III. ÚS 1126/15
III.ÚS 1126/15 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) D. M., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, 2) J. J., t. č. Věznice Kynšperk-Kolová, zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha 5 - Zbraslav, a 3) F. T., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem, sídlem nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 4 Tdo 1455/2014-107, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2014 č. j. 11 To 13/2014-10263 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2013 sp. zn. 57 T 7/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se první stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Dále Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, zaevidovanou pod sp. zn. I. ÚS 1135/15, kterou se druhý stěžovatel domáhal zrušení stejných rozhodnutí, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy.

3. Poté Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, zaevidovanou pod sp. zn. I. ÚS 1150/15, kterou se třetí stěžovatel domáhal zrušení stejných rozhodnutí, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a k porušení zásady nullum crimen sine lege podle čl. 7 Úmluvy.

4. Vzhledem k tomu, že všichni tři stěžovatelé podali návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti stejným rozhodnutím, bylo z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015 č. j. III. ÚS 1126/15-20 rozhodnuto podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o jejich spojení ke společnému řízení. Všechny uvedené věci byly tak nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 1126/15.

5. Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že první dva stěžovatelé byli napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznáni vinnými ze spáchání pokračujícího trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2 a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a třetí stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). Těchto trestných činů se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že první dva stěžovatelé, jako vedoucí zaměstnanci obchodní společnosti Pražské služby, a. s., která v rámci své činnosti uspokojuje i potřeby veřejného zájmu, žádali po prokuristech obchodních společností ULINOD s. r. o. a ULINOD PROFI s. r. o., tedy po třetím stěžovateli a spoluobžalované V. T., úplatek ve výši 10 až 20 % z každé sjednané a uhrazené zakázky na opravy či lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, přičemž většinu těchto úplatků obdrželi. Takto požadované úplatky dosáhly částky nejméně 5 074 180 Kč. První dva stěžovatelé byli za uvedené jednání odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Třetí stěžovatel byl vzhledem k svému předchozímu odsouzení v jiném řízení odsouzen napadeným rozsudkem k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. K závěru o vině všech stěžovatelů dospěl soud zejména na základě výpovědi spoluobžalované, výpovědí dalších svědků a řady listinných důkazů.

6. Proti tomuto rozsudku městského soudu podali všichni tři stěžovatelé odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), v rámci kterých brojili zejména proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Vrchní soud se s námitkami stěžovatelů neztotožnil a vyhověl pouze odvolání státního zástupce, a druhému stěžovateli uložil trest propadnutí majetku ve výši 2 537 090 Kč.

7. Proti rozsudku vrchního soudu podali všichni tři stěžovatelé dovolání, v němž dle názoru Nejvyššího soudu opět směřovali své námitky zejména proti procesu zjišťování skutkového stavu a hodnocení jednotlivých důkazů. Nejvyšší soud v tomto ohledu shledal, že při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu soudy prvního a druhého stupně nepochybily, avšak konstatoval pochybení městského soudu a vrchního soudu co do zjištění výše neoprávněného prospěchu třetího stěžovatele. V tomto ohledu připomněl, že výši získaného prospěchu je nutno posuzovat až po odečtení nezbytných nákladů, pročež nelze vycházet čistě z objemu získaných zakázek. Nejvyšší soud však pokračoval, že ačkoli soudy dané odečtení nákladů neprovedly, nelze s ohledem na objem zakázek ve výši přesahující 45 000 000 Kč pochybovat o úmyslu stěžovatele získat alespoň značný prospěch ve výši 500 000 Kč, což naplňuje úmysl předpokládaný v § 161 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Jelikož byl právě úmysl získat značný prospěch v tomto ohledu rozhodující, Nejvyšší soud shrnul, že nezjištění nákladů a neprovedení jejich odečtu nezatížilo rozhodnutí v takové míře, která by odůvodnila zrušení daného rozhodnutí.

8. Dále se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentem prvního stěžovatele, že soudy v dané věci aplikovaly nesprávný právní předpis. Poukázal však dále na to, že daná skutková podstata je v obou porovnávaných zákonech vymezena stejně a i tresty jsou ukládány ve stejném rozmezí trestní sazby. Navíc dle názoru Nejvyššího soudu ani s ohledem na odlišnou koncepci obou zákonů jako celků by soudy nedospěly, s ohledem na jejich úvahy obsažené v daných rozhodnutích, k jinému rozhodnutí o vině či trestu. Nejvyšší soud tak shrnul, že v konkrétním případě stěžovatelů by aplikací správného předpisu nedošlo k jakémukoliv zlepšení jejich postavení. Proto dle Nejvyššího soudu nedosahuje uvedené pochybení takové míry, aby odůvodnilo zrušení napadených rozhodnutí. Všechna dovolání tedy odmítl.

II. Argumentace stěžovatelů

9. První stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výhradně proti aplikaci trestního zákoníku jako nesprávného předpisu, v čemž spatřuje porušení jeho práva vyplývajícího z čl. 40 odst. 6 Listiny. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu a tvrdí, že trestní zákon, který měl být na jeho jednání aplikován, je pro něj ve skutečnosti příznivější. V tomto ohledu poukazuje především na to, že trestní zákon jako celek na rozdíl od trestního zákoníku vycházel z tzv. materiálního pojetí trestného činu, což se v textu daného zákona projevovalo v několika ohledech. Konkrétní problém tak tento stěžovatel spatřuje např. v tom, že trestní zákoník již s ohledem na přechod k formálnímu pojetí trestného činu neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona, jež umožňovalo přihlédnout k okolnosti odůvodňující použití vyšší trestní sazby (v případě stěžovatele výši zamýšleného prospěchu) jen jestliže tato okolnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu. Dle stěžovatele jím údajně získaný prospěch pouze osciluje okolo hranice pěti milionů korun, a to ještě v souhrnu s prospěchem získaným druhým stěžovatelem. Dle stěžovatele by tak při aplikaci trestního zákona soudy nemohly, či alespoň neměly přistoupit k aplikaci vyšší trestní sazby. Nadto stěžovatel konstatuje, že ani v situaci, kdy jsou oba zákony pro stěžovatele stejně příznivé, nemohou soudy aplikovat předpis novější. Aplikace novějšího předpisu je podle trestního zákona, trestního zákoníku a především Listiny možná pouze v případě, že je tento předpis pro obviněného prokazatelně příznivější, což však není jeho případ. Proto i v případě přistoupení na argumentaci Nejvyššího soudu v tom smyslu, že oba zákony jsou pro stěžovatele stejně příznivé, mělo dojít ke zrušení napadených rozhodnutí. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

10. Druhý stěžovatel brojí velmi obsáhle zejména proti důkaznímu řízení a hodnocení provedených důkazů. Poukazuje v ústavní stížnosti na konkrétní rozpory ve výpovědích svědků (zejména mezi jejich výpověďmi v přípravném řízení a hlavním líčení, příp. s ohledem na ostatní důkazy). Dle tohoto stěžovatele závěr o jeho vině stojí pouze na nepřímých důkazech, zejména na rozporuplné výpovědi spoluobžalované T. Obdobně se stěžovatel domnívá, že z provedených důkazů nemůže vyplývat závěr soudů o spolupachatelství s prvním stěžovatelem, jelikož v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by jednali ve společné shodě či se společným úmyslem. V postupu soudů, které ho i za takové situace uznaly vinným jako spolupachatele, spatřuje porušení ústavněprávní zásady in dubio pro reo. V rámci procesu dokazování obecné soudy dle stěžovatele pochybily i tím, že povolily výslech svědkyně Kovářové (bývalé právní zástupkyně obchodních společností ULINOD s. r. o. a ULINOD PROFI s. r. o.), která byla zproštěna mlčenlivosti pouze zmíněnými společnostmi. Zproštění mlčenlivosti jí navíc nebylo dle stěžovatele řádně doručeno a nemohlo tak mít předvídané právní účinky. Dle stěžovatele tak v tomto případě šlo o nezákonný důkaz, jehož provedením porušily obecné soudy jeho právo na spravedlivý proces. Dále obecným soudům vytýká i právní posouzení zjištěných skutečností s ohledem na znak trestného činu přijetí úplatku spočívající v jednání "v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu". Dle tohoto stěžovatele tento znak nemohl být naplněn, jelikož obchodní společnost Pražské služby, a. s., je soukromou korporací, která se nezabývá pouze svozem komunálního, ale veškerého odpadu. Služby, které v tomto smyslu od společností řízených třetím stěžovatelem objednal, se týkaly čistě soukromého rozhodnutí o změně korporátní identity těchto společností, a tudíž vůbec nesouvisely se svozem komunálního odpadu jako věcí obecného zájmu. Dalším zásahem do práva na spravedlivý proces došlo podle tohoto stěžovatele tím, že obecné soudy ve výroku svých rozhodnutí stěžovatele výslovně nezprostily obžaloby u více než sta dílčích útoků, u kterých se jeho vina neprokázala. Stěžovatel dále soudům vytýká, že pouze jemu byl uložen trest propadnutí majetku ve značné výši. V otázce aplikace trestního zákoníku v daném trestním řízení pak uplatnil v podstatě totožnou argumentaci jako první stěžovatel. Ze všech uvedených důvodů pak navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

11. Nad rámec argumentace uplatněné ostatními stěžovateli, rozporuje v ústavní stížnosti třetí stěžovatel skutková zjištění soudů ohledně výše údajně získaného prospěchu, když soudy neodečetly od této částky jím vynaložené náklady. Dále pak namítá i to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo oproti obžalobě ke změně časového určení jeho údajného trestného jednání, což je dle jeho názoru v rozporu se zásadou jednoty skutku v rámci celého trestního řízení. Z uvedených důvodů pak i on navrhl zrušení všech napadených rozhodnutí.

III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a repliky stěžovatelů

12. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

13. K žádosti Ústavního soudu se k projednávaným ústavním stížnostem vyjádřily Nejvyšší soud, vrchní soud a městský soud.

14. Městský soud a vrchní soud zcela odkázaly na argumentaci uplatněnou v odůvodnění jejich rozhodnutí.

15. Nejvyšší soud pak ve svém vyjádření zopakoval své hlavní argumenty, které ukončil závěrem, že nové projednání věci pro aplikaci nesprávného zákona by rozhodně v daném případě nemohlo vést ke zmírnění kvalifikace skutku a uložení nižšího trestu. Ve zbytku pak ústavními stížnostmi stěžovatelé napadají pouze skutkové závěry rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z toho důvodu Nejvyšší soud navrhl, aby byly ústavní stížnosti odmítnuty nebo zamítnuty.

16. Stěžovatelům byla výše uvedená vyjádření zaslána na vědomí a k případné replice. Ze stěžovatelů následně využil svého práva repliky první stěžovatel. V ní především zopakoval dříve uplatněné argumenty ohledně nesprávné aplikace trestního zákoníku. Dovolací soud nemá dle tohoto stěžovatele pravomoc posuzovat možnou výměru trestu v rámci úvah vedených dle jiného zákona. Takováto úvaha překračuje limity dovolacího řízení a navíc odporuje smyslu změn trestního práva. Ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny představuje dle stěžovatele pro soudy nepřekročitelný axiom. Působnost zákona není variabilní. Průtahy v řízení přitom nezpůsobil stěžovatel, nýbrž soudy svým nesprávným postupem. Stěžovatel se ztotožnil se závěrem, že nikoliv každé porušení trestního řádu musí vést ke zrušení vydaného rozhodnutí, avšak principiální porušení časové působnosti zákona, při vědomí rozdílných myšlenkových východisek porovnávaných zákonů, takové pochybení představuje. Obě normy nejsou zaměnitelné. Na návrhu ústavní stížnosti stěžovatel setrval.
IV. Procesní předpoklady projednání návrhu

17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní soud zvážil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že podané ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

19. Obecně k vzneseným námitkám stěžovatelů je třeba zdůraznit, že řízení o jejich ústavních stížnostech není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Jsou-li v trestním řízení respektovány podmínky předvídané trestním řádem, a soud uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat a přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami, jejichž porušení stěžovatelé namítají.

20. S ohledem na právě uvedené za nejdůležitější námitku považoval Ústavní soud stěžovateli tvrzené porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, v němž se uvádí: "Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější." Tato ustanovení jsou pak promítnuta do § 2 odst. 1 a § 16 odst. 1 trestního zákoníku. Smyslem těchto ustanovení, zakládajících ústavní zákaz tzv. retroaktivity trestního práva v neprospěch pachatele, je posílení právní jistoty jednotlivce, který v právním státě musí mít v každém okamžiku života možnost seznat zejména to, zda se jeho jednání může dostat za hranice vymezené normami trestního práva, popř. dostalo-li se již za tyto hranice, má naopak právo žádat, aby byl hodnocen podle měřítek pozdějšího zákona, je-li pro něj příznivější. Právě posledně uvedený požadavek vznesl první stěžovatel. Jeho námitce sice Nejvyšší soud přisvědčil, když dospěl k závěru, že na projednávanou věc měla být uplatněna příslušná ustanovení trestního zákona, nicméně současně konstatoval, že toto pochybení městského soudu a vrchního soudu by po případném zrušení rozhodnutí vrchního soudu a při novém posouzení jednání obviněného podle trestního zákona nemohlo vést ke zlepšení postavení prvního stěžovatele, a za současného užití zásady beneficia cohaesionis podle § 265k odst. 2 a § 261 trestního řádu ani ke zlepšení postavení druhého stěžovatele.

21. Tento závěr dovolacího soudu z hlediska dodržení ústavních kautel trestního řízení obstojí. Ochrana uvedeného práva však dle Ústavního soudu nespočívá toliko v jeho formální rovině, tedy v aplikaci toho právního předpisu, který z celé řady novel na každý projednávaný případ z časového hlediska přesně dopadá. Přinejmenším z důvodu vázanosti zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci by tak Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí toliko z formalistického důvodu aplikace zákona v rozporu s aplikačními zásadami, ať už všeobecnými (kupř. lex specialis derogat legi generali) nebo zvláštními (srov. kupř. čl. 40 odst. 6 Listiny), nedojde-li tímto pochybením současně k zásahu do základních práv v materiálním smyslu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821) nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23)]. Při posuzování nutnosti kasace napadených rozhodnutí z důvodu porušení čl. 40 odst. 6 Listiny tak není rozhodující forma (pramen práva), ve které je zakázané chování vyjádřeno, nýbrž samotný zakázaný obsah.

22. Po právu sice Nejvyšší soud vytknul městskému soudu, že nerespektoval pro stěžovatele příznivější nové ustanovení § 2 odst. 4 trestního zákoníku, podle kterého je čin spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal, nebo v případě opomenutí byl povinen konat. To konkrétně znamená, že i když následek trestné činnosti přesáhl okamžik nabytí účinnosti nového trestního zákoníku, byl přesto trestný čin přijetí úplatku dokonán již tím, že stěžovatel o úplatek požádal (nejpozději v září 2009, tedy před nabytím jeho účinnosti). Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že úvaha vrchního soudu, že pro konečnou výši úplatku bylo rozhodné to, co se odehrálo až v roce 2010, je sice namístě, nebylo to však rozhodné pro určení časové působnosti trestního zákona oproti aplikaci trestního zákoníku.

23. Z hlediska posuzované věci je však rozhodující nikoli forma (trestní předpis), ve které je pravidlo chování vyjádřeno (při dodržení ústavně vyžadované formy zákona podle čl. 39 Listiny), nýbrž to, zda v rámci legislativních změn došlo ke změně obsahu právní normy, zavazující subjekt práva k určitému jednání (podle čl. 7 odst. 2 Úmluvy je dokonce obsah zavazující bez ohledu na formu, jde-li o porušení obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy). Právě až změna obsahu právní normy, ať již jde na vrub nebo ku prospěchu pachatele, představuje zpravidla hranici intenzity porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, určující nezbytnost zásahu Ústavního soudu v konkrétním případě. V případech nesprávného posouzení a aplikace časové působnosti jednoho z více do úvahy přicházejících zákonů, které však zakotvují totožné pravidlo chování (z hlediska jejich hypotézy, dispozice i sankce), není obvykle náprava ve formě kasace namístě. To by bylo možno přijmout právě v situaci, kdy trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 4 písm. a) trestního zákona, podle kterého měly městský soud a vrchní soud jednání prvních dvou stěžovatelů hodnotit, je definován stejnými zákonnými znaky a je za něj pohrůžka stejnou trestní sazbou jako v případě zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, podle kterého bylo ve věci rozhodováno. Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení toho, zda se aplikace nesprávného zákona, k níž v daném případě došlo, jakkoliv významně negativně promítla do právního postavení stěžovatelů, když tito nesouhlasí ani s právě uvedeným závěrem Nejvyššího soudu.

24. Za rozhodující okolnost pro daný případ považují stěžovatelé (ne)aplikaci § 88 odst. 1 trestního zákona, podle kterého, k okolnosti, která "podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost". K výkladu tohoto ustanovení se v minulosti vyjádřil i Ústavní soud, když dospěl zejména k závěru, že k naplnění podmínky použití vyšší trestní sazby musí dojít nejen ve formálním, ale především v materiálním smyslu, a obecné soudy tedy musí zkoumat, jakou roli tato skutková okolnost hrála v celém případu [srov. nálezy ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 (N 257/55 SbNU 479) nebo ze dne 11. 7. 2002 sp. zn. III. ÚS 701/01 (N 84/27 SbNU 7)]. Nejvyšší soud se k otázce relevance aplikace § 88 trestního zákona obsáhle vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Jelikož Ústavní soud hodnotí napadené trestní řízení vždy jako celek, v němž je možné, aby pochybení soudů nižších stupňů napravil dovolací soud, považuje tuto námitku za vypořádanou. V tomto případě Nejvyšší soud obsáhle a přiléhavě odůvodnil irelevanci případné aplikace § 88 odst. 1 trestního zákona především dobou páchání trestné činnosti, její propracovaností a podobou vztahů jednotlivých pachatelů, jakož i přinejmenším nepřímým úmyslem získat neoprávněně prospěch významně přesahující hranici velkého rozsahu (blíže sub 5).

25. Dále bylo nezbytné posoudit, zda tento závěr Nejvyššího soudu odpovídá předvídatelnému a ustálenému výkladu uvedeného ustanovení. V případech, kdy lze oprávněně dovodit úmysl získat prospěch velkého rozsahu, je diskrece soudu při posuzování dopadu dané okolnosti na společenskou nebezpečnost trestného činu významně omezenější. K výši škody, resp. prospěchu, jako okolnosti podmiňující užití vyšší trestní sazby, tak Nejvyšší soud v minulosti např. konstatoval, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, nebude-li stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při naplnění této okolnosti odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998 sp. zn. 10 Tz 104/1998), např. při zjevně malé pravděpodobnosti, že pachatel daný prospěch skutečně získá (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 11. 1982 sp. zn. 11 To 73/82). Rozhodující soudy však žádné takové okolnosti v případě stěžovatelů neshledaly. Právě naopak, vrchní soud ve svém rozsudku konstatoval, že výše získaného majetkového prospěchu a doba, po kterou stěžovatelé trestnou činnost páchali, významně zvyšují společenskou škodlivost jejich jednání (srov. str. 29 rozsudku vrchního soudu). Přestože tak soudy posuzovaly jednání stěžovatelů podle časově nepříslušného trestního zákoníku, a nemohly tak formálně na toto jednání pohlížet optikou § 88 odst. 1 trestního zákona, z textu odůvodnění napadených rozhodnutí nevyvstávají pochyby, že v jednání stěžovatelů soudy spatřovaly významnou společenskou nebezpečnost. Uvedené okolnosti lze přitom považovat za prokázané ústavně konformním způsobem (viz níže).

26. Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že i přes výše popsanou vadnou aplikaci trestního zákoníku namísto trestního zákona nedošlo ke zhoršení právního postavení stěžovatelů, a státní moc tak jejich jednání postihla v souladu s obsahem závazných právních norem, vyplývajících zejména z ústavních předpisů a trestního zákona, popř. trestního zákoníku. Ústavní soud tak konstatuje, že pro ústavněprávní přezkum rozhodnutí obecného soudu není sama o sobě vždy relevantní každá jednotlivost, v níž lze spatřovat procesní či hmotněprávní nesprávnost, nýbrž celkové vyznění posuzovaného trestního řízení, resp. jím dosažený výsledek; kasační zásah Ústavního soudu, způsobující opakování celého trestního řízení bez spravedlivé možnosti odlišného výsledku v otázce ochrany hmotných ústavních práv, by byl toliko formalistickým postupem (srov. usnesení ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 443/15). Jako zjevně neopodstatněný návrh je proto třeba hodnotit ústavní stížnost, která směřuje proti vadám postupu obecných soudů, které sice použily jiný předpis trestního práva, než který měly v souladu čl. 40 odst. 6 Listiny aplikovat, avšak podle kterého by nedošlo, vzhledem k totožnému vymezení zákonných znaků skutkové podstaty trestného jednání, rozmezí trestní sazby i způsobu výkonu trestu v novém trestním řízení, vyvolaném jen v důsledku této změny, k jakékoli modifikaci ve prospěch obviněných. Námitky stěžovatelů uplatněné v tomto směru tak Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněné.

27. Opodstatněnost nebylo možno přiznat ani ostatním vzneseným námitkám stěžovatelů. Co se týče námitek druhého a třetího stěžovatele, směřujících k hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména s ohledem na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo a práva na soudní ochranu, Ústavní soud v první řadě poukazuje na to, že mu nepřísluší přehodnocování provedených důkazů, resp. další posuzování skutkového stavu zjištěného obecnými soudy (blíže sub 18). Přestože i v těchto oblastech se mohou obecné soudy dopustit takového pochybení, jež svou intenzitou dosahuje stěžovateli tvrzeného zásahu do práva na soudní ochranu, typicky tzv. extrémní rozpor [viz zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že v tomto konkrétním případě k žádnému takovému pochybení nedošlo. Napadená rozhodnutí jsou v tomto směru (vedení dokazování a hodnocení důkazů) řádně a podrobně odůvodněna, a nelze v jejich případě hovořit o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením, ani o porušení zásady in dubio pro reo. Každý jednotlivý závěr soudů je podepřen konkrétním důkazem, jehož hodnocení aplikaci uvedené zásady odpovídá. Existence obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, typicky např. mezi jednotlivými výpověďmi, nezakládá extrémní rozpor odsuzujících závěrů. Z hlediska dodržení ústavní zásady in dubio pro reo je pak podstatné to, že soudy věnovaly rozporům mezi jednotlivými důkazy (např. nejasnostem v jednotlivých výpovědích) přiměřenou pozornost a pomocí dalšího dokazování je dokázaly vysvětlit. To se v dané věci stalo u všech stěžovateli tvrzených rozporů, zejména k argumentaci druhého stěžovatele (sub 10). Tyto jednotlivé drobné rozpory či nejasnosti byly dle Ústavního soudu ústavně přípustným způsobem vyvráceny hodnocením všech důkazů ve vzájemných souvislostech. V podrobnostech lze tedy na napadená rozhodnutí odkázat.

28. S námitkami o absenci zprošťujících výroků u druhého stěžovatele, a s právním hodnocením zamýšleného prospěchu třetího stěžovatele, se ústavně konformním způsobem vypořádal Nejvyšší soud (srov. str. 26 až 28 napadeného rozhodnutí). K těmto závěrům není dle Ústavního soudu třeba cokoliv dodávat, neboť stěžovatelé s nimi ani nijak nepolemizují.

29. Otázkou výkladu tzv. podústavního práva je i druhým a třetím stěžovatelem namítané nesprávné právní posouzení znaku trestného činu, spočívající v "činnosti související s obstaráváním potřeb obecného zájmu". K této námitce Ústavní soud jen v krátkosti podotýká, že obecné soudy konkrétně uvedly, v čem spatřují souvislost jednání stěžovatelů s obstaráváním potřeb obecného zájmu, přičemž v případě stěžovatelů nešlo o nijak vybočující či extenzivní výklad daného pojmu. Právě naopak, obecné soudy tento pojem vykládaly v souladu s existující judikaturou Ústavního soudu [viz např. usnesení ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 143/08 či nález ze dne 27. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 537/2000 (N 41/25 SbNU 329)]. Z dané judikatury mj. vyplývá, že "obecný zájem" je širokým pojmem, který nelze zaměňovat s užším pojmem "veřejného sektoru".

30. Opodstatněnost nemohl Ústavní soud přiznat ani tvrzení o nezákonnosti výslechu svědkyně Kovářové, advokátky společností ovládaných dříve třetím stěžovatelem. S touto námitkou se obecné soudy opět velmi podrobně zabývaly a jejich závěry jsou z ústavněprávního hlediska akceptovatelné, neboť žádným způsobem nesnižují ochranu uživatelů právních služeb (srov. str. 49 rozhodnutí městského soudu, str. 26 a 27 rozhodnutí vrchního soudu a str. 21 a 22 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Způsob doručení listiny o zproštění povinnosti mlčenlivosti, jehož oprávněnost v dané věci zpochybňoval druhý stěžovatel, je otázkou tzv. podústavního práva. Z ústavněprávního hlediska je zcela irelevantní, zda taková listina byla advokátovi doručena datovou schránkou, poštou či policejním orgánem. Podstatný je pouze její smysl a obsah.

31. Ústavně konformním způsobem se pak soudy vypořádaly i s námitkou nesprávně vymezeného časového rámce jednání třetího stěžovatele (srov. str. 22 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ani k těmto závěrům nemá Ústavní soud co dodat.

32. Druhý stěžovatel dále namítá, že uložením dle jeho názoru zcela nepřiměřeného trestu propadnutí majetku došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Z jeho podání dále vyplývá, že jako nepřiměřenou nevnímá výši trestu samu o sobě, ale především v porovnání s prvním stěžovatelem, kterému žádný trest zasahující majetkovou sféru uložen nebyl. Ústavní soud musí přisvědčit druhému stěžovateli pouze do té míry, že rozlišování mezi jednotlivými spolupachateli nemůže být s ohledem mj. i na rovnost před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny v tomto ohledu neodůvodněné či dokonce projevem libovůle soudní moci. Je však nutno poukázat na skutečnost, kterou ve svém rozhodnutí uvedl již vrchní soud, tedy že mu v uložení majetkového trestu prvnímu stěžovateli bránila zásada zákazu reformationis in peius, vyplývající z § 259 odst. 4 trestního řádu, která je jako součást práva na obhajobu zároveň předmětem ústavněprávní ochrany (srov. např. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 525/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vrchní soud také s ohledem na poměry druhého stěžovatele uvedl jasný výčet důvodů, které ho k uložení trestu propadnutí majetku vedly. Tyto závěry jsou dle Ústavního soudu plně v souladu s ustanoveními trestního zákoníku, týkajících se ukládání trestů. Ani z ústavního pořádku, ani z trestního zákona či trestního zákoníku neplyne pro odsouzeného právo na zpřísnění trestu v odvolacím řízení pouze za podmínky možnosti zpřísnění trestu i ostatním odsouzeným. Ústavní soud naopak přísně ctí zásadu autonomie a monopolu veřejné žaloby, omezené z ústavněprávního hlediska fakticky pouze její povinností dodržovat práva poškozených, kteří se přiměřené ochrany před neoprávněným jednáním pachatelů trestné činnosti nemohou domoci jinak. Konkrétní příkazy k určité procesní aktivitě, např. podání stížnosti či odvolání, jsou však i mimo kompetenci Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16). Nepodání odvolání proti některému z odsouzených, jakkoliv z hlediska ochrany zákonnosti obtížně pochopitelné, nezakládá nepřípustnost zpřísnění či uložení nové sankce jinému odsouzenému.

33. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.