III. ÚS 1058/17
III.ÚS 1058/17 ze dne 17. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Door Financial a. s., sídlem Kořenského 905/4, Ústí nad Labem - Střekov, zastoupené Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - Městského soudu v Praze, "učiněnému v insolvenční věci dlužníka DOOR GROUP SE, IČO: 29139970, se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Mánesova 917/28, PSČ 120 00, průběhem první schůze věřitelů konané dne 7. 2. 2017 č. j. MSPH 79 INS 18095/2016-B-22", za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud prohlásil jiný zásah orgánu veřejné moci, jak byl označen v záhlaví, za protiústavní, a to z důvodu jeho rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka do výše uvedeného insolvenčního řízení přihlásila své pohledávky v celkové výši 184 445 287,70 Kč, které však insolvenční správce na přezkumném jednání konaném dne 7. 2. 2017 "pro pravost a výši" popřel (s tím, že tyto pohledávky nevznikly), současně popřel i pohledávky všech ostatních věřitelů s výjimkou pohledávek Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu.

3. Stěžovatelka na schůzi věřitelů, jež se konala ve stejný den, následně požádala o přiznání hlasovacího práva (a to v rozsahu 17 268 211 hlasů) s tím, že chce hlasovat pouze o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce. Protože jediný věřitel s hlasovacím právem, který se schůze účastnil, tj. Finanční úřad pro hlavní město Prahu, o daném návrhu odmítl hlasovat, rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podle § 51 odst. 1 insolvenčního zákona tak, že se stěžovatelce hlasovací právo nepřiznává, a tento svůj závěr podrobně zdůvodnil. Posléze poučil věřitele o možnosti odvolat na první schůzi věřitelů soudem ustanoveného insolvenčního správce z funkce a ustanovit správce nového, žádný z věřitelů však toto odvolání nenavrhl, a tak městský soud pouze konstatoval, že jím jmenovaný správce bude svou funkci vykonávat i nadále.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se v úvodu ústavní stížnosti zabývala otázkou mj. její přípustnosti, přičemž s poukazem na bod 6 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963) uvedla, že se městský soud dopustil kvalifikovaného pochybení, když jí nesprávným postupem na schůzi věřitelů znemožnil hlasování o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce z funkce, jež bylo avizováno jako bod schůze věřitelů, přičemž šlo o zásah nevratný, protože podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona se o odvolání insolvenčního správce mohou věřitelé usnést jen na své první schůzi. V této souvislosti zmínila, že na schůzi věřitelů žádala, aby bylo zaprotokolováno, že pokud jí bude hlasovací právo přiznáno, bude rozhodovat pouze o odvolání insolvenčního správce, a nikoliv o volbě nového správce a o volbě člena věřitelského výboru.

5. Následně stěžovatelka označila postup insolvenčního správce, který popřel téměř všechny pohledávky, za účelový, protože takto se prý insolvenční správci brání "převolení" ze strany věřitelů. Konkrétně v jejím případě pak úvahy insolvenčního správce nebyly podpořeny skutkovými a právními závěry, resp. jsou v rozporu s písemnými doklady. Pohledávky, na jejichž základě měla být hlasovací práva přiznána (označené jako "P5"), byly tranše zasílané dlužníkovi, a to bezhotovostně, přičemž každá z nich byla označena jako půjčka. Tvrzení, že tyto platby byly určeny jako půjčka ex post, má být fabulace, když zákon nezakazuje, aby si smluvní strany "uzavíraly k již poskytnutým plněním smluvní rámce, příp. stvrzovaly určité skutečnosti (jako např. přijetí finančních prostředků) ex post". Podle smluvní dokumentace byly obdobné vztahy realizovány již od roku 2013, některé zápůjčky (označené jako vratka půjčky) dlužník vrátil, nadto dlužník přihlášené zápůjčky výslovně uznal.

6. Insolvenční soud pak výslovně neměl za to, že by listiny připojené k přihlášce byly falza, důvodem nepřiznání byly jiné skutečnosti, které stěžovatelka označila za "spekulované". Odůvodnění nepřiznání hlasovacího práva městským soudem má být zcela nepřiléhavé, neboť (stěžovatelka) doložila oprávněnost své přihlášené pohledávky, což měl konstatovat i městský soud, přičemž jím vyjádřené pochybnosti se netýkaly oprávněnosti přihlášené pohledávky P5, ale odkazovaly na obsah jiných listin založených ve spise, zejména na obsah listin přiložených k popěrnému úkonu jiného věřitele - Ibericos s. r. o., s nímž vede několik sporů a kterého zastupují v pozici jednatelů JUDr. Adam Daněk a Mgr. Roman Straka, tj. osoby, které zastupují v pozici jednatelů rovněž insolvenčního navrhovatele Alpensee, s. r. o., který na ni podal šikanózní insolvenční návrh.

7. Podle stěžovatelky městský soud svým nepřípustným postupem jí zmařil šanci na uplatnění hlasovacího práva na první schůzi věřitelů, která neproběhla v souladu s ústavně garantovanými pravidly, jde-li o odvolání insolvenčního správce z funkce. Městský soud měl odůvodnit nepřiznání hlasovacích práv obdobně nepřípustně, jak tomu bylo v případě, který řešil Ústavní soud nálezem ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219) a v němž insolvenční soud uvedl, že odpovědnost za popření a přezkum pohledávky nese insolvenční správce. V dané věci městský soud totiž pouze poukázal na listiny připojené jiným věřitelem, přičemž postupoval na základě svých neurčitých pochybností, opřených o účelové konstrukce tohoto jiného věřitele, resp. postupoval v extrémním nesouladu s učiněnými zjištěními, a nedůvodně tak vychýlil rozhodovací poměry v rámci první schůze věřitelů se zásadním dopadem na možnost realizace jejích práv. Daným zásahem mělo dojít rovněž k porušení rovnosti účastníků, jde-li o možnost každé procesní strany účastnit se při schůzi věřitelů hlasování o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce. Vedle porušení práva jí zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny mělo být porušeno vlastnické právo, neboť důsledkem daného zásahu je podstatné omezení jejího vlivu na insolvenční řízení a tím možnosti ovlivnit míru uspokojení přihlášených pohledávek. Důsledky zásahu dále přetrvávají, neboť městský soud "umožnil svým protiústavním postupem realizovat plán insolvenčního správce, který zjevně účelovým postupem [...] zabránil vlastnímu odvolání z funkce".
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka neměla k dispozici žádné opravné prostředky k ochraně svého práva a zároveň (ústavní stížnost) směřuje proti postupu insolvenčního soudu navazujícího na usnesení o nepřiznání hlasovacích práv v rámci schůze věřitelů, takže ji není možno ve smyslu právního názoru vyjádřeného ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (bod 6) považovat za nepřípustnou [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2607/14; srov. také usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2318/15 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 3614/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud přezkoumal postup městského soudu v daném insolvenčním řízení z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnost směřuje proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, který měl spočívat v tom, že městský soud na první schůzi věřitelů, jež se konala dne 7. 2. 2017, neumožnil stěžovatelce jako přihlášené věřitelce hlasovat o odvolání insolvenčního správce (§ 29 odst. 1 insolvenčního zákona), a to s ohledem na usnesení z téhož dne č. j. MSPH 79 INS 18095/2016-B-22/7, kterým stěžovatelce nepřiznal hlasovací právo v jí požadovaném rozsahu 17 268 211 hlasů (na základě pohledávky P5). Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou tvrzený zásah nastal v důsledku usnesení o nepřiznání hlasovacího práva, Ústavní soud nejprve přezkoumal uvedené usnesení, nicméně žádné z hlediska ústavnosti relevantní pochybení městského soudu nezjistil.

10. V této souvislosti předně Ústavní soud pokládá za potřebné připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Z odůvodnění předmětného usnesení plyne, že městský soud se návrhem stěžovatelky zabýval, rozhodl o něm a (podrobně) zdůvodnil, proč mu nevyhověl. Svůj závěr postavil na tom, že stěžovatelka spolu s dalšími (spolupracujícími) osobami mohla dlužníkův úpadek vyvolat účelově, čímž by mohlo dojít k poškození jiných věřitelů, anebo že může být záměrem těchto osob ovládnout insolvenční řízení, a zastřít tak své případné protiprávní jednání, přičemž uvedl konkrétní skutečnosti, na základě nichž k danému závěru dospěl. Zákon přitom nestanovuje podmínky pro (ne)přiznání hlasovacího práva insolvenčnímu věřiteli, a je tudíž na volné úvaze insolvenčního soudu, aby tuto otázku posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti toho kterého případu, přičemž Ústavnímu soudu zásadně (jak již plyne z výše uvedeného) nepřísluší posuzovat, zda jsou jeho závěry věcně správné, či nikoli. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, kdy by závěry insolvenčního soudu nesly znaky libovůle, tedy jestliže by nebyly vůbec ničím podloženy, případně pokud by se opíraly zcela očividně o irelevantní důvody (skutečnosti). O takový případ však v posuzované věci nejde.

12. Jde-li o následný postup městského soudu, jež je předmětem ústavní stížnosti, vzhledem k tomu, že stěžovatelce nebylo hlasovací právo přiznáno, a žádný věřitel (s hlasovacím právem) nenavrhl hlasování o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce, nemá Ústavní soud, co by uvedenému soudu vytknul, pakliže v protokolu o přezkumném jednání, resp. v zápisu ze schůze věřitelů konané po přezkumném jednání toliko konstatoval, že insolvenční správce bude vykonávat svou funkci i nadále.

13. Jestliže stěžovatelka uvedla, že tzv. první schůze věřitelů neproběhla v souladu s ústavně garantovanými pravidly, pak z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké konkrétní (procesní) pravidlo měl městský soud porušit. A namítla-li stěžovatelka dále porušení vlastnického práva i principu rovnosti účastníků řízení, Ústavní soud jí rovněž přisvědčit nemohl, neboť z ústavní stížnosti neplyne, jak konkrétně by mohl postup městského soudu negativně ovlivnit vymahatelnost její pohledávky, a projevit se tak ve stěžovatelčině majetkové sféře (srov. bod 19 usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1706/12), a ani v ní není specifikováno, v čem by mělo případné rozdílné zacházení městského soudu, a to ve srovnání s jiným účastníkem řízení, spočívat.

14. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by tvrzeným zásahem mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.