III. ÚS 1096/11
III.ÚS 1096/11 ze dne 26. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Radkem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 60 Co 422/2010 a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 6. 2010 sp. zn. 26 Nc 208/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu, se podává, že žalobou podanou dne 11. 8. 2003 se právní předchůdkyně stěžovatele - společnost I.F.B. a. s. - domáhala jakožto zástavní věřitel nařízení prodeje v žalobě specifikovaných nemovitostí, jež byly zatíženy zástavním právem zřízeným při poskytnutých peněžních úvěrech (stěžovatel vstoupil na místo původního žalobce z titulu procesního nástupnictví při singulární sukcesi). Ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud ve Zlíně žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení § 151f obč. zák. (ve znění účinném do 31. 8. 1998) nemohl zástavní věřitel navrhovat soudní prodej zástavy, nýbrž musel podat zvláštní žalobu na plnění. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ústavní stížností taktéž napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil (změnil pouze výroky týkající se náhrady nákladů řízení).

Obecné soudy dle názoru stěžovatele, vyjádřeného v ústavní stížnosti, v dané věci aplikovaly a interpretovaly rozhodné normy občanského zákoníku (ustanovení § 165 odst. 1 a § 165a odst. 1) a občanského soudního řádu (ustanovení § 1, § 2, § 3, § 5, § 6, § 42 odst. 4, § 79 odst. 1 a § 100 odst. 1) natolik nesprávně, že jejich pochybení dosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatel v prvé řadě vytýká obecným soudům - jmenovitě Okresnímu soudu ve Zlíně - nepřiměřenou délku řízení, což vystupuje do popředí i tím, že předmětná žaloba nebyla "de facto" ani meritorně projednána. Nedostalo se mu ani řádného poučení (ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2087/08), neboť nebyl soudem první instance na (údajné) vady podání upozorněn, přestože o poučení výslovně žádal. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 909/2003 se pak stěžovatel domnívá, že jeho žaloba neměla být zamítnuta, neboť z jejího petitu jednoznačně vyplýval požadavek na realizaci zástavního práva, a tedy z ní bylo ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. zřejmé, co sleduje a čeho se domáhá; obecné soudy proto mohly a měly podanou žalobu projednat v intencích ustanovení § 200y a násl. o. s. ř. (v této souvislosti polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že by se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu). Pokud by přitom dle ustanovení § 200y a násl. o. s. ř. nepostupovaly, nic jim dle stěžovatele nebránilo, aby "upravily" žalobní petit v souladu s ustanovením § 151f odst. 1 obč. zák., jak o to požádal při jednání dne 31. 5. 2010 (a jak učinil - dokonce bez návrhu - Okresní soud v Uherském Hradišti ve věci vedené pod sp. zn. 5 Nc 1856/2005; s upozorněním na tyto možnosti se obecné soudy řádně nevypořádaly, neboť pouhý odkaz na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu "není dostatečný").

Z těchto důvodů považuje stěžovatel ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů za přepjatě formalistická, popírající podstatu a smysl institutu zástavního práva; napadená rozhodnutí jsou proto nepředvídatelná a porušují tzv. princip legitimního očekávání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů - což je ostatně stěžovateli údajně známo - a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že právě tak je tomu v dané věci.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti ve své podstatě dovolává pouze těch ustanovení ústavního pořádku České republiky, jež garantují právo každého (účastníka řízení) na spravedlivý proces.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se nenaznačuje, že neměl možnost využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. Rozhodnutí, byť jemu nepříznivá, byla řádně, v souladu s procesními předpisy, odůvodněna.

To je v zásadě vše, co je možno z práva na spravedlivý proces pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Ani kolizi s principy stěžovatelem dovolávaného spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci nepředstavují pouhé "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Nic takového však v posuzované věci dovodit nelze.

Stěžovatel ústavní stížností pokračuje v polemice s obecnými soudy, přičemž předloženou argumentací setrvává - přestože je přesvědčen o opaku - toliko v rovině práva podústavního. Obecné soudy se se všemi stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesenými námitkami řádně vypořádaly, pročež je možno na ústavně konformní odůvodnění jejich rozhodnutí v úplnosti odkázat.

Pouze ve stručnosti, a nad výše vymezený rozhodný rámec, se sluší zaznamenat následující.

Pakliže stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nebyl soudem poučen o vadách jeho podání, přestože o toto poučení při jednání výslovně žádal, zjevně přehlíží, že žaloba nebyla odmítnuta pro své vady, nýbrž proto, že jejímu (což jest zdůraznit) formálně perfektnímu petitu nebylo možno - z důvodů spočívajících v právu hmotném - meritorně vyhovět. Prostor pro postup dle ustanovení § 43 o. s. ř. zde tudíž zjevně nebyl, a stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 909/2003 je nepřípadný (stejně jako argument rozhodnutím okresního soudu v Uherském Hradišti).

Z ústavněprávního hlediska není možno nalézacímu soudu efektivně vytýkat ani tvrzené porušení poučovací povinnosti, pakliže stěžovatel poté, co mu z vyjádření žalovaných muselo být zřejmé, že jím formulovaný petit je dle odkazované (a konstantní) judikatury Nejvyššího soudu neuplatnitelný, se odvolal na postup jiného okresního soudu, čímž dal najevo, že na petitu své žaloby přesto trvá. Se stěžovatelovým tvrzením, že obecné soudy mohly postupovat dle ustanovení § 200y a násl. o. s. ř., se identifikovat nelze (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1557).

Z hlediska principů ústavněprávního přezkumu je namístě dále zdůraznit, že z ústavní stížnosti nevyplývá, jaké konkrétní (další) základní právo mělo být případným porušením práva na spravedlivý proces zasaženo; stěžovatel neuvádí žádné okolnosti, jež by mu v realizaci uplatněného zástavního práva bránily, a z vyjádření žalovaných (č.l. 135 procesního spisu) se nadto podává (a stěžovatel to v ústavní stížnosti nerozporuje), že se této realizace, tentokrát již řádně, v souladu s právem hmotným, domáhal v řízení vedeném nalézacím soudem pod sp. zn. 40 C 160/2008. Obtížně lze pak dovodit existenci újmy, jež by dosahovala intenzity, v jejímž důsledku by bylo možno indikovat porušení ústavně garantovaného práva.

Stěžovateli lze přisvědčit pouze ohledně jím tvrzených průtahů v řízení, jež však bez dalšího vliv na ústavní konformitu napadených usnesení nemají.

Z těchto důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu shora citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.