III. ÚS 1050/17
III.ÚS 1050/17 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Štrause, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem, sídlem Divišova 882/5, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. 10 To 1/2017 a 10 To 2/2017 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 7 T 11/2016-2253, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud si za účelem posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti opatřil spis vedený u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 7 T 11/2016, z něhož se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestné činy těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel se měl těchto trestných činů dopustit na mnoha poškozených (nejméně na 20 osobách), zejména z řad osob invalidních, starých, dále na zaměstnancích Českého rozhlasu, jakož i na příslušnících Policie České republiky, a to tím způsobem, že tyto osoby opakovaně telefonicky kontaktoval a hrubě je napadal a vulgárně urážel, a to v takové intenzitě, že tyto osoby v mnoha případech začaly trpět v důsledku intenzivního a dlouhotrvajícího jednání stěžovatele závažnými psychickými obtížemi způsobenými mimo jiné tím, že pojaly dle obsahu výhružek stěžovatele důvodnou obavu o svůj život. Předmětného jednání se stěžovatel měl dopouštět od roku 2011 do doby svého vzetí do vazby v roce 2015. Stěžovatel byl obviněn v roce 2015, přičemž Okresní soud v Jičíně přijal slib stěžovatele, že nebude telefonovat vyjma nouzového volání, a následně byl propuštěn ze zadržení. Stěžovatel však tomuto svému slibu nahrazujícímu vazbu nedostál a takřka bezprostředně po svém propuštění si opatřil mobilní telefon a opět začal telefonovat. V návaznosti na toto jednání byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu existence vazebních důvodů dle § 67 písm. c) trestního řádu. Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o prodloužení vazby stěžovatele z důvodu trvání vazebních důvodů tzv. vazby předstižné podle § 67 písm. c) trestního řádu.

3. Stěžovatel usnesení krajského soudu, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 2016 sp. zn. 7 T 11/2016-2426, kterým byla stěžovateli taktéž prodloužena vazba, napadl stížnostmi k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který tyto stížnosti napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že vrchní soud nařídil na den 31. 1. 2017 vazební zasedání, v němž měly být projednány stížnosti stěžovatele proti rozhodnutím krajského soudu. Zároveň byly učiněny všechny potřebné kroky k tomu, aby byla zajištěna osobní účast stěžovatele na tomto jednání. Bezprostředně před konáním vazebního zasedání však byla vrchnímu soudu doručena lékařská zpráva, vystavená dne 31. 1. 2017 MUDr. Vojtěchem Miklášem, v níž bylo uvedeno, že stěžovatel trpí akutním febrilním respiračním infektem a není schopen a ani ochoten se za této situace soudního jednání zúčastnit. Z tohoto důvodu vrchní soud vazební zasedání zrušil a stížnosti zamítl v neveřejném zasedání. S tímto postupem vrchního soudu však stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že MUDr. Vojtěchem Miklášem nebyl vůbec vyšetřen a vazebního zasedání se zúčastnit chtěl, přestože byl nemocný. Takto mu bylo upřeno právo se sám hájit a ve věci jednat. Vrchní soud měl za takové situace postupovat tak, že měl jednání odročit na jiný termín.

5. Dále stěžovatel uvádí, že obecné soudy při rozhodování o dalším trvání vazby nijak nezkoumaly, jaký vliv má dlouhodobé trvání vazby na stěžovatele a na samotnou důvodnost dalšího trvání vazby. Rozhoduje-li tedy soud o pokračování vazby, a to vazby trvající přes rok, jako tomu je v případě stěžovatele, musí pečlivě zvážit, zda vazební důvody i po takovéto době stále trvají a zda stále hrozí v nezmenšené míře rizika, pro něž byl dotyčný vzat do vazby. Krajský soud ani vrchní soud tak však, dle názoru stěžovatele, neučinily.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že do rozhodování obecných soudů o vazbě může zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08, N 125/50 SbNU 85).

10. Ústavní soud opakovaně ve vazebních věcech judikuje, že rozhodování o vazbě je rozhodováním o osobní svobodě jednotlivce, která představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické i ekonomické důsledky. Výjimečnost tohoto zajišťovacího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny (viz nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13, jakož i nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v elektronické databázi NALUS na: http://nalus.usoud.cz). I v rámci vazebního řízení je pak nutné, aby orgány činné v trestním řízení dodržovaly kritéria zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, tedy aby zejména zjišťovaly a náležitě zhodnotily všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být následně pečlivě odůvodněno. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (srov. nález ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 a taktéž nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16). Z odůvodnění vazebních rozhodnutí musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) až c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení (nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09, N 85/57 SbNU 137).

11. Pokud jde o otázku prodlužování vazby, jako je tomu v případě stěžovatele, je na příslušném soudu rozhodujícím o prodloužení vazby, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08). Dalším klíčovým kritériem pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je plynutí času, kdy je nutno brát v potaz tzv. doktrínu zesílených důvodů. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě již nemusí postačovat. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu (viz např. nález ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13, nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 185/14 a nález sp. zn. I. ÚS 2652/16).

12. Stěžovatel namítá, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces a možnost se hájit, jelikož vrchní soud rozhodl o jeho stížnostech proti usnesení krajského soudu v neveřejném zasedání na základě lékařské zprávy, která však neobsahovala pravdivé informace. Ústavní soud však stran této námitky konstatuje, že je nedůvodná. Stěžovatel ohledně svého tvrzení, že nebyl lékařem vyšetřen a že se vazebního zasedání chtěl zúčastnit, nepředložil žádné důkazy, které by jeho tvrzení prokázaly. Ze spisu sp. zn. 7 T 11/2016 vedeného u krajského soudu vyplývá, že vrchnímu soudu skutečně byla dne 31. 1. 2017 těsně před zahájením vazebního zasedání doručena lékařská zpráva opatřená razítkem a podpisem MUDr. Mikláše, jakož i razítkem příslušné věznice. Ústavní soud nemá důvod se domnívat, že obsah lékařské zprávy je nepravdivý. Z ustanovení § 73d odst. 3 písm. a) a c) trestního řádu, dle něhož vrchní soud následně nařídil konání neveřejného zasedání, vyplývá, že soud není povinen nařizovat vazební zasedání, byť o to obviněný výslovně požádal za situace, kdy se obviněný následně odmítl zúčastnit vazebního zasedání anebo když to jeho zdravotní stav neumožňuje. Dle zpochybňované lékařské zprávy byly naplněny oba tyto důvody kumulativně, byť stěžovatel tvrdí opak, avšak bez jakékoliv aspirace na prokázání svých tvrzení.

13. Svou další námitkou stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů, které údajně nezkoumaly opodstatněnost dalšího trvání vazby. Ani této námitce však Ústavní soud nemůže přisvědčit, neboť z napadených usnesení krajského soudu i vrchního soudu vyplývá, že oba soudy se touto otázkou pečlivě zabývaly. Důvodem pro další prodloužení vazby je v případě stěžovatele skutečnost, že poté, co byl v roce 2015 propuštěn ze zadržení, jelikož složil slib soudu, že si neopatří žádný mobilní telefon, ani SIM kartu a že nebude telefonovat s výjimkou nutného volání na tísňové linky, stěžovatel tento slib porušil. Zároveň je třeba podotknout, že jednání stěžovatele, z něhož je obviněn, je velmi závažné povahy a poškodilo desítky osob, z nichž velkou část je nutno považovat za oběti zvlášť zranitelné, jejichž ochrany je třeba dbát ve zvýšené míře a jimž již stěžovatel svým jednáním způsobil znatelnou újmu na zdraví. Stěžovatel se nezalekl ani toho, že tyto oběti podaly na stěžovatele trestní oznámení, a ve svém jednání dále pokračoval, a to i vůči příslušníkům Policie České republiky, kteří tato trestní oznámení začali prověřovat. Společenská škodlivost jednání stěžovatele, pokud se jej skutečně dopustil, je popsaným průběhem páchání trestné činnosti výrazně zvýšena a další trvání vazby stěžovatele je tedy i tímto aspektem posíleno a opodstatněno, neboť zájem na ochraně společnosti je v případě tzv. vazby předstižné nutno zohledňovat.

14. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a stěžovateli se nepodařilo prostřednictvím svých námitek zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.

15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.