III. ÚS 106/05
III.ÚS 106/05 ze dne 2. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského, v právní věci stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem, AK Čajkovského 8, Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. 18 Co 256/2004 v části týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2004 (18 Co 256/2004-105), kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. ledna 2002 (19 C 23/2001-41). Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba směřující proti stěžovateli o zaplacení částky 37.380,- Kč s příslušenstvím a současně bylo rozhodnuto, že stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.").

Žalobce Ing. P. V., správce úpadce Vodní stavby a.s. (nyní vedlejší účastník) se předmětnou žalobou domáhal zaplacení výše uvedené částky jako smluvní pokuty, k níž mu měl vzniknout nárok na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. Soud prvního stupně této žalobě vyhověl a rovněž přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli. Na základě odvolání stěžovatele změnil rozsudek nalézacího soudu Městský soud v Praze tak, jak uvedeno shora. Odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího dospěl k závěru, že vedlejší účastník není ve věci aktivně legitimovaný, když pohledávku, jejímž je smluvní pokuta příslušenstvím, postoupil třetímu subjektu. Současně s tím odvolací soud rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani náhrada nákladů odvolacího řízení, a to odkazem na ust. § 150 o.s.ř. Za důvod hodný zvláštního zřetele považoval skutečnost, že původně vedlejšímu účastníkovi nárok na smluvní pokutu skutečně vznikl (což podle odvolacího soudu vyplynulo i z výsledku jiného pravomocně skončeného řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 2/97). K zániku tohoto nároku pak došlo nikoliv tím, že by stěžovatel svoji povinnost zaplatit splnil, ale v důsledku nesprávného právního názoru vedlejšího účastníka na možnost oddělení nároku na smluvní pokutu od postoupené pohledávky.

Stěžovatel se domnívá, že takový výklad a aplikace § 150 o.s.ř. vybočuje z mezí ústavně konformního posouzení splnění předpokladů pro použití tohoto ustanovení. Jako protiústavní je podle stěžovatele třeba hodnotit rozhodnutí soudu, které za důvody hodné zvláštního zřetele považuje situaci, kdy žalobce (zastoupený advokátkou) nesprávně posoudí otázku své aktivní legitimace ve věci a je z toho důvodu ve sporu neúspěšný. Stěžovatel odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04, podle kterého "pokud obecný soud shledá takové okolnosti, je třeba, aby se ústavně konformním způsobem vypořádal s jejich dopadem do sféry povinnosti účastníka řízení k náhradě nákladů řízení". Stěžovatel je proto toho názoru, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil ty výroky rozsudku, které se týkají nepřiznání náhrady nákladů řízení.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu v Praze 4 (19 C 23/2001) a dále vyzval účastníka Městský soud v Praze a Ing. P. V., správce úpadce Vodní stavby a.s., jako vedlejšího účastníka, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze předsedkyní senátu JUDr. Evou Keményovou, (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odvolací soud setrvává na svých právních závěrech a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Dále účastník řízení navrhl, aby byl vydán nález jímž se ústavní stížnost jako nedůvodná zamítá, pokud nebude odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, když současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ing. P. V., správce úpadce Vodní stavby a.s., jako vedlejší účastník řízení se k projednávané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 27. dubna 2005 sp. zn. 32 Odo 472/2005-122 dovolání stěžovatele odmítl, neboť nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání upravené v §§ 237 až 239 o.s.ř.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení § 150 o.s.ř.

V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci § 150 o.s.ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle Ústavního soudu se v argumentaci odvolacího soudu rovněž odráží, byť nikoliv explicitně, také úvaha soudu o tom, jakým způsobem by se eventuální přiznání náhrady nákladů řízení nepřípustně a nespravedlivě dotýkalo právní sféry vedlejšího účastníka. Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má za to, že přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli za situace, kdy nárok vedlejšího účastníka skutečně vznikl a stěžovatel jej nesplnil, by bylo ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zjevně nespravedlivé.

Ústavní soud připomíná, že skutkově totožný případ téhož stěžovatele posuzoval již ve svých rozhodnutích sp.zn. IV. ÚS 107/05, II. ÚS 107/05, II. ÚS 108/05 a IV. ÚS 106/05; od závěrů v těchto rozhodnutích prezentovaných neshledal důvod se odchýlit.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 2. srpna 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.