III. ÚS 1052/16
III.ÚS 1052/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. K., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Černého 517/13, Praha 8 - Střížkov, a 2) Mgr. Václava Voříška, advokáta, sídlem Černého 517/13, Praha 8 - Střížkov, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 11. února 2016 č. j. KZT 408/2015-20, a proti postupu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ve věci stížnosti obhájce Mgr. Václava Voříška proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 6. ledna 2016 sp. zn.: 1 ZT 18/2014, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníka řízení, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti v části týkající se stěžovatele Mgr. Václava Voříška se zastavuje.

II. Ústavní stížnost v části týkající se stěžovatele P. K. se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Společnou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se první stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a druhý stěžovatel brojil proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ve věci své stížnosti proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ze dne 6. 1. 2016 č. j. 1 ZT 18/2014-186, a to pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. c) a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadeného usnesení se podává, že první stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 6 T 38/2014 na základě podané obžaloby uznán vinným spácháním zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Po vyhlášení rozsudku obvodního soudu byl obvodnímu státnímu zastupitelství doručen návrh obhájce prvního stěžovatele (tedy druhého stěžovatele) na vyloučení dozorové státní zástupkyně JUDr. Zuzany Beňové z úkonů trestního řízení. Tento návrh byl odůvodněn tím, že uvedená státní zástupkyně u hlavního líčení konaného dne 16. 12. 2015 u obvodního soudu v rámci své závěrečné řeči uvedla, že "obhájce obžalovaného v podstatě nařkl křivě svědka poškozeného Katze, že měl křivě svědčit", ačkoliv obhájce obviněného (nyní stěžovatele) žádnou osobu z křivého svědectví nenařkl. Druhému stěžovateli, jako obhájci v trestním řízení prvního stěžovatele, vadí, že o něm státní zástupkyně JUDr. Zuzana Beňová veřejně před více osobami uvedla tuto nepravdivou informaci. Státní zástupkyně JUDr. Zuzana Beňová o předmětném návrhu rozhodla usnesením ze dne 6. 1. 2016 č. j. 1 ZT 18/2014-186 tak, že dle § 30 odst. 1 trestního řádu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nelze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže ve věci nestranně rozhodovat. Svoje rozhodnutí odůvodnila tím, že nemá žádný poměr k projednávané věci ani k osobám uvedeným v § 30 odst. 1 trestního řádu, neboť stěžovatele ani jeho obhájce Mgr. Václava Voříška blíže nezná, nemá k nim žádný vztah, a nejsou jí známy jakékoliv skutečnosti, pro které by mohla být vyloučena z projednávané trestní věci. K námitkám obhájce uvedla, že při své závěrečné řeči vycházela z důkazů provedených v rámci hlavního líčení a hodnotila rovněž obhajobu stěžovatele, kterou shledala zcela nevěrohodnou, ostatně stejně jako soud I. stupně při meritorním rozhodnutí ve věci, přičemž hodnocení důkazů a obhajoby obviněného nemůže založit podjatost státní zástupkyně.

3. První stěžovatel v zastoupení druhým stěžovatelem napadl usnesení JUDr. Zuzany Beňové o svém nevyloučení stížností, o níž městské státní zastupitelství napadeným usnesením rozhodlo tak, že stížnost se podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítá.

4. První stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náklady na zastoupení advokátem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které nese v souvislosti s podáním ústavní stížnosti, a to ve výši 6 800 Kč.

5. Druhý stěžovatel doručil Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2016 podání, kterým vzal v té části ústavní stížnosti, v níž vystupuje jako stěžovatel on sám, ústavní stížnost zpět.

II. Argumentace stěžovatele

6. První stěžovatel a jeho obhájce zastávají názor, že obhájce nikoho z ničeho křivě nenařkl, neboť to obhájce nemá zapotřebí a pouze v rámci obhajoby obhájce po dohodě s klientem upozornil senát obvodního soudu projednávajícího věc a dále i při hlavním líčení konaném dne 16. 12. 2015 přítomnou státní zástupkyni JUDr. Zuzanu Beňovou, že má podezření, že strážník Městské policie hlavního města Prahy Robert Katz nevypovídal jako svědek v řízení před obvodním soudem pravdu, jestliže dne 23. 6. 2015 při hlavním líčení v trestní věci stěžovatele k dotazu původní obhájkyně stěžovatele: "Měl jste služební oděv na sobě, kompletně, měl jste všechno, tak jak má být podle předpisu?" jako svědek odpověděl "Ano." s tím, že je tu tak skutečně důvodné podezření, že poškozený Robert Katz mohl spáchat trestný čin křivé výpovědi podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť jako svědek před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, jelikož uvedl, že měl na sobě služební oděv, ačkoliv tomu tak nebylo, neboť jako obecní policista neměl na oděvu a zejména ne na pokrývce hlavy povinnou šachovnicovou pásku, přičemž neexistenci zákonem předepsaného stejnokroje prokazuje obrazový záznam založený v trestním spise obvodního soudu. Prvnímu stěžovateli tedy přirozeně vadí, že o jeho obhájci státní zástupkyně JUDr. Zuzana Beňová veřejně před více osobami (před tříčlenným senátem obvodního soudu, protokolující úřednicí a jím samotným) uvedla nepravdivou informaci.

7. První stěžovatel na základě výše uvedeného konstatuje, že on a jeho obhájce se rozumně cítili být státní zástupkyní jako orgánem veřejné moci zastrašováni za to, že uplatnili pravdivou a efektivní obhajobu. Státní zástupkyně JUDr. Zuzana Beňová je tak nyní důvodně podezřelá z trestného činu pomluvy obhájce Mgr. Václava Voříška ve smyslu § 184 trestního zákoníku, neboť o něm sdělila nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání (při výkonu advokátní činnosti) a způsobit mu jinou vážnou újmu (narušit výkon jeho advokátní činnosti a obživy).

8. První stěžovatel zastává názor, že státní zástupkyně je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť lze mít pochybnosti, že pro její poměr k projednávané věci nemůže nestranně rozhodovat, jestliže námitku obhájce založenou na konkrétních důkazech, že poškozený Robert Katz mohl křivě svědčit, označí bez jakýchkoliv zábran za křivé nařčení svědka z křivého svědectví, místo toho, aby se vážně zabývala otázkou, zda svědek Robert Katz skutečně vypovídal pravdu a k tomu navrhla vedení potřebného dokazování, například doplňující svědeckou výpovědí Roberta Katze. Dle názoru prvního stěžovatele státní zástupkyně výše vylíčeným způsobem porušila svoji povinnost státního zástupce zakotvenou v § 24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), postupovat nestranně a spravedlivě a dále své povinnosti zakotvené v § 24 odst. 2 téhož zákona, tj. vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o dodržování povinností státního zástupce postupovat odpovědně a nestranně, a dále nedodržela povinnost neohrozit vážnost funkce státního zástupce a neohrozit důvěru v nestranný výkon působnosti státního zastupitelství a rovněž ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona o státním zastupitelství nejednala nezaujatě vůči obhájci.

9. Výše popsané chování státní zástupkyně JUDr. Zuzany Beňové hodnotí první stěžovatel jako zbytečné a neprofesionální, zatěžující všechny strany řízení a soudy rozhodující ve věci obžalovaného, neboť by bylo procesně hospodárnější soustředit se na předmět trestního řízení a nevytvářet další důvody komplikující a protahující projednání věci.

10. První stěžovatel dále konstatuje, že státní zástupkyně v jeho věci fakticky rozhodovala i poté, co se vyjádřila nactiutrhačným způsobem o obhájci a obhajobě prvního stěžovatele, a to tak, že se rozhodla ve věci podat odvolání v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

12. Ústavní soud dále zkoumal přípustnost návrhu. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Podle ní je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). K této zásadě se Ústavní soud podrobněji vyslovil mimo jiné v nálezu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79).

13. Ústavní stížností napadené usnesení městského státního zastupitelství je sice pravomocné, ale není jím ještě pravomocně ukončeno trestní řízení ve věci stěžovatele. Soudní řízení ve věci vedené před obvodním soudem v trestní věci stěžovatele dále pokračuje. Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se stěžovatel domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

14. První stěžovatel sice vznáší námitku ústavněprávního rozměru, tedy otázku podjatosti orgánu činného v trestním řízení, avšak v kontextu projednávané ústavní stížnosti ji Ústavní soud považuje za předčasnou. První stěžovatel se sice cítí být poškozen výrokem státní zástupkyně v závěrečné řeči na adresu jeho obhájce, nicméně uvedenou námitku měl první stěžovatel posléze možnost uplatnit v řízení o odvolání, resp. v samotném odvolání, jakož i v řízení o dovolání. Nadto uvedená pochybnost o podjatosti státní zástupkyně vznikla až na základě její závěrečné řeči, tedy v samotném přípravném řízení, v němž vykonávala pozici garanta zákonnosti, tyto pochybnosti nevznikly, a stěžovatel zákonnost samotného přípravného řízení ani v tomto ohledu nezpochybňuje. Není tedy zjevné, čeho se stěžovatel svou námitkou podjatosti ve vztahu k předmětnému trestnímu řízení vlastně domáhá. V řízení před soudem je totiž státní zástupce v pozici strany, kdy se podáním obžaloby povinnosti vyplývající z postavení dominae litis přesouvají ze státního zastupitelství na soud, a tudíž případnou nezákonnost posuzuje soud. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, kdy byl postup státní zástupkyně podroben přezkumu jak ze strany státního zastupitelství, tak i ze strany soudu, který rozhodoval o meritu věci.

15. Trestní řízení bylo sice vedeno proti prvnímu stěžovateli, nicméně je zjevné, že dotčen na svých právech se cítí být taktéž jeho obhájce Mgr. Václav Voříšek, neboť jak první stěžovatel, tak i jeho obhájce původně podali ústavní stížnost společně jako dva stěžovatelé. Míra intenzity zásahu do práv obhájce však zřejmě dle jeho názoru nebyla tak intenzivní, neboť obhájce posléze ústavní stížnost v části, která se týká zásahu do jeho práv, vzal zpět. Tímto svým úkonem dal tedy obhájce prvního stěžovatele explicitně najevo, že námitky v ústavní stížnosti uvedené se vztahují výlučně k osobě obviněného v trestním řízení, tj. k prvnímu stěžovateli, v jehož případě však v souladu s výše uvedeným, není dodržen princip subsidiarity ústavní stížnosti a ústavní stížnost je nutno hodnotit jako podanou předčasně.

16. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že v té části ústavní stížnosti, kde vystupoval jako stěžovatel Mgr. Václav Voříšek, byly splněny podmínky stanovené v § 77 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodl, že se v této části řízení o předmětné ústavní stížnosti zastavuje. V té části ústavní stížnosti, kde vystupuje jako stěžovatel P. K. byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný.

IV.

17. První stěžovatel dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení, kterou by mělo být povinno uhradit městské státní zastupitelství k rukám jeho advokáta. Již proto, že ústavní stížnost stěžovatele nebyla úspěšná, Ústavní soud tomuto stěžovatelovu požadavku nevyhověl. Je však třeba dodat, že aplikace § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není "automatická" ani v případě, kdy je stěžovatel v řízení před Ústavním soudem úspěšný, neboť dle dikce zákona je zjevné, že se tento institut využívá toliko v odůvodněných případech.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.