III. ÚS 108/05
III.ÚS 108/05 ze dne 29. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem Čajkovského 8, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 18 Co 249/2004, v části týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Ing. P. V., správce úpadce Vodní stavby, a. s., se sídlem Dobronická 1256, Praha 4, IČ 45273375, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, v části týkající se náhrady nákladů řízení, neboť jím mělo být porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2002 sp. zn. 19 C 56/2001 tak, že byla zamítnuta žaloba Ing. P. V., správce úpadce Vodní stavby, a. s., se sídlem Dobronická 1256, Praha 4, směřující proti stěžovateli o zaplacení 177.385,70,- Kč, a současně bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Žalobce (nyní vedlejší účastník) se předmětnou žalobou domáhal zaplacení výše uvedené částky jako smluvní pokuty, k níž mu měl vzniknout nárok na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi ním a stěžovatelem. Soud prvního stupně této žalobě vyhověl a rovněž přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 18 Co 249/2004 změnil rozsudek nalézacího soudu způsobem shora uvedeným. Odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího dospěl k závěru, že vedlejší účastník není ve věci aktivně legitimován, neboť pohledávku, jejímž je smluvní pokuta příslušenstvím, postoupil třetímu subjektu. Současně s tím odvolací soud rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani náhrada nákladů odvolacího řízení, a to s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. Za důvod hodný zvláštního zřetele považoval soud skutečnost, že původně vedlejšímu účastníkovi nárok na smluvní pokutu skutečně vznikl (což podle odvolacího soudu vyplynulo i z výsledku jiného pravomocně skončeného řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 2/97). K zániku tohoto nároku pak došlo nikoliv tím, že by stěžovatel svoji povinnost zaplatit splnil, ale v důsledku nesprávného právního názoru vedlejšího účastníka na možnost oddělení nároku na smluvní pokutu od postoupené pohledávky.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že takový výklad § 150 o. s. ř. vybočuje z mezí ústavně konformního posouzení splnění předpokladů pro použití tohoto ustanovení. Jako protiústavní je podle stěžovatele třeba hodnotit závěr soudu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou dány v situaci, kdy žalobce (zastoupený advokátkou) nesprávně posoudí otázku své aktivní legitimace ve věci a je z toho důvodu ve sporu neúspěšný. Stěžovatel odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04, podle kterého "pokud obecný soud shledá takové okolnosti, je třeba, aby se ústavně konformním způsobem vypořádal s jejich dopadem do sféry povinnosti účastníka řízení k náhradě nákladů řízení". Stěžovatel je proto toho názoru, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který byl k ústavní stížnosti stěžovatelem přiložen, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na úvod podotýká, že skutkově totožné případy téhož stěžovatele posuzoval již ve svých rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 107/05, sp. zn. II. ÚS 107/05 a sp. zn. II. ÚS 108/05, přičemž v nyní projednávané věci neshledal důvod se odchýlit od závěrů v nich vyjádřených.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02).

V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Odvolací soud se rovněž zabýval skutečností, jakým způsobem by se eventuelní přiznání náhrady nákladů řízení nepřípustně a nespravedlivě dotýkalo právní sféry vedlejšího účastníka. Ústavní soud se s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.