III. ÚS 1092/10
III.ÚS 1092/10 ze dne 4. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky H. B., zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Škroupova 1114/4, 702 00 Ostrava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009 č. j. 33 Cdo 2878/2008-152, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto její dovolání směřující do rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2008 sp. zn. 51 Co 554/2007. Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva svobod.

Mělo se tak stát v důsledku toho, že (stručně shrnuto) zajišťovací převod práva ve smyslu § 553 občanského zákoníku je vztahem akcesorickým (podmíněným a vázaným vztahem k existenci hlavního závazkového vztahu); tudíž, pokud - jak tvrdí stěžovatelka - v jejím případě hlavní (závazkový) právní vztah (z úvěrové smlouvy) zanikl, nebyla povinna poskytnout plnění vyplývající ze závazkového vztahu akcesorického. V rámci svých stížnostních bodů poukázala dále na to, že dovolací soud, který se měl "v prvé řadě zabývat otázkou platnosti samotné úvěrové smlouvy", "o této dovolací námitce navrhovatele již nepojednal". Z těchto důvodů se stěžovatelka následně domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozhodnutí zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení ústavních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal.

Nejvyšší soud v odůvodnění předmětného rozsudku, rovněž s odkazem na svoji judikaturu a její relevantní obsahovou citací přiměřeně vyložil, proč převod vlastnického práva k nemovitostem podložený ustanovením § 553 občanského zákoníku zajišťuje i pohledávku na vrácení nesplaceného úvěru s příslušenstvím poté, co byla smlouva o úvěru zrušena.

Jeho interpretace není výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); když naopak, jak již řečeno, na tento výklad ve své judikatuře Nejvyšší soud i příkladmo poukázal.

K tvrzení stěžovatelky, že se odvolací soud "nevypořádal" s otázkou platnosti smlouvy o úvěru, potom Nejvyšší soud uvedl, že namítá prostřednictvím důvodu obsaženého v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vadu řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř). Konstatoval, že touto vadou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu netrpí, jelikož vyložil, proč pokládá smlouvu o úvěru za platný právní úkon.

Stěžovatelka konkrétní ústavně právní argumentaci ve vztahu k této její námitce obsažené v ústavní stížnosti pod aspektem odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu neuplatnila.

Jakkoli opakovaně ve své dosavadní judikatuře Ústavní soud výslovně zdůraznil, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Toto břemeno tvrzení stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem v daném rozsahu neunesla.

Jelikož svou oponenturou neprokázala zásah do jejích ústavně zaručených práv, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2010

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.