vztahu k námitce ad 10) tak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nesplnil předpoklad přípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

VI. Závěr

27. Ze zásady minimalizace zásahů, jíž je Ústavní soud vázán, vyplývá, že jeho kasační zásah do usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. do usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost proti němu, připadá v úvahu pouze za výjimečných okolností, z nichž je patrný flagrantní zásah do základních práv či svobod stěžovatele v důsledku zcela zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení či jiných podstatných procesních vad. V nynější věci Ústavní soud žádný z těchto důvodů pro zrušení napadeného rozhodnutí neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Josef Fiala v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.