III. ÚS 109/08
III.ÚS 109/08 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. M., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Sukova 1307, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. listopadu 2007 sp. zn. 7 Tdo 1189/2007, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007 sp. zn. 7 To 214/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. března 2007 sp. zn. 6 T 62/2006, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 8, článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2007 uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil uhradit dlužné výživné a řádně hradit běžné výživné.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání do výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 13. 6. 2007 odvolání stěžovatele podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel v uvedené trestní věci podal ještě dovolání, které opíral o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. 8 Tdo 1189/2007 odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Dle skutkových zjištění nalézacího soudu spáchal stěžovatel trestný čin dle § 213 odst. 1 tr. zák. tím, že v době od 1. 11. 2004 do prosince 2005 včetně v Praze 4 ani jinde řádně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna P. M., ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 0 P 129/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 29 Co 417/2003, jenž nabyl právní moci dne 27. 1. 2004, byla jeho povinnost hradit výživné na nezletilého syna konkretizována tak, že má být hrazena ve výši 8.000,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky M. M. Dle výroku o vině rozsudku obvodního soudu byl stěžovatel v období od listopadu 2004 do prosince 2005 s ohledem na své výdělkové možnosti a majetkové poměry schopen plnit svou vyživovací povinnost ve výši nejméně 3.000,- Kč měsíčně, přičemž od listopadu 2004 do prosince 2005 včetně v každém měsíci uhradil vždy pouze 500,- Kč a na výživném tak za shora uvedené období dluží nejméně 35.000,- Kč.

Citovanému rozsudku prvoinstančního soudu předcházel v téže věci trestní příkaz ze dne 31. 8. 2006, jímž byl stěžovatel rovněž uznán vinným trestným činem dle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na dobu 15 měsíců s omezením spočívajícím ve zkušební době dle svých sil uhradit dlužné výživné a hradit běžné výživné.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel nejprve uvedl řadu námitek skutkového rázu; podle svých tvrzení byl odsouzen za skutek, který se nestal, neboť výživné na syna nebyl s to platit z toho důvodu, že veškerý jeho majetek protiprávně získala do dispozice a zadržuje jeho bývalá manželka. V druhé části ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že mu byl bez náležitého odůvodnění citovaným rozsudkem uložen přísnější trest než v původním trestním příkazu. Skutečnost, že "zvýšení trestu" oproti trestu uloženému posléze zrušeným trestním příkazem nebylo obecným soudem nijak odůvodněno, považuje stěžovatel za výraz svévole a porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu, podle nějž uvedenou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 tr. řádu.

Stěžovatel kromě citovaného návrhu zaslal Ústavnímu soudu mimo zákonné zastoupení ještě řadu přípisů a listin jako "doplnění" ústavní stížnosti. K těmto částem podání stěžovatele však Ústavní soud nemohl přihlížet, neboť by šlo o obcházení ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 141/97, popř. III. ÚS 2652/08, dostupná v databázi NALUS).

II. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla stručná a odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Předseda senátu dovolacího soudu ve svém vyjádření poukázal na to, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou opakováním obhajoby stěžovatele uplatněné v trestním řízení a pouze odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/2000. Vzhledem k tomu, že stručná vyjádření účastníků zjevně neobsahovala žádné nové argumenty nad rámec napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné zasílat je stěžovateli k replice.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR]. Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (self-restraint, viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a mnohá další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).

V projednávané věci je první část argumentace stěžovatele tvořena ryzí důkazní polemikou, jež staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež mu s ohledem na výše vyslovené zásady nepřísluší. V projednávané věci je navíc vhodné připomenout, že otázkou vyživovací povinnosti stěžovatele k nezl. P. M. se Ústavní soud již podrobně zabýval v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 1679/08, jímž jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 11. 2006, č. j. 0 P 129/2003-530 a navazujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud jde o otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 213 odst. 1 tr. zák. jednáním stěžovatele, popsaným ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, str. 6 až 7.

S právním názorem Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje i pokud jde o otázku naplnění důvodů dovolání dle § 265b odst. 1 tr. řádu. Je zřejmé, že argumentace stěžovatele se týká odůvodnění rozhodnutí o trestu uloženém zcela v zákonných mezích, nikoli uložení trestu nepřípustného druhu či výměry ve smyslu ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, natož nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V rovině ústavněprávního přezkumu Ústavní soud považuje za zásadní, že stěžovatel sám v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí a nikterak nesporuje skutečnost, na niž poukázal dovolací soud, že totiž napadený rozsudek nalézacího soudu byl vydán po rozsáhlém doplnění dokazování v hlavním líčení; nalézací soud tak vycházel z nových skutkových zjištění, v době vydání trestního příkazu neznámých (viz podrobnou argumentaci na str. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V projednávané věci jde tudíž o případ podstatně odlišný od situace, kterou Ústavní soud řešil v nálezu pod sp. zn. II. ÚS 213/2000, kdy obecný soud při vydání obou typů rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění totožných, kdy téže skutkové konstelaci byla v různých fázích trestního řízení přikládána bez rozumného vysvětlení rozdílná váha pro rozhodnutí o druhu a výši trestu. V projednávané věci však námitky stěžovatele představují pouze nesouhlas s tím, že obecný soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku nijak nezohlednil mírnější trest uložený prve trestním příkazem. Takový postup však sám o sobě nepředstavuje zásah do základních práv stěžovatele, jak Ústavní soud konstatoval např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 39/09, na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.

Protože v projednávaném případě nebylo porušení základních práv stěžovatele zjištěno, byla ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný, jejž byl Ústavní soud nucen podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.