III. ÚS 1119/09
III.ÚS 1119/09 ze dne 6. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. Miloslavem Jandou, advokátem se sídlem Slapy 271, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007 č. j. 10 Ca 216/2004-113, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009 č. j. 6 Ads 87/2008-228 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009 č. j. 6 Ads 89/2008-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 29. 4. 2009, řádně doplněnou dne 22. 6. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 91 odst. 1, čl. 94 odst. 1 Ústavy, dále v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 10 odst. 1 až 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a rovněž v čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", a čl. 1 dodatkového protokolu k této Úmluvě. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil kopie napadených rozhodnutí.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 216/2004, ze kterého zjistil, že stěžovatel podal žalobu na přezkum osmi rozhodnutí Policie ČR, jednoho oznámení Policie ČR, dvou služebních hodnocení, jednoho průběžného hodnocení a jednoho zápisu o pohovoru; domáhal se vyslovení jejich nicotnosti.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2007 č. j. 10 Ca 216/2004-113 (doručeným stěžovateli dne 8. 10. 2007) vyloučil žalobu proti rozhodnutí Policie ČR č. 1888/2004 z 22. 10. 2004 (jímž bylo změněno rozhodnutí Policie ČR č. 181 z 11. 6. 2004 o přiznání odchodného ve výši 64.640 Kč) k samostatnému řízení.

Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 13. 5. 2008 č. j. 10 Ca 216/2004-172 žalobu odmítl. Ohledně čtyř druhostupňových rozhodnutí Policie ČR (č. 601/99 z 22. 10. 1999 ve věci služebního hodnocení, č. 738/99 z 15. 12. 1999 ve věci propuštění ze služebního poměru, č. 778/96 z 12. 4. 1996 ve věci odvolání z funkce velitele služby, č. 2/95 z 5. 1. 1995 ve věci služebního hodnocení) dospěl k závěru, že je dána překážka věci rozhodnuté (rozhodnutí byla přezkoumána Městským soudem v Praze pod sp. zn. 28 Ca 324/99, 28 Ca 4/2000, 38 Ca 189/96, 38 Ca 40/95 a 38 Ca 296/97) a navíc je možno ohledně těchto rozhodnutí konstatovat opožděnost žaloby. Žalobu proti prvostupňovým rozhodnutím Policie ČR (tj. rozhodnutí č. 192/99 z 26. 10. 1999 ve věci propuštění ze služebního poměru, č. 9/96 z 13. 2. 1996 ve věci odvolání z funkce) považoval za nepřípustnou s odkazem na § 68 písm. a) a § 69 soudního řádu správního. Žalobu na přezkum služebních hodnocení z 23. 8. 1999 a 14. 11. 1994, na přezkum průběžného hodnocení za I. pol. 1994 a na přezkum zápisu o pohovoru z 15. 11. 1993 shledal nepřípustnou z důvodu kompetenční výluky dle § 70 písm. a) soudního řádu správního (nejde o rozhodnutí, ale o podklady rozhodnutí, kterými se soud zabývá v rámci finálního rozhodnutí ve věci služebního poměru).

Stěžovatel podal kasační stížnost, jež byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009 č. j. 6 Ads 87/2008-228 (doručeným zástupci stěžovatele dne 23. 3. 2009) zamítnuta pro nedůvodnost; kasační soud se ztotožnil se závěry městského soudu.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 312/2007, ze kterého zjistil, že tento spis se týká stěžovatelem napadeného rozhodnutí Policie ČR č. 1888/2004 z 22. 10. 2004 ve věci odchodného (měnícího rozhodnutí č. 181 z 11. 6. 2004), které bylo vyloučeno dne 3. 10. 2007 k samostatnému projednání.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2008 č. j. 10 Ca 312/2007-88 žalobu zamítl pro nedůvodnost. Vyloučení rozhodnutí č. 1888/2004 k samostatnému projednání odůvodnil tím, že ostatní napadená rozhodnutí a akty (vedené pod sp. zn. 10 Ca 216/2004) nejsou podkladovými ve vztahu k rozhodnutí č. 1888/2004, navíc ostatní napadená rozhodnutí již byla soudy přezkoumána. K věci samé, tj. věci odchodného, městský soud uvedl, že o odchodném bylo vydáno rozhodnutí Policie ČR již dne 4. 1. 2000 a následně druhostupňové rozhodnutí č. 714/2000 z 25. 9. 2000, avšak ta byla zrušena rozsudkem městského soudu sp. zn. 38 Ca 519/2000 z důvodu nedostatku podpisu kompetentní osoby. Následně bylo vydáno napadené rozhodnutí Policie ČR č. 181 z 11. 6.2004 a poté k odvolání stěžovatele i rozhodnutí č. 1888/2004 z 22. 10. 2004. Městský soud se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že napadená/přezkoumávaná rozhodnutí ve věci odchodného nejsou v rozporu se zákonem.

Stěžovatel podal kasační stížnost, jež byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009 č. j. 6 Ads 89/2008-147 (doručeným zástupci stěžovatele dne 3. 4. 2009) zamítnuta pro nedůvodnost. Kasační soud zcela přisvědčil argumentaci městského soudu a ohledně vyloučení věci k samostatnému řízení dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl zasažen v jím namítaných dispozičních právech vzít návrh zcela či zčásti zpět, když navíc shledal tuto argumentaci stěžovatele nepřípadnou.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl jeho náhled na průběh událostí od roku 1994, týkajících se jeho služebního poměru, zařazení do funkcí a odvolání z funkcí, služebního příjmu, služebních hodnocení a psychologického vyšetření dne 3. 3. 1998. Stěžovatel dále popsal postup, úkony a rozhodnutí soudů i postup svůj v řízeních městského soudu sp. zn. 10 Ca 216/2004 a 10 Ca 312/2007. Poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 351/04 stran libovůle a extrémních rozporů právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními, I. ÚS 1126/07 stran důrazu na interpretaci dle smyslu a účelu zákona, I. ÚS 487/04 stran práva státních zaměstnanců na spravedlivý proces, IV. ÚS 1882/07 stran sjednocování judikatury ve správním soudnictví a nutnosti postupu dle § 17 soudního řádu správního a I. ÚS 1238/08 stran přezkumu rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání, a dále na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, týkající se institutu nicotnosti správního aktu, institutu vyloučení věci k samostatnému projednání, institutu kompetenčních výluk, nevázanosti žalobními body v případě nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí či povinnosti soudů řádně odůvodňovat svá rozhodnutí a vypořádat se s argumentací účastníků.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 87/2008 stěžovatel znovu namítl, že se domáhal přezkumu nejen rozhodnutí, jimiž se zakládaly, měnily či rušily jeho práva a povinnosti, ale i právních úkonů, které byly závazné pro správní orgány či které byly podklady pro rozhodnutí. Uvedl, že soud je povinen přezkoumat nejen finální rozhodnutí, ale i úkon, který je podkladem takového rozhodnutí; dle v rozhodné době platné úpravy v části páté občanského soudního řádu (která byla zrušena Ústavním soudem pro ústavněprávní deficity) nebylo možno takové podkladové úkony přezkoumat (věcně), když občanský soudní řád umožňoval jen posouzení jejich zákonnosti. Nově stěžovatel argumentoval, že Nejvyšší správní soud na tuto jeho námitku o nutnosti nového přezkumu reagoval tak, že námitka je nedůvodná, a odkázal jen obecně na svá jiná rozhodnutí, avšak žádná konkrétní neuvedl; odůvodnění kasačního soudu je tak dle stěžovatele nepřezkoumatelné. Proti rozhodnutí kasačního soudu dále stěžovatel namítl, že tento se nezabýval jeho námitkou, že žádný samostatný návrh/žalobu na přezkum služebních hodnocení, průběžného hodnocení a zápisu o pohovoru nepodal s tím, že námitka není srozumitelná, aniž vyzval stěžovatele k upřesnění námitky; tím měl kasační soud porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel nicméně vyložil, že touto námitkou mínil, že se žalobou domáhal vyslovení nicotnosti finálního rozhodnutí o odchodném a dalších správních rozhodnutí a úkonů, bez kterých by rozhodnutí o odchodném vůbec nemohlo být vydáno (šlo o řetězec úkonů). Tím, že městský soud vyloučil rozhodnutí o odchodném k samostatnému řízení, zasáhl do stěžovatelova dispozičního práva ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/2008 a znemožnil přezkum podkladových úkonů. Navíc, pokud soud projednal podkladové úkony odděleně od rozhodnutí o odchodném, je nutno konstatovat, že městskému soudu chyběl návrh/žaloba na přezkum podkladových úkonů, když tyto byly napadeny pouze v souvislosti s rozhodnutím o odchodném. Dle stěžovatele se také Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval jeho námitkou o nezákonnosti vyloučení rozhodnutí o odchodném k samostatnému projednání.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 89/2008 stěžovatel namítl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nekonkrétnost, když kasační soud pouze uvedl, že stěžovatel opakuje své námitky vznesené před městským soudem a odkázal na odůvodnění a argumentaci obsažené v rozhodnutí městského soudu. K tomu, jak se kasační soud vypořádal s jeho námitkou ohledně nezákonnosti vyloučení rozhodnutí o odchodném k samostatnému řízení (tj. nebyla zasažena jeho dispoziční práva, námitka o tom, že jen stěžovatel je oprávněn vzít svůj návrh zpět, je nepřípadná) stěžovatel namítal, že projednávání podkladových úkonů a aktů odděleně od finálního rozhodnutí o odchodném bylo nezákonné, když i podkladová rozhodnutí se týkala (výše) odměny za práci, což mělo následně vliv na výpočet (resp. snížení) odchodného o jednu třetinu. Stěžovatel rovněž argumentoval, že se nemohl proti usnesení o vyloučení rozhodnutí o odchodném k samostatnému řízení bránit, neboť šlo o procesní rozhodnutí nepřipouštějící řádný opravný prostředek a nemohl se bránit ani u Ústavního soudu, když v té době ještě nebyl vydán nález sp. zn. I. ÚS 1238/2008. Navíc tu dle stěžovatele byl v otázce vyloučení věcí rozpor mezi rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 24/2005 a názorem senátu 6 Ads ve věci sp. zn. 6 Ads 89/2008, proto měla být věc postoupena (v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1882/07) rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Závěrem stěžovatel konstatoval, že mu správní soudy znemožnily přezkum služebních hodnocení i jako podkladů finálního rozhodnutí o odchodném, neboť tyto vyloučily k samostatnému řízení a poté žalobu ohledně nich odmítly z důvodu kompetenční výluky. Stěžovatel namítá, že pokud nejsou služební hodnocení rozhodnutími, nemohly dle nich správní orgány ani přikročit (jak to však učinily) ke snížení příjmů stěžovatele, propuštění stěžovatele a dalším zásahům. Dle stěžovatele tím, že soudy (znovu) nepřezkoumaly podklady rozhodnutí o odchodném, vyloučily z přezkumu rozhodnutí, týkající se základních práv stěžovatele. Stěžovatel namítá, že přestože namítal nicotnost všech napadených rozhodnutí a aktů, správní soudy se touto námitkou nezabývaly. Stěžovatel namítá, že od roku 1994 neměl zajištěn účinný prostředek ochrany svých práv před národním orgánem a neměl zajištěno užívání práv přiznaných Úmluvou z důvodu diskriminace založené na jeho profesním postavení veřejnoprávního charakteru (nález sp. zn. I. ÚS 487/04).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zčásti též podána opožděně.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základě podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.

Ústavní soud rovněž opakovaně vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591, ze dne 10. 9. 2008 sp.zn. II. ÚS 442/06, ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07, či ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

V daném případě stěžovatel vznáší většinově tytéž námitky a tutéž argumentaci jako v předchozích řízeních a polemizuje se závěry správních soudů. Opětovně tvrdí nezákonnost a nicotnost všech jím napadených správních úkonů a rozhodnutí a v souvislosti s tím pak jednak nesouhlasí se závěry správních soudů v konečných rozhodnutích a jednak brojí proti tomu, že došlo k vyloučení jednoho rozhodnutí správního orgánu k samostatnému řízení. Ústavní soud přezkoumal (po prostudování obou vyžádaných spisů) z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí správních soudů a neshledal důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.

Pokud stěžovatel ústavní stížností napadá procesní rozhodnutí - usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007 o vyloučení jeho žaloby proti rozhodnutí Policie ČR č. 1888/2004 k samostatnému řízení, je třeba zejména uvést, že ústavní stížnost je podána v tomto rozsahu opožděně. Jak Ústavní soud zjistil, napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 8. 10. 2007. Proti usnesení není přípustná kasační stížnost, o čemž byl stěžovatel v napadeném usnesení poučen. Stěžovatelem nyní podaná ústavní stížnost dne 29. 4. 2009 je tak evidentně podána po zákonné 60denní lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Neobstojí ani stěžovatelova námitka, že se nemohl proti tomuto procesnímu usnesení bránit, když "v té době ještě nebyl vydán nález sp. zn. I. ÚS 1238/2008". Jde o námitku zcela nedůvodnou, když právo stěžovatele, podat proti uvedenému procesnímu usnesení ústavní stížnost, nebylo v rozhodné době nijak omezeno ani znemožněno. Tohoto práva však nevyužil.

K tomu je možno dále uvést, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 6 Ads 89/2008 na stěžovatelův nesouhlas s tímto procesním usnesením přiměřeně reagoval, když skutečně není zřejmá (ani opodstatněná) stěžovatelem tvrzená souvislost, že by tímto procesním usnesením bylo dotčeno právo stěžovatele vzít žalobu zpět. K otázce napadeného procesního usnesení se pak dostatečně vyjádřil také Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. 10 Ca 312/2007 (str. 2 rozsudku). Za nepřípadný proto považuje Ústavní soud poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1238/08 a stejně tak není případná námitka o tom, že senát Nejvyššího správního soudu měl postoupit věc rozšířenému senátu dle § 17 soudního řádu správního (zde měl stěžovatel zřejmě na mysli dotčení jeho práva na zákonného soudce) z důvodu jeho předchozího rozhodnutí sp. zn. 1 Afs 24/2005; byť se v případě stěžovatelem napadených úkonů a rozhodnutí správních orgánů jednalo o akty týkající se služebního poměru stěžovatele, nelze hovořit o shodném skutkovém základu, natož o shodné právní kvalifikaci (to je zřejmé i z konečných rozhodnutí městského soudu v obou projednávaných věcech).

Pokud jde o ostatní námitky stěžovatele, má Ústavní soud za to, že soudy se v obou řízeních (sp. zn. 10 Ca 312/2007 a 10 Ca 216/2004) věcí řádně zabývaly, dospěly k závěrům, které jsou logické, vnitřně konzistentní a nevybočující z ústavněprávních kautel; svá rozhodnutí správní soudy také dostatečně odůvodnily a řádně se také vypořádaly s tvrzeními a námitkami stěžovatele. Pokud stěžovatel uvádí tytéž námitky, jde o pouhou polemiku a Ústavní soud zde odkazuje na rozhodnutí správních soudů (zejména městského soudu, který se podrobně zabýval i každou námitkou stěžovatele). Soudy se dostatečně vyjádřily i k námitce stěžovatele o tom, že napadená rozhodnutí a další úkony správních orgánů měly být posuzovány dohromady (jde o řetězec aktů), neboť pro rozhodnutí o odchodném byly (dle stěžovatele) ostatní napadené akty "podkladovými", ostatně Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. 10 Ca 312/2007 nepominul ani pro rozhodnutí o odchodném podstatnou otázku existence pravomocného rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, včetně již proběhnuvšího přezkumu tohoto rozhodnutí ve správním soudnictví (a to i ve vztahu k podkladovému rozhodnutí o služebním hodnocení). Za protiústavní nepovažuje Ústavní soud ani závěr správních soudů o překážce věci rozhodnuté, kdy se stěžovatel opakovaně domáhal toho, aby soudy znovu jím napadené správní rozhodnutí a akty přezkoumaly, ačkoliv tyto byly již obecnými soudy přezkoumány; zrušení části páté občanského soudního řádu nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 nepředstavuje (ve svém důsledku) vyloučení/eliminaci překážky věci rozhodnuté. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 487/04 je pak nepřípadný, neboť v této věci se obecné soudy odmítly zabývat žalobou žalobce z roku 1991 proti skončení jeho služebního poměru (řízení zastavily) s tím, že není dána pravomoc soudů a zákon přezkum rozhodnutí služebních funkcionářů neumožňoval. V případě stěžovatele však o takový případ nejde, což vyplývá i z konečného usnesení městského soudu ze dne 13. 5. 2008 č. j. 10 Ca 216/2004-172. Je zřejmé, že stěžovatel se ochrany proti jednotlivým rozhodnutím správních orgánů ve věci jeho služebního poměru před obecnými soudy domáhal, tyto se jeho žalobami zabývaly, a byť soudy jeho žaloby zamítly (např. Městský soud v Praze sp. zn. 28 Ca 4/2000 ohledně rozhodnutí č. 738/99 o propuštění ze služebního poměru, nebo sp. zn.38 Ca 189/96 ohledně rozhodnutí č. 778/96 o odvolání z funkce a ustanovení do jiné funkce), nejde o případ denegatio iustitiae ve smyslu namítaného nálezu (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Pokud stěžovatel namítá stručnost napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ani zde neshledal Ústavní soud protiústavní exces, když z dané věci je zřejmé, že při shodných skutkových i právních závěrech by kasační soud pouze znovu opakoval argumentaci již uvedenou městským soudem v jeho konečných rozhodnutích, a navíc nejde o jediná dvě řízení projednávaná Nejvyšším správním soudem ve stěžovatelově věci služebního poměru, přičemž v jiných rozhodnutích se kasační soud vyjádřil obdobně a konkrétněji a stěžovateli musí být právní názor kasačního soudu znám (viz např. sp. zn. 6 Ads 27/2007 ve věci žaloby proti rozhodnutí Policie ČR č. 738/99 nebo sp. zn. 6 Ads 28/2007 ve věci žaloby proti rozhodnutí Policie ČR č. 601/99).

Z ústavní stížnosti se dále podává, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že se musel na rozkaz služebního funkcionáře dne 3. 3. 1998 dostavit k psychiatrickému vyšetření, a namítá porušení čl. 10 odst. 1 až 3 Listiny (str. 6 ústavní stížnosti). Je třeba uvést, že v tomto případě je ústavní stížnost podána evidentně opožděně, a to jak pro případ (možného protiústavního) zásahu, tak pro případ (možného protiústavního) rozhodnutí - § 72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu. Jde-li však o obě možnosti, z vyžádaných spisů se nepodává, že by stěžovatel takové rozhodnutí ("rozkaz") nebo zásah (vyšetření) před soudy žalobou napadl; naopak ze spisů je zřejmé, s jakými jinými konkrétními úkony a rozhodnutími stěžovatel ve své žalobě nesouhlasil a domáhal se jejich zrušení či vyslovení nicotnosti. Ostatně ani v ústavní stížnosti tento nesouhlas stěžovatele s vyšetřením nenachází odraz v závěrečném návrhu.

Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele skutečnostmi jím tvrzenými, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Současně zčásti ústavní stížnost odmítl pro opožděnost dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.