III. ÚS 1077/13
III.ÚS 1077/13 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. H., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 č. j. 4 Tdo 1482/2012-35, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012 č. j. 9 To 15/2012-411 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011 č. j. 95 T 172/2010-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu vyplývá, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 197a odst. 1 tr. zákona za užití § 53 odst. 2 písm. a) tr. zákona k peněžitému trestu ve výměře 50 000 Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.

Odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, Krajský soud v Brně podle § 256 tr. řádu zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy svá skutková zjištění založily pouze na nepřímých důkazech, které jsou "neúplné a navzájem si odporují", přičemž "o jejich věrohodnosti, často i samotné existenci lze důvodně pochybovat".

Nejvyššímu soudu vytýká, že neaplikoval ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ústavně konformním způsobem odpovídajícím nosným důvodům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004, neboť nedocenil, že předmětnému dovolacímu důvodu byl subsumovatelný též extrémní nesoulad, který v jeho věci nastal mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právním posouzením.

K doložení tohoto rozporu stěžovatel uvádí, že obecné soudy přiřadily IP adresy XXX a YYY jeho domácímu počítači, z nějž měl odesílat "výhružné e-maily", ačkoli "nic takového nebylo v relevantním období prokázáno". Rozhodnutí soudů nejsou dostatečně podložena příslušnými údaji společností Telefónica Czech Republic, a. s. ani Seznam.cz a. s., a obecné soudy se též nevypořádaly se zjištěním Útvaru zvláštních činností Policie ČR, podle něhož IP adresa YYY patřila Miroslavu Valáškovi z D., přičemž v této obci se poškozený "velmi aktivně angažoval podporou protinacistického odboje". Soudy přehlédly, že IP adresa XXX byla tzv. dynamická a v době, kdy docházelo k odesílání e-mailů, mohla být přidělena jinému účastníkovi.

Soudní znalec Mgr. Pavlík a obecné soudy též nevěnovali adekvátní pozornost možnosti zneužití stěžovatelova domácího počítače prostřednictvím jeho pracovního počítače, který byl prokazatelně (podle sdělení Ústavu výpočetní techniky Masarykovy univerzity ze dne 25. 6. 2009 i vyjádření znalce Jiřího Nápravníka pro Policii ČR ze dne 2. 6. 2010) "nezaheslovaný" a přístupný všem členům katedry (o čemž existovala "všeobecná povědomost") pomocí aktivované aplikace "Vzdálená plocha" či jiného programu.

Stěžovatel dále upozorňuje, že domácí počítač nebyl v trestním řízení zajištěn a otisk jeho počítače na pracovišti nebyl protokolován, ani nedošlo k provedení kontrolního součtu dat, z nějž by bylo možné ověřit, zda data nebyla dodatečně upravena. Otisky jeho pracovních počítačů a poškozeného nejsou součástí spisu či přílohou posudku znalce Mgr. Pavlíka, čímž bylo nepřípustně omezeno právo na obhajobu (též s využitím posudku Mgr. Ludmy), vycházející z argumentu nedostatku autenticity předmětných dat.

Stěžovatel rovněž dovozuje, že nebyl zjištěn motiv, jímž by mohl být veden k páchání předmětné trestné činnosti, a upozorňuje na další možné verze, v nichž skutky připisuje samotnému poškozenému či neztotožněným osobám reagujícím na veřejné aktivity poškozeného v obci D. a jeho angažovanost v otázkách restituce konfiskovaného majetku někdejšímu šlechtickému rodu Salmů či usilujících diskreditovat Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity nebo přímo jeho samotného.

Závěrem stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že podle psychologického posudku vyhotoveného PhDr. Mezníkem (na objednávku poškozeného) jsou dominujícími rysy autora výhružných e-mailů "škodolibost, zbabělost, závist a agresivita", zatímco vyslechnutí svědci působící na Katedře filozofie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (R. Brázda, J. Zouhar, Z. Jastrzembská a H. Holmanová) jej charakterizovali coby osobnost "čestnou a přímou".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých, se patří předznamenat, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích § 2 odst. 5 tr. řádu postačující.

Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním (stěžovatelova obrana je založena na jiných okolnostech jednání a chování vůči poškozenému), stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.

Neobstojí ani výhrady týkající se IP adres, přičemž v podrobnostech se patří odkázat stěžovatele na argumentaci obsaženou na str. 4 a 6 ústavní stížností napadeného usnesení odvolacího soudu, a to včetně závěru ohledně "propojení inkriminovaných tří e-mailových schránek společně se čtyřmi IP adresami souvisejícími vždy a jenom s obžalovaným". Zde se též uvádí, že Miroslavu Valáškovi byla IP adresa YYY přidělena až několik měsíců po skončení projednávané trestné činnosti.

Obecné soudy se adekvátně zabývaly též možností neoprávněného "vzdáleného přístupu" k "domácímu" počítači stěžovatele z jeho počítače "pracovního" (resp. "padělání IP adresy"). Stojí za zmínku, že podle výpovědi prof. PhDr. Jana Zouhara, CSc. "není možné" se od 21:00 zdržovat na pracovištích Filozofické fakulty MU, což zajišťuje též bezpečnostní služba (procesní spis, č. l. 315); některé z e-mailů přitom byly odeslány až v nočních hodinách. Rozhodující soudy obracely přiměřenou pozornost i k dalším technickým možnostem neautorizovaného přístupu k "domácímu" počítači stěžovatele.

Je též akceptovatelný závěr obecných soudů, že stěžovatelovy úvahy ohledně možné manipulace s otiskem "pracovního" počítače představují jen teoretickou aobecnou konstrukci, a bez ústavněprávní relevance - vzhledem k výše konstatovanému - pak zůstává, že v řízení nebyly zajištěny některé z dosažitelných důkazů.

Patří se připomenout, že obecné soudy vzaly v potaz obsahovou stránku e-mailové korespondence zahrnující detailní informace z osobního a profesního života poškozeného s tím, že předmětné údaje byly jen obtížně k získání v prostředí mimo společné pracoviště.

Rozhodného ústavněprávního významu nemá ani okolnost, že v řízení před obecnými soudy nebyly objasněny pohnutky stěžovatele ke spáchání trestného činu, za nějž byl odsouzen, resp. rozpor mezi psychologickým profilem (neztotožněného) pachatele, který vyhotovil PhDr. Mezník, a výpověďmi kolegů stěžovatele ohledně jeho osobních vlastností.

Úvahy poukazující na další skutkové verze, vznáší stěžovatel coby pouhé nepodložené spekulace, bez adekvátní konkretizace důvodů, z nichž by bylo možné přesvědčivě dovodit, že by tyto výhrady mohly mít objektivně průmět do obsahu skutkových závěrů, které obecné soudy přijaly.

Na základě řečeného a jeho shrnutím tedy nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.