III. ÚS 107/05
III.ÚS 107/05 ze dne 15. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 107/05

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem v Praze 3, Čajkovského 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, čj. 18 Co 253/2004-113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 25. 2. 2005 napadl stěžovatel ve výrocích, jimiž stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, čj. 18 Co 253/2004-113, s tím, že uvedené rozhodnutí porušuje jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 1. 2002, čj. 19 C 57/2000-51, tak, že se žaloba, aby stěžovatel byl povinen zaplatit žalobci Ing. P. V., správci úpadce Vodní stavby, a. s., částku 89 040,- Kč s příslušenstvím, zamítá, a že se stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává; dále jím bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud své zamítavé rozhodnutí, jde-li o věc samu, zdůvodnil tím, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován; pokud jde o náhradu nákladů řízení, postupoval soud podle § 224 odst. 2 a § 150 o. s. ř., přičemž za důvod zvláštního zřetele hodný, pro který nebylo stěžovateli právo na náhradu nákladů přiznáno, považoval soud skutečnost, že dle pravomocných výsledků řízení, vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 2/97, nárok žalobce na smluvní pokutu skutečně vznikl a k zániku tohoto nároku nedošlo tím, že by stěžovatel svoji povinnost splnil, ale pro nesprávný právní názor žalobce na možnost oddělení nároku na smluvní pokutu od postoupené pohledávky.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je nesprávné a protiústavní, pokud soud za důvody zvláštního zřetele hodné považuje situaci, že žalobce zastoupený advokátkou nesprávně posoudí otázku své aktivní legitimace. Pokud již však k takovému závěru dospěl, bylo jeho povinností odůvodnit, jakým způsobem by povinnost k náhradě nákladů řízení, uložená neúspěšnému žalobci, zasáhla do jeho práva na soudní ochranu, jak má vyplývat z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti argumentuje tím, že aplikace předmětného názoru městského soudu by vedla k tomu, že by nebylo možno přiznat náklady řízení proti neúspěšnému žalobci v každém případě, kdy žalobce "pouze" nesprávně zhodnotil otázku své aktivní legitimace. Dále poukazuje na to, že napadený rozsudek nelze hodnotit jako překvapivé rozhodnutí ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 220/04, neboť skutkový stav věci byl žalobci znám, námitka nedostatku aktivní legitimace byla vznesena i v odvolání a žalobce jemu známou situaci nesprávně zhodnotil po právní stránce. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v části, týkající se náhrady nákladů řízení, zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavní soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jíž chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

V posuzované věci nic eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nenasvědčuje. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatuje, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.

Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají obecnému soudu porušení ustanovení § 150 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).

Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom patrné, z jakých důvodů obecný soud takto postupoval a Ústavnímu soudu se nejeví ani, že by tyto důvody bylo možno označit za evidentně nepatřičné, neboť k soudnímu řízení by vůbec nedošlo, pokud by stěžovatel řádně uhradil svůj dluh vůči žalobci. Dovolává-li se tedy stěžovatel nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 350/04 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 34, č. 130), v posuzované věci je zřejmé, že rozhodování obecného soudu prvkem libovůle zatíženo není. Jestliže stěžovatel varuje před vznikem situace, že nebude možno přiznat náklady řízení, když žalobce nesprávně zhodnotí otázku své aktivní legitimace, nelze si nevšimnout, že přehlíží skutečnost, že důvodem postupu soudu byly zvláštní okolnosti případu, jimiž byla existence pravomocného rozhodnutí o nároku žalobce vůči stěžovateli.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.