III. ÚS 110/05
III.ÚS 110/05 ze dne 15. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 110/05

Ústavní soud rozhodl dne 15. 9. 2205 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem v Plzni, Plynární ul. č. 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 10 To 437/2004, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 3 T 57/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2005, napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, čj. 10 To 437/2004-152, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 9. 2004, čj. 3 T 57/2004-191, s tím, že soudy obou stupňů jednaly v rozporu se stanoveným postupem, zaručeným právem na soudní ochranu, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, a dále že nepostupovaly v souladu s čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem, a dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhů v trvání 6 let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil - stručně řečeno - tak, že dne 27. 6. 2003, jako řidič osobního automobilu, na přehledném rovném úseku silnice v důsledku nepřiměřeně vysoké rychlosti pohybující se v intervalu 123 až 136 km/hod, kdy prováděl předjížděcí manévr před ním jedoucího motocyklu, narazil v protisměrné části vozovky do tohoto motocyklu odbočujícího vlevo na lesní cestu, v důsledku čehož došlo k těžkému zranění jeho řidiče M. P., jenž závažným zraněním na místě nehody podlehl. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Praze podle § 256 trestního řádu usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že na místě dopravní nehody byl dne 27. 6. 2003 technikem Policie ČR, OŘ, SKPV v Kladně, pořízen videozáznam, jenž nebyl proveden shlédnutím v hlavním líčení a nebyl ani předložen soudnímu znalci Ing. J. G., který pro účely trestního řízení vypracoval znalecký posudek z oblasti silniční dopravy, přičemž se v odvolacím řízení domáhal, aby byl tento důkaz proveden, a s jeho návrhem se ztotožnil i krajský státní zástupce, avšak krajský soud návrh na dokazování zamítl. Dle stěžovatele lze předmětný videozáznam podřadit pod § 113 odst. 2 trestního řádu, povinností odvolacího soudu pak bylo postupovat dle § 215 odst. 2, § 235 odst. 1, 2 a § 237 trestního řádu a tento důkaz při veřejném zasedání provést. K tomu stěžovatel jednak doplnil, že v podstatě jediným usvědčujícím důkazem byl již zmíněný znalecký posudek, avšak znalec při jeho vypracování neměl videozáznam k dispozici, jednak že si hodlal opatřit vlastní "revizní" znalecký posudek, avšak neměl k dispozici veškeré podklady a důkazní prostředky opatřené v průběhu přípravného řízení, a dále že odvolací soud neměl zákonný důvod k odmítnutí provedení důkazu (§ 215 odst. 2, 4 trestního řádu). V souvislosti s tím stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nadřadily zásadu zakotvenou v § 2 odst. 5 trestního řádu nad oprávnění stran trestního řízení na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Jde-li o ústavněprávní rovinu ústavní stížnosti, stěžovatel poukazuje na to, že je třeba zkoumat, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující jiný, též ústavně chráněný účel a smysl. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dále mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, když se nemohl vyjádřit k důkazu, který nebyl soudy obou stupňů proveden, ač byl již v jeho průběhu opatřen. Vzhledem k tomu navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ustavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji přitom zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl jím (a státním zástupcem) navržený důkaz videozáznamem z místa dopravní nehody. Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu však vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Vedení dokazování, jak je patrno z výše uvedeného, je věcí obecných soudů a předpokladem ingerence Ústavního soudu do daného procesu je samozřejmě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Podmínky, za nichž k takovému porušení může dojít, vymezil Ústavní soud prostřednictvím řady svých rozhodnutí. Z nich plyne, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na provedení důkazu, takové porušení nepředstavuje (ustanovení § 215 odst. 2 trestního řádu, na který stěžovatel poukazuje, nelze vykládat tak, že soud je za každých okolností, nejedná-li se o některou z tam uvedených výjimek, povinen návrhu na provedení důkazu vždy vyhovět). Soud ale musí dostát své povinnosti o podaném návrhu rozhodnout a svůj postup adekvátně odůvodnit; je proto vyloučeno, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm - ve vztahu k jeho odmítnutí - nebyla zmínka žádná nebo jen okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1, vč. nálezů, na které toto usnesení odkazuje). Příslušné zdůvodnění musí být řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné (formální hledisko), navíc musí být soudem uplatněny ústavně relevantní důvody/argumenty (materiální hledisko), jak je vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 26).

V posuzované věci, jak patrno z příloh ústavní stížnosti, stěžovatel ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně návrh na provedení předmětného důkazu nevznesl (a jeho neprovedení v řízení nalézacím nenamítal), toto učinil až podáním ze dne 30. 11. 2004, kdy bylo ve věci odvolání stěžovatele nařízeno veřejné zasedání a kdy také bylo v této věci rozhodnuto. Odvolací soud se tímto návrhem na str. 4 svého usnesení zabýval, přičemž dospěl k závěru, že nemá pochybnosti o tom, kdo je viníkem dopravní nehody, a že místo nehody bylo dostatečně zdokumentováno, a to mj. i 25 ks kvalitních barevných fotografií poskytujících dokonalý přehled o celkové situaci i jednotlivých stopách. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud daný návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a další dokazování je nadbytečné. S návrhem stěžovatele se přitom vypořádal dostatečným způsobem jak z formálního, tak materiálního hlediska (důkaz byl odmítnut pro "nadbytečnost").

K tomu je nutno doplnit, že samotné provedení předmětného důkazu na veřejném zasedání by stěží do věci mohlo vnést něco nového, nicméně daný důkaz by snad mohl mít význam jako podklad pro zpracování znaleckého posudku (pokud jím nebyl, jak tvrdí stěžovatel). Bylo by tomu tak v případě, že by podklady dodané orgány činnými v trestním řízení za účelem vypracování znaleckého posudku byly nedostatečné, což by znalec musel sám uvést nebo by to muselo vyplynout z dalších okolností, například z toho, že by v průběhu trestního řízení vznikly pochybnosti o správnosti či úplnosti jeho závěrů. Takové skutečnosti však Ústavním soudem zjištěny nebyly, přičemž lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která se otázkou správnosti a úplnosti znaleckého posudku, jakožto klíčového důkazu, zabývala a s námitkami stěžovatele se plně vypořádala. Ostatně i Ústavní soud je toho názoru, že znalec musel mít pro vypracování znaleckého posudku určitý přehled o celkové situaci ohledně dopravní nehody, ten si však mohl vytvořit jak z fotografií, tak z videozáznamu či pouze ze situačního plánku, těžiště jeho práce pak ale spočívalo ve zpracování exaktních výsledků měření, která provedla policie, a dalších různých technických údajů, přičemž pro tuto činnost pak v dané věci nezbytnost předmětného videozáznamu z ničeho nevyplývá.

Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.