III. ÚS 1112/17
III.ÚS 1112/17 ze dne 17. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti hlavního města Praha, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 124/2015-577 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2014 č. j. 20 Co 185/2014-521, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak č. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle nějž má každý právo vlastnit majetek.

2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 C 70/2007 se podává, že stěžovatel (společně s Městskou částí Praha 1) se domáhali určení (vůči České republice - Ministerstvu financí a Fondu dětí a mládeže, jehož procesním nástupcem se stala vedlejší účastnice), že stěžovatel je vlastníkem konkretizovaného domu a pozemku v katastrálním území Nové Město, a to na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2004 č. j. 12 C 158/2000-108 žalobu zamítl, protože nebyly splněny podmínky přechodu podle zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatel i Městská část Praha 1 podali proti rozsudku obvodního soudu odvolání s námitkou nesprávného výkladu pojmu "hospodaření obce s věcí", městský soud rozsudkem ze dne 4. 8. 2005 č. j. 20 Co 251/2005-188 rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný. Na základě dovolání obou neúspěšných účastníků Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238 zrušil oba předchozí rozsudky pro pochybení v právním posouzení věci (sc. v hodnocení podmínek přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb.).

3. V další fázi řízení rozhodl ve věci obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2008 č. j. 12 C 70/2007-271, kterým určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stěžovatel (výrok I.) a vůči Městské části Praha 1 žalobu zamítl (výrok II.). Vyhovující výrok odůvodnil zjištěním, že podmínky pro přechod vlastnického práva podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. byly splněny a že přechodu nebránily skutečnosti vymezené v § 4 tohoto zákona. Vedlejší účastnice (jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových) a Městská část Praha 1 napadly rozsudek odvoláním, městský soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 č. j. 20 Co 376,377/2008-328 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392 odmítl pro nepřípustnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 600/11 bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu a též příslušné výroky předcházejících rozsudků městského soudu a obvodního soudu pro porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nedostatečným vypořádáním se s naplněním podmínek pro přechod vlastnického práva podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

4. I po dalším doplnění dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že žalobní návrh je důvodný, neboť podmínky přechodu vlastnického práva byly naplněny a že překážky k přechodu nejsou, tudíž rozsudkem ze dne 5. 2. 2014 č. j. 12 C 70/2007-471 určil, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí.

5. Vedlejší účastnice se proti rozsudku obvodního soudu odvolala, odvolání shledal městský soud opodstatněným, a proto rozsudkem ze dne 12. 6. 2014 č. j. 20 Co 185/2014-521 rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu na určení vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem zamítl, neboť podle jeho názoru přechodu bránila existence práva trvalého užívání jiné než státní organizace k dotčeným nemovitostem.

6. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel a Městská část Praha 1 dovolání. Přípustnost svého dovolání stěžovatel spatřoval ve vyřešení dvou hmotněprávních otázek týkajících se podmínek přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. a jedné otázky procesního práva, a to hodnocení důkazů odvolacím soudem. Městská část Praha 1 shledala naplnění podmínek § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), v tom, že se rozsudek městského soudu "jednoznačně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť Nejvyšší soud v této věci již 2x rozhodoval a jeho právní názor je naprosto odlišný od rozhodnutí odvolacího soudu". Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2017 č. j. 28 Cdo 124/2015-577 obě dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že ve věci nebylo naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., což objasnil zejména na str. 4 a 5 usnesení. Dovolání Městské části Praha 1 bylo odmítnuto z důvodu, že tato účastnice nebyla osobou oprávněnou k jeho podání.

II. Argumentace stěžovatele

7. K porušení základních práv a svobod (bod 1.) došlo podle stěžovatele právním posouzením § 1 odst. 1 a § 4 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. a má za to, že obvodní soud věc správně posoudil v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 600/11, kdežto městský soud nikoliv. Odkazuje na dva body tohoto nálezu (k naplnění podmínky hospodaření s majetkem a vyhodnocení existence překážky pro přechod vlastnického práva) a podrobně argumentuje o tom, že Městská část Praha 1 s předmětnými nemovitostmi hospodařila, resp. projevila vůli s majetkem hospodařit a ze strany faktického uživatele jí v tom bylo protiprávně bráněno, a že došlo ke zrušení práva trvalého užívání dopisem tehdejšího Obvodního národního výboru v Praze 1.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami způsobujícími porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zásah do základního práva může nastat též v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 24/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Žádnou z takových relevantních vad Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

10. Stěžovatel usiluje o prokázání existence podmínek pro přechod vlastnického práva ze státu na něj podle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. a na zpochybnění obrany vedlejší účastnice, že tomuto přechodu zabránilo trvající právo trvalého užívání nemovitostí nestátní organizací podle § 4 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Je tak evidentní, že jde o intepretaci a zejména aplikaci předpisů tzv. podústavního práva, nicméně nelze vyloučit, že v důsledku relevantní vady by mohlo dojít k zásahu do práva vlastnit majetek garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ze spisu obvodního soudu bylo zjištěno, že obvodní soud a městský soud se podrobně a opakovaně (byť s rozdílnými závěry po kasaci jejich rozhodnutí Nejvyšším soudem a Ústavním soudem) splněním zákonných podmínek pro přechod vlastnického práva na stěžovatele zabývaly. Shrnutí zjištěného skutkového stavu obsahuje zejména rozsudek městského soudu ze dne 12. 6. 2014 č. j. 20 Co 185/2014-521 (str. 3 a 4). Na tomto skutkovém základě pak soudy formulovaly právní závěry, přičemž klíčovou otázkou pro posouzení vlastnického práva stěžovatele byla okolnost, zda došlo k platnému odnětí práva trvalého užívání nestátní organizaci dopisem Obvodního národního výboru v Praze 1 ze dne 22. 11. 1990. Městský soud dospěl k závěru, že nikoliv, protože jednostranný projev vůle nevyvolal zamýšlené právní účinky, neboť došel do sféry adresáta až v době, kdy již jednající státní orgán neexistoval. S hodnocením důkazů vedoucích k tomuto závěru se ztotožnil i Nejvyšší soud a dovolací námitky stěžovatele shledal neopodstatněnými (str. 5, druhý odstavec, usnesení ze dne 24. 1. 2017 č. j. 28 Cdo 124/2015-577). Budiž připomenuto, že městský soud při skutkovém a právním posouzení postupoval plně v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 600/11 (bod 24. i. f. tohoto nálezu). Nedošlo-li k naplnění konstrukce pro přechod vlastnického práva na stěžovatele podle zákona č. 172/1991 Sb., nestal se stěžovatel vlastníkem předmětných nemovitostí, a nemohlo tak ani dojít k zásahu do vlastnického práva.

11. Tvrdí-li stěžovatel porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36, 37 a 38 Listiny, pak budiž konstatováno, že ústavní stížnost žádnou argumentaci k tomuto tvrzení neobsahuje.

12. Z výše uvedených důvodů je namístě závěr, že se stěžovateli porušení jeho základních práv nepodařilo prokázat, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.