III. ÚS 111/05
III.ÚS 111/05 ze dne 2. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. H., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudcem Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 3. 2. 2005 sp. zn. 43 Nt 2506/2005 a proti zásahu Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, spočívajícímu v provedení domovní prohlídky dne 3. 2. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas a řádně podané ústavní stížnosti co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel namítá, že v záhlaví tohoto usnesení citovaným příkazem k domovní prohlídce a samotnou domovní prohlídkou došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 1, 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud: 1. zrušil napadený příkaz k domovní prohlídce, 2. vyslovil, že provedenou domovní prohlídkou došlo k porušení stěžovatelových shora citovaných základních práv, 3. zakázal Policii ČR pokračovat v porušování citovaných základních práv, 4. přikázal Policii ČR obnovit stav před porušením základních práv, tedy vrátit stěžovateli veškeré materiály odňaté mu při provedené domovní prohlídce blíže uvedené v protokolu o domovní prohlídce.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiloženého příkazu k domovní prohlídce a protokolu o provedení domovní prohlídky Ústavní soud zjistil, že příkazem k domovní prohlídce vydaným soudcem Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 3. 2. 2005 sp. zn. 43 Nt 2506/2005 byla nařízena domovní prohlídka v rodinném domě stěžovatele, která byla následně provedena v noci z 3. února na 4. února 2005, při které stěžovatel vydal v protokole blíže popsané věci, většinou písemnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že příkaz k domovní prohlídce nebyl řádně odůvodněn a je nepřezkoumatelný, v jeho odůvodnění soudce jen odkázal na návrh Městského státního zastupitelství v Praze na vydání příkazu, na předchozí postup orgánů činných v trestním řízení a obecně konstatoval některé kategorie důkazů, nikoliv však konkrétní důkazy. Rozhodnutí prý nebylo jakkoliv individualizováno a nebyly v něm uvedeny jakékoliv konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly omezení základních práv stěžovatele. Ve výrokové části je trestní věc kvalifikována tím způsobem, že stěžovatel je podezřelý ze spáchání trestných činů porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1, 2 tr. zák. Stěžovateli však bylo před doručením příkazu k domovní prohlídce předáno usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 3 tr. zák. a pro podezření ze spáchání téhož trestného činu byl 3. 2. 2005 zadržen. Příkaz k domovní prohlídce tak byl vydán pro podezření ze zcela jiného trestného činu, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání a vyvstává tedy otázka, zda byl vůbec vydán v předmětné trestní věci a zda byly splněny podmínky pro nařízení domovní prohlídky.

Na tyto skutečnosti prý upozorňoval obhájce stěžovatele příslušníky policie provádějící domovní prohlídku, na což však policisté nereagovali a ani nevyhověli žádosti obhájce, aby do protokolu byly uvedeny jeho výtky k domovní prohlídce. Na to obhájce prohlásil, že nehodlá asistovat provádění nezákonné prohlídky a opustil místo jejího provádění; jeho žádost, aby tato okolnost i důvody jeho odchodu byly v protokolu zaznamenány, policisté rovněž nerespektovali a v protokolu bylo pouze uvedeno, že obhájce opustil místo provádění domovní prohlídky.

Stěžovatel dále namítá, že se nekonal jeho předchozí výslech ve smyslu § 84 tr. ř., ale pouze standardní výslech ve věci. Poznámka v protokolu o provedení předchozího výslechu tak neodpovídá skutečnosti. Z protokolu rovněž vyplývá, že stěžovatel vydal policejnímu orgánu věci v protokolu uvedené. Ani toto tvrzení není pravdivé, neboť stěžovatel žádné věci dobrovolně nevydal a ani k tomu nebyl vyzván, označení listin je natolik ledabylé a neurčité, že je zcela vyloučeno, že by policejní orgán vyzval srozumitelně k jejich vydání ve smyslu § 84 tr. ř. Jednalo se tedy o odnětí věcí, aniž byly splněny zákonné předpoklady pro takový postup.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastnící řízení - Obvodní soud pro Prahu 1 a dále Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality. Soudce obvodního soudu uvedl, že při vydání příkazu vycházel z konkrétních důkazů, které v jeho odůvodnění uvedl. I když ve věci došlo ke změně právní kvalifikace jednání stěžovatele, rozhodně byla zachována totožnost skutku, a proto je podle jeho názoru argumentace v tomto směru nedůvodná. Vedoucí odboru hospodářské kriminality Správy hl. m. Prahy obsáhle popsal průběh trestního řízení v dané věci a okolnosti provedení domovní prohlídky. Zdůraznil, že pokud obhájce Mgr. Wenzl uvedl nějaký důvod svého odchodu, tak nebyl zaprotokolován, neboť policejnímu orgánu nepřísluší zkoumat důvody odchodu obhájce z vyšetřovacího úkonu a takové zápisy do protokolu o domovní prohlídce ani nepatří. Podle stanoviska zasahujících policistů proběhla domovní prohlídka plně v souladu s trestním řádem. K vyjádření byly připojeny kopie dokumentů z vyšetřovacího spisu mj. záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. ze dne 7. 9. 2004 ČTS: PSP-4035/OHK-3-2004, dle něhož jsou stěžovatel a A. W. podezřelí ze spáchání trestných činů porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1, 2 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve fázi pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a usnesení ze dne 3. 2. 2005 ČTS: PSP-4035/OHK-3-2004 o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. stěžovatele, E. Š. a A. W. pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatelek.

Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.

Ústavní soud přezkoumal napadený příkaz k domovní prohlídce, jakož i průběh domovní prohlídky z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že napadený příkaz k domovní prohlídce je dostatečným způsobem odůvodněn. Soudce obvodního soudu konstatoval, že městský státní zástupce v Praze podal dne 3. 2. 2005 návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce v rodinném domě stěžovatele (Medinská 825, Praha 9 - Klánovice), neboť jsou v něm věci důležité pro trestní řízení, zejména písemnosti dokumentující jednání podezřelých. Po prostudování důkazního materiálu, zejména úředních záznamů o podání vysvětlení, vyhodnocení provedených odposlechů, protokolů o trestním oznámení, jakož i postupu, který návrhu předcházel, dospěl soud k závěru, že návrh na vydání příkazu je důvodný. Toto odůvodnění je podle názoru Ústavního soudu v souladu s ustanovením § 134 odst. 1, 2 tr. ř.; přestože v něm jsou označeny jednotlivé důkazní prostředky, ze kterých soud vycházel, jen obecně a nejsou blíže individualizovány, je zřejmé, že soud vycházel z konkrétních důkazů obsažených ve vyšetřovacím spise, do kterého má stěžovatel právo nahlížet a kontrolovat tak důvodnost předmětného příkazu.

Pokud je v příkaze uvedeno, že stěžovatel je podezřelý ze spáchání trestných činů porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1, 2 tr. zák., je zřejmé, že soud při vydání příkazu vycházel ještě ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 7. 9. 2004 ČTS: PSP-4035/OHK-3-2004 a nikoliv z usnesení ze dne 3. 2. 2005 ČTS: PSP-4035/OHK-3-2004 o zahájení trestního stíhání. Toto usnesení přitom bylo vydáno téhož dne, kdy byl vydán příkaz k domovní prohlídce a soud ho tedy zřejmě v okamžiku vyhotovení příkazu neměl k dispozici. V popisu skutku obsaženém ve shora citovaném záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a v usnesení o zahájení trestního stíhání je zřejmé, že se jedná o totéž jednání stěžovatele a totožnost skutku tak byla zachována. Příkaz k domovní prohlídce byl tedy nepochybně vydán ve stejné trestní věci, ve které bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž změna právní kvalifikace stěžovatelova jednání nemá na posouzení zákonnosti příkazu k domovní prohlídce žádný vliv.

K samotnému průběhu domovní prohlídky uvádí Ústavní soud následující: I v případě, že obhájce stěžovatele namítal nezákonnost příkazu k domovní prohlídce a tedy i nezákonnost samotné domovní prohlídky, byl policejní orgán povinen vydaný příkaz splnit. Pokud by bylo pravdivé tvrzení stěžovatele, že policejní orgán "nevyhověl žádosti obhájce o to, aby výtky obhajoby stran nezákonnosti domovní prohlídky byly uvedeny do protokolu o domovní prohlídce", bylo by možno takový postup policejního orgánu pokládat za porušení ustanovení § 55 odst. 1 písm. f) a § 165 odst. 2 tr. ř. Taková eventuální vada však sama o sobě nedosahuje takové intenzity, aby vedla k nicotnosti provedené domovní prohlídky a k neúčinnosti získaného důkazu, jestliže z okolností případu je zřejmé, že domovní prohlídka byla důvodná a že byly dodrženy nezbytné garance její zákonnosti a věrohodnosti jejích výsledků, uvedené v § 85 tr. ř. Tvrzená vada, spočívající v neúplné protokolaci, nedosahuje v tomto případě ústavně právní dimenze.

Další námitky stěžovatele zpochybňují pravdivost skutečností uvedených v protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 3. 2. 2005. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že stěžovatel podepsal každou stránku protokolu, spolu s ním protokol rovněž podepsaly K. H. a nezúčastněná osoba H. L., které byly prohlídce přítomny ve smyslu § 85 odst. 1, 2 tr. ř. Pokud stěžovatel nesouhlasil s obsahem protokolu o provedení domovní prohlídky, mohl jeho podepsání ve smyslu § 56 odst. 1 tr. ř. odmítnout, a důvody tohoto odmítnutí by byly v protokolu poznamenány. Tímto způsobem však stěžovatel nepostupoval a dodatečné zpochybňování pravdivosti protokolu je proto zcela nepřesvědčivé.

Ústavní soud tedy mohl zcela oprávněně vycházet z obsahu protokolu, v němž je uvedeno, že proběhl výslech stěžovatele podle § 84 tr. ř. a obsah tohoto výslechu je stručně zaznamenán. Vyplývá z něj rovněž, že stěžovatel vydal blíže popsané věci, zejména listiny. Je přitom zřejmé, že vzhledem k množství vydaných věcí nemohl být jejich konkrétní popis zcela zevrubný, ale je možno jej pokládat za dostatečný.

Obiter dictum Ústavní soud poznamenává: Stěžovatelova argumentace, kterou chce podpořit své tvrzení o údajné nezákonnosti výkonu domovní prohlídky, totiž fakt, že jeho obhájce "na uvedený postup policie reagoval tím, že odmítá asistovat při provádění nezákonné prohlídky a opustil ... místo provádění prohlídky", není korektní. Aniž by Ústavní soud chtěl hodnotit vhodnost či nevhodnost taktiky obhajoby, musí konstatovat, že ze samotného faktu, že obhájce opustí dobrovolně místo provádění úkonu a dále se jej neúčastní, nelze vyvozovat žádné relevantní závěry o tom, zda úkon byl či nebyl prováděn zákonně.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.