III. ÚS 11/17
III.ÚS 11/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Kohla, zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2016 č. j. 21 Cdo 3718/2016-148, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2015 č. j. 15 Co 413/2014-127 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. května 2014 č. j. 13 C 32/2013-89, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti SANSIMON, s. r. o., sídlem třída Kpt. Jaroše 1928/9, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v případě usnesení Nejvyššího soudu i právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu dopisem vedlejší účastnice (jako žalované) ze dne 18. 2. 2012, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Zamítnutí žaloby městský soud odůvodnil tak, že stěžovatelův pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy datované dnem 29. 4. 2011, tento pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou a skončil uplynutím doby ke dni 31. 12. 2011, přičemž předmětná výpověď představuje nicotný, resp. neúčinný úkon, k němuž nelze přihlížet. Pokud stěžovatel tvrdil, že jeho pracovní poměr trvá na základě "Pracovní smlouvy dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011, uvedený soud s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že žádný dodatek k uvedené pracovní smlouvě účastníci řízení nepovažovali za platný (a také že nezmínili žádnou jinou pracovní smlouvu).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice jmenovala dekretem ze dne 13. 6. 2005 stěžovatele do funkce prokuristy a na základě toho s ním uzavřela "neplatnou přílohu ke jmenování, která měla být pracovním poměrem ze dne 23. 3. 2006", že po odvolání stěžovatele z této funkce dne 3. 5. 2011 byla chybně přesvědčena o tom, že pracovní poměr stěžovatele trvá i nadále, a proto s ním uzavřela dodatek č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 29. 4. 2011. Ten měl náležitosti pracovní smlouvy podle § 34 zákoníku práce a na jeho základě vznikl stěžovateli pracovní poměr na dobu neurčitou. Následně však smluvní strany vyšly z toho, že pracovní smlouva i tento dodatek č. 1 jsou neplatné, a tak uzavřely pracovní smlouvu s datem 29. 4. 2011, a to na dobu určitou do 31. 12. 2011, čímž došlo ke změně původně sjednaného obsahu pracovní smlouvy. K listině "Pracovní smlouva dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011 krajský soud uvedl, že jde o neplatný právní úkon podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ve spojení s § 18 zákoníku práce (ve znění účinném k datu daného úkonu), neboť jeho účelem bylo reagovat na výtky Úřadu práce České republiky (dále jen "úřad práce"), nikoliv uzavření nové pracovní smlouvy.

4. Uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud předsedou senátu v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než je stanoven v § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel - s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) - namítl porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že o jeho dovolání rozhodoval jen předseda senátu, ač nešlo o výjimku stanovenou v § 243f odst. 2 o. s. ř., přičemž vytknul dovolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nesrozumitelné, resp. nepřezkoumatelné, protože není zřejmé, z jakého důvodu podle § 237 až 239 o. s. ř. nebylo shledáno dovolání přípustným, a pokud dovolací soud uvedl, že byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., nelze z napadeného rozhodnutí zjistit, proč se dovolací soud takovým jiným dovolacím důvodem nezabýval.

6. Dle stěžovatele dovolací soud dále opomněl, že v dovolání učinil vícero námitek týkajících se právního posouzení, u něhož se měly soudy nižších stupňů odchýlit od praxe dovolacího soudu, přičemž některé z nich směřovaly i do porušení ústavně zakotvených práv a svobod a opíraly se o judikaturu Ústavního soudu. Proto bylo povinností dovolacího soudu, jak plyne z usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541), se těmito námitkami zabývat. Konstatování Nejvyššího soudu, že v dovolání jen polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, který shledal (výše uvedený) úkon neplatným pro nedostatek vážnosti vůle na jeho straně, prý nemá oporu v provedeném dokazování, neboť tento nedostatek nemohl odvolací soud zjistit, jestliže on jej netvrdil, a ani nebyl důkazy prokázán. Stěžovatel dále poukázal na to, že namítl i existenci tzv. opomenutých důkazů, na jejichž základě by bylo možné dospět k jiným skutkovým a následně právním závěrům, resp. při jejichž provedení by byl patrný jejich tzv. extrémní nesoulad s provedenými důkazy.

7. Jde-li o rozhodnutí soudů nižších stupňů, závěr o nedostatku vážnosti vůle uzavřené (a podepsané) "Pracovní smlouvy dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011 má být dle stěžovatele v rozporu s principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Současně stěžovatel poukázal na to, že v případě dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 29. 4. 2011 převzaly soudy argumentaci vedlejší účastnice o jeho antedataci (pozn.: stěžovatel nepochybně míní pracovní smlouvu nesoucí stejné datum), kterou on jako nezákonnou a nemravnou popíral, a namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně interpretovaly projevy vůle smluvních stran. Krajský soud se měl odklonit od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že při posuzování uvedených úkonů ("dodatků") upřednostnil tvrzenou vůli vedlejší účastnice před jazykovým vyjádřením, kdy tato vůle byla vyjádřena jednoznačně, takže nebylo namístě používat výkladová pravidla obsažená v § 35 občanského zákoníku, resp. bylo třeba respektovat zákonná ustanovení týkající se ochrany zaměstnance jako slabší strany a vykládat právní úkony v jeho prospěch, a dále bylo třeba upřednostnit výklad, který nezakládá neplatnost právních úkonů.

8. Závěr o nedostatku vůle stěžovatel označil za extrémně rozporný s provedeným dokazováním, přičemž uvedl, že daný úkon (míněna "Pracovní smlouva dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011) učinil vážně, s vědomím jeho závaznosti, o čemž má svědčit i to, že příslušnou listinu vedlejší účastnice předložila úřadu práce. K tomu dodal, že tento extrémní nesoulad je dovolacím důvodem, stejně jako procesní pochybení krajského soudu, které má spočívat v nesprávné aplikaci § 120 o. s. ř., spočívající v tom, že na něj nepřípustně přenesl břemeno tvrzení i důkazní břemeno o vážnosti projevené vůle vedlejší účastnice, která jako jediná tvrdila, že tento úkon neučinila vážně, přičemž takto nelze dle stěžovatelova názoru postupovat ani s použitím § 118a o. s. ř.

9. Stěžovatel také argumentoval tím, že ho vedlejší účastnice uvedla v omyl, když předstírala vážnou vůli při uzavírání pracovní smlouvy (míněna "Pracovní smlouva dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011), přičemž jeho vůle byla vážná, a proto nemůže být tato pracovní smlouva dle judikatury dovolacího soudu neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Dále pak měl být dle stěžovatele aplikován § 20 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011), a protože se neplatnosti nedovolával, bylo třeba výše uvedený úkon považovat za platný. Nadto měl soud, i když konstatoval neexistenci pracovního poměru, posuzovat jeho právní zájem na určení neplatnosti výpovědi s ohledem na to, za jaké situace byla učiněna (z důvodu závažného porušení pracovní kázně), resp. měl žalobě vyhovět, protože i nicotný úkon nutno považovat za úkon neplatný.

10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v odůvodnění soud neuvedl všechna skutková zjištění ani podstatnou část jeho přednesů, část důkazů nehodnotil, zejména těch, které se týkají listiny "Pracovní smlouva dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011, včetně listin vyhotovených při komunikaci mezi vedlejší účastnicí a úřadem práce, z nichž plyne nevěrohodnost svědka Lukáše Perglera, jakož i to, že pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou, nezabýval se vnitřními rozpory ve výpovědích jednatele Ing. Mgr. Oldřicha Haičmana a svědka Lukáše Perglera, a své rozhodnutí postavil na nezákonném postupu - antedataci pracovní smlouvy ze dne 29. 4. 2011. Jeho závěr, týkající se data vypracování dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 29. 4. 2011, je v rozporu s pravidly logiky, neboť nemohl být dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 13. 6. 2005, protože žádná taková smlouva neexistovala, přičemž si prý nelze představit, že jmenovací dekret prokuristy bude měněn dodatkem na pracovní smlouvu.

11. V další části stěžovatel vyjmenoval důkazy, s nimiž se krajský soud údajně nevypořádal, ač je v řízení provedl, resp. ač je on (stěžovatel) navrhl, a dále se podrobně vyjádřil ke konkrétním důkazům, a to k "Pracovní smlouvě dodatku č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011, k dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 29. 4. 2011, a také k výpovědi svědka Lukáše Perglera a výpovědi jednatele Ing. Mgr. Oldřicha Haičmana s tím, že jejich tvrzení jsou nepravdivá, přičemž vytkl soudu, že se nezabýval věrohodností těchto osob. Naopak jeho výpověď je prý konzistentní a provedené důkazy prokazují, že mezi ním a vedlejší účastnicí byl dne 1. 7. 2011 uzavřen dodatek k pracovní smlouvě, kterým se sjednává pracovní poměr na dobu určitou.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady), ty však zjištěny nebyly.

15. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel namítl porušení svého práva na zákonného soudce v důsledku toho, že o jeho dovolání měl rozhodovat senát, nikoliv předseda senátu, protože nešlo o případ uvedený v § 243f odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že dovolací soud považoval stěžovatelovo dovolání za vadné, protože se opíralo o jiný než zákonem stanovený důvod, a daný nedostatek bránil v pokračování řízení. Porušení daného ústavního práva se tedy odvíjí od výkladu citovaného ustanovení, přičemž stěžovatel jeho nesprávnost sice namítl, poukázal však jen na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 849/16, který se však netýkal stejné situace (dovolání bylo odmítnuto jako vadné z důvodu, že dovolatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř., přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že posouzení dané otázky představuje rozhodování o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto přísluší jen senátu), jinou (natož pak ústavněprávní) argumentaci v tomto ohledu nepředestřel, a tudíž Ústavní soud musel považovat danou námitku za neodůvodněnou.

16. Stěžovatel s odkazem na výše uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 vytkl dovolacímu soudu, že se (věcně) nezabýval jeho námitkami. K tomu Ústavní soud uvádí, že příslušná ustanovení občanského soudního řádu jistě nutno interpretovat a aplikovat ústavně konformním způsobem, nemůže však jít o výklad contra legem; obecně platí, že je na úvaze zákonodárce, zda stanoví, že dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek bude určeno jen k nápravě některých vad, a tudíž nutno také zohlednit, že podle současné právní úpravy se dovolací soud může zabývat pouze otázkami hmotného či procesního práva, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno (srov. § 237 o. s. ř.), a nikoliv tedy otázkami skutkovými, či procesními vadami, ledaže by byly splněny podmínky stanovené v § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo-li v dovolání (stejně jako v ústavní stížnosti) namítáno nesprávné posouzení věci, jež vycházelo z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, případně byly-li uplatněny jiné vady, než je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout, a to způsobem, kterým tak učinil.

17. Skutková otázka nemůže být předmětem dovolání, nicméně ve složitých případech není vyloučeno, že výklad toho, zda o ni jde, může mít ústavně právně vadné důsledky v případě, že by z vadného označení dovolacích námitek za skutkovou otázku nebyly vyvozeny právní konsekvence z toho plynoucí (viz blíže a podrobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/16). Proto Ústavní soud neodmítl napadení rozhodnutí soudů nižších instancí jako nepřípustné (jinak však viz již prakticky ustálenou judikaturu v tomto směru podle usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), nýbrž posoudil, zda k takové situaci nemohlo dojít (obdobně viz usnesení ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3443/15). S ohledem na právě uvedené a zásadu hospodárnosti řízení, jakož i zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů, považuje v dané věci Ústavní soud postup Nejvyššího soudu za ústavně konformní. Zároveň z této skutečnosti nemohl Ústavní soud dovodit negativní konsekvence v otázce přípustnosti ústavní stížnosti, tedy vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje, nicméně s ohledem na výše uvedené konstatuje, že v této části (směřující proti usnesení Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

18. Ústavní stížností napadené rozsudky městského a krajského soudu se zabývaly otázkou, zda mezi účastníky řízení byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou či neurčitou, konkrétně zda byla mezi nimi platně uzavřena pracovní smlouva datovaná dnem 29. 4. 2011 (druh práce ekonom, místo výkonu práce Brno, od 2. 5. 2011 na dobu určitou do 31. 12. 2011) anebo "Pracovní smlouva dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011 (druh práce THP, místo výkonu práce chráněná dílna Znojmo a třída Kpt. Jaroše 9, Brno, den nástupu do zaměstnání 1. 7. 2011, na dobu neurčitou).

19. Na základě provedeného dokazování soudy zjistily, že ve druhém případě citovaná listina byla vyhotovena za jiným účelem, než bylo sjednání pracovního poměru (vyhovění požadavkům úřadu práce po provedené kontrole), a proto šlo o neplatný úkon podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti pak primárně vyjadřuje nesouhlas s daným skutkovým závěrem, přičemž předestírá svou vlastní skutkovou verzi, že (ve stručnosti) listina označená jako "Pracovní smlouva dodatek č. 2/2010" odráží vážnou vůli smluvních stran, event. jeho vážnou vůli uzavřít novou pracovní smlouvu, resp. změnit pracovní smlouvu ze dne 29. 4. 2011.

20. Soudy se touto otázkou zabývaly, přičemž srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodnily, proč této verzi nepřisvědčily; nevyšly přitom pouze z výpovědí svědka Lukáše Perglera a účastnické výpovědi vedlejší účastnice (jednatele Ing. Mgr. Oldřicha Haičmana), jejichž věrohodnost stěžovatel zpochybňuje, ale i z účastnické výpovědi samotného stěžovatele, resp. z vývoje jeho skutkových tvrzení v průběhu řízení, a mj. také z postoje účastníků řízení, jak plynou z jejich vzájemné korespondence. Skutková verze tak, jak byla ustálena obecnými soudy, se z věcného hlediska jeví minimálně jako více pravděpodobná než ta, jež byla předestřena stěžovatelem, nicméně z hlediska ústavnosti je podstatné pouze to, že provedené důkazy s ní nejsou ve zcela zjevném (tzv. extrémním) rozporu.

21. Stěžovatel sice v této souvislosti upozornil na pochybení v logické úvaze krajského soudu, která se měla týkat dodatku č. 1 ze dne 29. 4. 2011. Uvedený soud však v prvé řadě nekonstatoval, že by šlo o dodatek k pracovní smlouvě ze dne 13. 6. 2005 (toto datum nese dekret, kterým byl stěžovatel jmenován prokuristou), ale k příloze k tomuto jmenování ze dne 23. 3. 2006, jež měla zakládat pracovní poměr. Dále pak vysvětlil, proč jej účastníci uzavřeli a proč následně uzavřeli pracovní smlouvu nesoucí stejné datum 29. 4. 2010. Uvedl-li stěžovatel, že mu při výkonu funkce prokuristy vznikl pracovní poměr, protože vykonával práci i jako zaměstnanec, z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že tato skutečnost žádný význam nemá, protože i uvedený soud vyšel z toho, že stěžovateli vznikl platně pracovní poměr, byť na základě uvedeného dodatku č. 1, protože měl náležitosti pracovní smlouvy.

22. Stěžovatel namítl také, že tzv. důkazní řízení je zatíženo vadou spočívající v "opomenutí" některých provedených důkazů či důkazních návrhů. Dle názoru Ústavního soudu není z hlediska řádného procesu nezbytné, aby se obecné soudy vždy výslovně a podrobně vyjadřovaly ke každému jednotlivému provedenému důkazu, resp. důkaznímu návrhu, jejich reakce musí odpovídat významu toho kterého důkazu z hlediska právně relevantního předmětu dokazování, přičemž je nezbytné, aby z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo možné (alespoň) vyvodit, jak byly provedené důkazy zhodnoceny, případně proč nebylo důkazním návrhům vyhověno. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítl, že s ohledem na údajně opomenuté důkazy by bylo možné dospět k jiným skutkovým závěrům, co do obsahu však jde o obsáhlou polemiku s hodnocením jednotlivých důkazů, jak bylo provedeno soudy nižších stupňů, a pokud zmiňuje nějaké důkazy jako údajně opomenuté, pak listinou "Pracovní smlouva dodatek č. 2/2010" se soudy zabývaly, zabývaly se také postupem úřadu práce a jednáním účastníků řízení v souvislosti s ním. Je také zřejmé, proč důkazy ohledně otázky, zda výpověď byla vedlejší účastnicí dána důvodně, resp. platně, nepovažovaly za relevantní.

23. Další stěžovatelova námitka spočívá v tom, že krajský soud na něj nepřípustně přenesl důkazní břemeno ohledně vážnosti vůle uzavření "Pracovní smlouvy dodatku č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011. Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, na jakém svém procesním právu, jež je stěžovateli ústavně zaručeno, měl být zkrácen. Krajský soud stěžovateli v řízení umožnil, aby se vyjádřil k okolnostem uzavření této smlouvy (a tedy i k otázce vážnosti vůle smluvních stran) a případně ke svým tvrzením navrhl důkazy, následně pak žalobu zamítl, a to (potažmo) z toho důvodu, že v řízení bylo prokázáno tvrzení vedlejší účastnice, co bylo skutečným účelem daného úkonu, a naopak vyvráceno tvrzení stěžovatele, opírající se o uvedenou listinu, tedy že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. K "přenesení" důkazního břemene tedy nedošlo.

24. Za výše popsané situace je nutno odmítnout jako bezpředmětné námitky, které směřují proti právnímu posouzení věci ze strany soudů nižších stupňů, jestliže vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak byl jimi konstatován, jako je např. námitka vadné interpretace a aplikace § 37 odst. 1 občanského zákoníku či § 20 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011, další stěžovatelovy námitky, jejichž podstatou je, že obecné soudy nerespektovaly základní principy výkladu právních úkonů, nejsou relevantní i proto, že v souzené věci nešlo o výklad obsahu daného úkonu.

25. Stěžovatel dále namítl, že mělo být jeho žalobě vyhověno, přičemž argumentoval tím, že mu byla výpověď dána pro porušení pracovní kázně nedůvodně, a proto na požadovaném určení neplatnosti výpovědi má právní zájem. Dále pak uvedl, že i kdyby šlo o nicotný úkon z důvodu, že pracovní poměr skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán, měly obecné soudy konstatovat neplatnost výpovědi, protože právní úprava mezi neplatností a nicotností nerozlišovala. Ani v tomto ohledu Ústavní soud stěžovateli nemohl přisvědčit, neboť otázka důvodů výpovědi, jak již uvedl městský soud, je s ohledem na výše uvedený závěr, že pracovní poměr skončil uplynutím doby, bez významu. Ústavní soud nemůže obecným soudům nic vytknout, jestliže žalobu zamítly, ani z pohledu druhého argumentu, neboť právní teorie i soudní praxe to, zda výpověď je neplatným či zdánlivým právním jednáním, z procesního hlediska rozlišuje (viz Bělina, M., Drápal, L., a kol.: Zákoník práce, Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2015, s. 464-474), a žádný argument, proč by daný postup nemohl z hlediska ústavnosti obstát, v ústavní stížnosti uveden není.

26. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.