III. ÚS 1133/12
III.ÚS 1133/12 ze dne 7. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Nuselská 375/98, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. ledna 2012 č. j. 32 Cdo 4183/2011-66, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2011 č. j. 15 Co 442/2010-49, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. května 2010 č. j. 18 C 130/2009-29, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2012, napadl stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu článků 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a článku 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím jím podané žaloby na obnovu řízení a tvrdí, že ve věci rozhodující soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, neboť "striktním výkladem ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. neumožnily, aby práva na vymožení své pohledávky mohl řádně uplatnit v novém obnoveném řízení".

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin se zjišťuje:

Stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Ostravě žalobu na obnovu řízení, které bylo dříve vedeno před týmž soudem pod sp. zn. 60 C 102/1999 a před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 57 Co 260/2008. V tomto dřívějším řízení stěžovatel žaloval žalovaného P. K. jako majitele podniku o zaplacení dluhu z nájmu. Dřívější řízení o zaplacení dluhu z nájmu skončilo zamítnutím žaloby rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2008 sp. zn. 60 C 102/1999, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 57 Co 260/2008. Žalobce (stěžovatel) byl v tomto dřívějším řízení neúspěšný z toho důvodu, že žalovaný v roce 1998 svůj podnik prodal společnosti DANTO a. s. Dlužné nájemné mělo být proto, podle názoru obecných soudů, stěžovatelem požadováno po novém vlastníku - společnosti DANTO a. s.

Stěžovatel zdůvodnil žalobu na obnovu řízení tím, že v jiném řízení, které vedl jako žalobce proti žalované společnosti DANTO a. s. před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 81/2000 a před Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 5 Cmo 255/2005, vyslovil Nejvyšší soud České republiky v dovolacím řízení v rozsudku ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2194/2007, závazný právní názor, že smlouva o prodeji podniku, uzavřená mezi žalovaným P. K. a společností DANTO a. s., je absolutně neplatná. Tento názor Nejvyššího soudu ČR ohledně neplatnosti kupní smlouvy je tedy protikladný názoru, který zaujaly obecné soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 102/1999. Na základě označeného rozsudku dovolacího soudu podal stěžovatel návrh na obnovu řízení v předmětné věci s tím, že "po právní moci rozsudků bylo vydáno rozhodnutí, které nemohl použít v původním řízení", ačkoli by toto rozhodnutí mohlo nyní vést pro něj k příznivějšímu rozhodnutí ve věci.

O stěžovatelově žalobě na obnovu řízení rozhodl Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 21. května 2010 č. j. 18 C 130/2009-29, tak, že žalobu zamítl.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 4. 2011 č. j. 15 Co 442/2010-49 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na účel obnovy řízení a zdůraznil, že důvodem pro povolení obnovy řízení může být pozdější rozhodnutí příslušného orgánu řešící odchylně předběžnou otázku, šlo-li o případ, v němž byl soud před původním rozhodováním vázán rozhodnutím jiného orgánu (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), anebo si sám vyřešil předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), protože vycházel z toho, že o této otázce nebylo dosud rozhodnuto, zjistí-li se potom, že tento příslušný orgán svým rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně. Jinak řečeno, skutečnost, že jiný soud v jiném řízení vyložil zákon odlišným způsobem, resp. posoudil právní otázku jinak, není důvodem pro obnovu řízení. Jiné soudní rozhodnutí není v tomto smyslu novou skutečností ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 1. 2012 č. j. 32 Cdo 4183/2011-66 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Důvodem odmítnutí bylo to, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku, přičemž na zásadní právní význam usnesení odvolacího soudu nelze podle názoru dovolacího soudu usoudit ani z jeho argumentace. Dovolací soud přitakal názoru odvolacího soudu, že žaloba na obnovu řízení neslouží k nápravě případných pochybení při právním posouzení věci nebo k nápravě procesně právních vad. Protože závěr o neplatnosti smlouvy je závěrem právním, nelze ho podřadit pod obnovovací důvody ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že Nejvyšším soudem ČR judikovaný názor o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, vyslovený v rozsudku ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2194/2007, je dostatečným důvodem obnovy řízení.

Stěžovatel má za to, že soud I. stupně, odvolací a dovolací soud vadně interpretovaly ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které vyložily restriktivně v neprospěch stěžovatele jako účastníka řízení a ve prospěch druhého účastníka - žalovaného.

Svými rozhodnutími zkrátily obecné soudy právo stěžovatele na soudní ochranu, protože mu neumožnily, aby právo na vymožení své pohledávky mohl řádně uplatnit v novém obnoveném řízení; původní řízení bylo postaveno na nesprávném věcném a právním posouzení věci. Jemu prospívající rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo vydáno až po právní moci rozhodnutí vydaného v původním řízení, takže je v původním řízení nemohl použít.

Ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů měla být dotčena ústavně chráněná práva stěžovatele.
IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům. Ústavní soud je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy, včetně soudu dovolacího, vypořádaly. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele na obnovu řízení důkladně zabývaly a své závěry pečlivě odůvodnily, tzn., že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V případě rozhodnutí, které stěžovatel shledával jako důvod obnovy, došlo pouze k jinému zhodnocení skutečností, které byly známy již v původním řízení. Jde tedy toliko o odlišný právní názor jiného soudu. Jak uvedl odvolací soud, změny právního posouzení v jeho věci se nelze s ohledem na zákonem vymezené důvody obnovy řízení domáhat prostřednictvím žaloby na obnovu řízení.

Ústavní soud konstatuje, že uvedené závěry soudů zcela korespondují se zjištěními provedenými v rámci projednávání návrhu na obnovu řízení a s požadavky kladenými na přípustnost obnovy řízení platnou právní úpravou. Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňovat. Vzhledem ke srozumitelnému a logickému zdůvodnění napadených rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za účelné se k věci z hlediska jednoduchého práva duplicitně vyjadřovat.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Nezbylo tedy, než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.